Letos uplynulo pětačtyřicet let od noci, kdy vojska Sovětského svazu, Východního Německa, Maďarska, Bulharska a Polska vtrhla do tehdejší Československé socialistické republiky. Stalo se tak navzdory ujištění, které sovětští vůdci dali tehdejšímu československému komunistickému vedení, že jeho reformy jsou vnitřní záležitostí, do které východní blok nebude zasahovat.
Můžeme jen hádat, jakým směrem by se Alexandr Dubček a jeho reformní komunisté bez vpádu spřátelených vojsk ubírali. Zda by dotáhli do konce svůj projekt socialismu s lidskou tváří, nebo zda by nakonec sami museli demokratizační hnutí potlačit, protože by ohrožovalo výsostné postavení komunistické strany v politickém systému Československé socialistické republiky.
Já osobně se kloním k té druhé možnosti. Dubček a jeho tým byli komunisté, a v přirozenosti komunistické ideologie je princip diktatury. Pásy tanků vojsk Varšavské smlouvy rachotící po dlažbě ulic českých a slovenských měst je zbavily nutnosti rozehnat davy požadující svobodu a demokracii. Můj nebožtík dědeček, vyvlastněný živnostník měl podle rodinné tradice 21. srpna 1968 říci mému otci, který chtěl jít stavět v Pardubicích barikády: „Vykašli se na odboj a jdi pro jistotu koupit nějaké konzervy a sušenky. Tohle si vyřídí komouši mezi sebou.“
K smutné bilanci necelého století Československé a České republiky mimo jiné patří skutečnost, že byla více než osmadvacet let okupovaná – přes šest let vojsky hitlerovského Německa a dalších dvaadvacet let u nás dočasně pobývaly sovětské divize.
Vítězslav Dittrich
