Korea může mnoha Čechům připadat jako velice vzdálená země, se kterou nemáme nic společného. Minimálně jedno však společné máme – korejský trůn, stejně jako ten český, již více než století čeká, až na něj opět usedne právoplatný vládce. Pojdívejme se tedy na historii a současnost monarchie v této velice zajímavé zemi.
Na začátek se vydáme až do období starověkých bájí. Prvním vládcem Koreje měl být mýtický praotec Tangun, který prý vládl již ve 3. tisíciletí př. n. l. a jehož sídlo se mělo nacházet na posvítné hoře Manisan. Na vrcholu tohoto “korejského Řípu” dodnes stojí kamenná svatyně, kterou měl tento polobůh obývat. Přestože jde jen o mýtus a prvním historicky doloženým vládcem byl až král Kidža ve 12. století př. n. l., pověst o Tangunovi má hluboké kořeny a každoročně 3. října si ji Korejci státním svátkem připomínají.
Avšak i král Kidža je někdy jako historická osobnost zpochyňován, neboť z této doby jsou dochované pouze záznamy ze sousední Číny. Ponořme se proto raději do období pevných historických pilířů – do prvního století př. n.l., kdy původní starověké státy postupně upadaly pod tlakem čínských výbojů a vzájemných sporů o moc. V této době se zrodila trojice státních útvarů: Kogurjo, Pekče a Silla. Tyto státy se utkávaly ve válkách a konfliktech, ale současně přinesly kulturní rozkvět, který se stal nedílnou součástí korejské identity. Období tří království, trvající sedm století, ovlivnilo pozdější vývoj země a zanechalo bohaté kulturní dědictví, které se promítá do architektury, literatury, náboženství a dalších aspektů života.
Tato éra byla také svědkem pronikání buddhismu do Koreje, což podnítilo rozvoj umění, zejména poezie a sochařství. Avšak politická nestabilita přetrvávala a války mezi třemi korejskými státy zuřily prakticky nepřetržitě. Ačkoliv největší moc drželo království Kogurjo, nakonec se vítězem vleklých válek stalo království Silla, které roku 676 n.l. sjednotilo celý poloostrov pod vládou krále Munmua (626 – 681). Sjednocenou Sillu charakterizovaly dva pilíře:
- kulpumdžedo, doslova systém kostí – systém upravující šlechtické tituly a podmínky pro nástupnictví na trůn; a
- společenství hwarang – organizace určená pro vzdělání synů elitních rodin ve vojenství, ale i umění i náboženství.
Sjednocená Silla také udržovala blízké vztahy s Čínou, zejména s dynastií Tchang. Obchodní styky mezi oběma zeměmi se rozvinuly a korejská společnost přijímala čínskou kulturu a vlivy. Významným důsledkem tohoto kontaktu bylo přijetí čínského písma.
V 10. století začalo v Sille na úkor buddhismu prosazovat konfuciánství s myšlenkami o potřebě morálních kvalit vládce jako základu jeho autority. Tato ideologie přinesla zásadní změny ve společnosti, kdy se důraz kladl na hodnoty jako spravedlnost, disciplína a úcta k hierarchii. V to následně vyústilo v nástup prvního královského rodu, který se udržel na trůnu po několik generací – dynastie Korjo, od níž je odvozeno exonymum Korea. Jejím zakladatelem byl král Tchädžo (877–943), který převzal moc poté, co se království Silla politicky rozložilo. Tchädžo měl ambici vytvořit silnou a stabilní vládu, která by byla schopna chránit zájmy země a zajistit prosperitu pro její obyvatele a rovněž se chtěl distancovat od předchozího režimu, proto zrušil systém kostí a provedl reformu státní správy. Tyto kroky měly za cíl posílit centrální autoritu a zefektivnit fungování státního aparátu. Avšak, i přes tento slibný začátek se časem nová vláda stala despotickou a nepružnou.
Od počátku 13. století se kromě problematického státního aparátu objevil nový nepřítel – Mongolové, kteří po několik desetiletí podnikali útočné nájezdy. Po dlouhých krvavých bojích byl uzavřen mír, který byl zpečetěn roku 1270 sňatkem prince Wondžonga s dcerou mongolského vůdce Kublaj-Chána (1215 – 1294). Tento svazek přinesl kromě míru i ztrátu suverenity, neboť Korjo muselo odvádět vysoké tributy, poskytovat muže a lodě pro výpady do Japonska a korejští princové byli až do nástupu na trůn drženi v mongolské metropoli Chánbalyku (dnešní Peking). Tomu učinil přítrž až generál Song-gje, který roku 1392 provedl puč a usedl na trůn jako král Tchedžo (1335 – 1408), čímž započala vláda dynastie Čoson.
Ve zlatém období této dynastie nastoupil na trůn jeden z nejvýznamnějších panovníků – král Sedžong (1397 – 1450), titulovaný přídomkem Veliký. V roce 1418 usedl na trůn a pod jeho vládou se Korea rozkvétala jak kulturně, tak hospodářsky. Jeho filozofický pohled byl hluboce ovlivněn konfucianismem a jeho snahou omezit moc buddhistických kněží. V pravý čas přišel s nápadem vytvořit nové korejské hláskové písmo hangul, avšak trvalo několik století, než se nová abeceda dokázala vymanit ze stínu složitých čínských znaků. Taktéž nezapomínal ani na obranu své země a podporoval vývoj vojenských technologií, zejména děl, která byla nezbytná pro obranu před japonským piráty. Jeho význam pak podrhuje fakt, že jeho tvář každý Korejec dnes a denně stále vídá – jeho portrét totiž zdobí averz bankovky o hodnotě 10 000 wonů.
Avšak mír a prosperita byly násilím přerušeny japonskou invazí v roce 1592, kdy do země vtrhly jednotky, jimž velel generál Tojotomi Hidejoši. Na bitevním poli Korejští obránci pod vedením krále Sandžoa (1552 – 1608) bojovali statečně, avšak bez velkých úspěchů. Až do chvíle, kdy na scénu přišel admirál I Sun-sin (1545 – 1598) a s ním revoluční řešení – želví lodě (korejsky zvané kobukson), které byly vyzbrojeny děly a lučištníky a jejich paluby chránily železné desky. Za jeho největší úspěch je považována bitva u Mjongnjangu v roce 1597, kdy jeho loďstvo čítající pouhých 13 plavidel dokázalo porazit 333 lodí japonské flotily. Tím Korejské královstí nasměroval k vítězství, kterého se však sám nedožil – padl v jednom z posledních střetnutí, v bitvě u Norjangu. Přestože Imdžinská válka skončila roku 1598 vítězstvím korejských obránců, její stín přetrvával dlouho poté.
Vedle následků války se zde objevil ještě jeden fenomén, který měl od základu otřást tradičním společenstvím, a to pronikání západních myšlenek učení, zejména náboženství. Královský dvůr vyděšený neznámým jinověrectvím nechal popravit tisíce lidí za podporování, vyznávání či šíření křesťanské víry. Korea se tímto přístupem uzavřela a odmítala veškeré snahy západních mocností k navázání kontaktů. Tato izolace trvala až do poloviny 19. století, kdy na trůn nastoupil král Kodžong (1852 – 1919). Ten usiloval o reformy a modernizaci své země, narazil však na odpor, který vyústil až v několik pokusů o státní převrat, ať už ze strany příslušníků tradičních armádních kruhů, kteří se obávali ztráty dosavadní prestiže; reformních kruhů, kterým se naopak reformy zdály příliš pomalé; nebo ze strany nespokojených rolníků sdružených do hnutí Tonghak.
Vláda krále Kondžonga na rebelii reagovala povoláním japonských jednotek, které společně s čínskými vojsky v roce 1894 potlačily povstání. Přítomnost dvou zahraničních armád vedla k tření, které následně proluklo v Čínsko-japonskou válku, která skončila japonským vítězství a upevnění japonských pozic na strategických místech v Soulu, zejména pak v přístavu Inčchon. Když byla Čína politicky vyšachována jako poražený soupeř, vstoupilo na korejskou politickou scénu nové rusko-japonské napětí. V této atmosféře se Kodžongova manželka Min (1851 – 1895), která dříve podporavala Čínu, přiklonila k Rusku, což rozštěpilo domácí politickou scénu a de facto i královskou rodinu. Vliv Japonců již byl v této době tak silný, že královnu roku 1895 zcela bez skrupulí nechali zavraždit.
Po její smrti se Kodžong i se svým synem, pozdějším císařem Sudžongem (1874 – 1926), přibližně na rok uchýlili na ruský konzulát, a i po jeho opuštění se nechali strážit ruskými silami. Následně se v roce 1897 prohlásil císařem, čímž formálně odmítl jakoukoliv svrchovanost cizí moci nad Korejským poloostrovem. Avšak poté, co Japonsko vyhrálo roku 1905 rusko-japonskou válku, carské Rusko ztratilo sílu obhajovat korejskou nezávislost a Portsmouthskou smlouvou uznalo japonské zájmy v Koreji. Korea se stala japonsko-korejskou protektorátní smlouvou z roku 1905 japonským protektorátem. Když pak Kodžong poslal vyslance na druhou Haagskou mírovou konferenci roku 1907, aby hájili zájmy nezávislé Koreje, přinutili jej japonští „protektoři“ abdikovat ve prospěch jeho syna Sundžonga. Ten však na trůnu setrval pohé tři roky, neboť poté, co korejský premiér podepsal 22. srpna 1910 anekční smlouvu, byl císař donucen vzdát se vlády a podstoupit tak zemi pod přímou správu Japonské říše.
Věrnost monarchii však v lidu setrvala i za japonské nadvlády. Poté, co bývalý císař Kodžong za podezřelých okolností zemřel (panovalo podezření, že byl otráven), se původně pietní shromáždění překopilo v celostátní protest, kterým korejský lid vyjádřil svůj nesouhlas s okupací země. Pomyslným centrem dění byl park Tapgol v centru Soulu, kde dne 1. března 1919 před mnohatisícovým davem student jménem Čong Dže-jong přečetl prohlášení korejské nezávislosti. Japonská reakce na toto mírové hnutí odporu byla však velmi unáhlená a nepřiměřená. Japonci neodhadli situaci a proti nenásilně protestujícím Korejcům brutálně zasáhli. Přes sedm tisíc lidí bylo zastřeleno a mnohonásobně víc těžce zraněno. Ale ani tím nebyl odpor Korejců zlomen a pokračoval až do konce druhé světové války.
Po definitivní porážce Japonska v roce 1945 byla Korea zbavena teroru, avšak politická situace v zemi byla nanejvýš vyostřená, neboť země byla rozdělena mezi USA a SSSR. První jihokorejský prezident I Sung-man (1875 – 1965) čelil vedle sporů s komunistickým severem v čele s Kim Ir-senem, které pozdeji vedly k válce, i obavám z obnovy monarchie, která by zpochybnila jeho vznikající autoritu jako otce zakladatele nové republiky. Ironií osudu je, že on sám byl s císařskou dynastií pokrevně spřízněn – byl v 16. generaci potomkem krále Tchadžonga. To mu však nezabránilo roku 1948 prosadit ústavní dodatek, který znárodnil většinu majetku císařské rodiny a zabránil jí ve výkonu politických funkcí.
Ale i přes tento útlak zůstal rod bývalých králů a císařů činný ve veřejném životě. Roku 1957 byla založena Královská rodinná asociace, která působí až do dnešních dní. Náplní její činnosti je především udržovat v živé paměti odkaz svých předků a organizovat různé veřejné akce – největší z nich je festival Hwangu na výročí vyhlášení císařství 12. října, kdy se lidé z celé země shromažďují, aby oslavili bohatou historii a tradice monarchie. Kromě toho se královská asociace také angažuje v podpoře podnikání a vzdělávání prostřednictvím Císařského fondu, který poskytuje finanční prostředky a zdroje pro podnikatele a studenty, kteří mají potenciál ovlivnit ekonomický rozvoj země. Královská rodina též provozuje zdravotní středisko poskytující širokou škálu zdravotní péče, včetně preventivních prohlídek, léčby nemocí a rehabilitace. Jeho cílem je zlepšovat zdraví a kvalitu života občanů, aby se mohli plně angažovat ve společnosti. Od roku 2007 je ředitelem asociace I Won (*1962), bývalý vysoký manažer společnosti Hyundai a prasynovec posledního císaře Sudžonga, který se nevzdává naděje, že on či jeho potomci jednou znovu usednou na trůn.
Matěj Míka
