Tématem, okolo kterého se monarchistické (i protimonarchistické) diskuse točí stále znovu a znovu, je role habsburské, resp. habsbursko-lotrinské dynastie v dějinách našich zemí. Zastánci republiky většinou příslušníky tohoto rodu více či méně haní, monarchisté z pochopitelných důvodů vyvíjejí sisyfovské úsilí, aby je zbavili nánosu propagandy, vykreslili je v pozitivním světle a rehabilitovali. Někdy je tato snaha snad až trochu kontraproduktivní, moderní monarchismus nelze stavět jen na rakousko-uherské nostalgii, je potřeba nabízet vize a řešení pro třetí tisíciletí. Přesto si neodpustím malé zamyšlení na téma relativity hodnocení panovnických rodů v dějinách; alespoň se však pokusím tuto vážnou problematiku pojmout stručně a odlehčenou formou.
Není to tak dávno, kdy se u nás konala soutěž Největší Čech, ve které slavně zvítězil Karel IV., Otec vlasti, příznačně po otci Lucemburk, po matce Přemyslovec, po babičce Habsburk. Jsme na něj náležitě pyšní; když se však o něm zmíníme před Němci, vzbudíme – možná i trochu rozhořčený – údiv: „VÁŠ král? Karel IV. byl přece NÁŠ král, král a císař římsko-německý!“ Trochu jiná situace bude, dáme-li se do hovoru s Italy – od těch se dozvíme, že Karel IV. byl špatným vládcem, protože nehájil italské zájmy a dokonce v Itálii válčil.
Takto relativně bychom se mohli dívat na další a další panovníky našich dějin – zejména tehdy, pokud nepanovali jen v českých zemích. Kteří vládcové, které dynastie jsou vlastně „naše“ a které jsou „cizí“? Dojem, který si asi valná část z nás odnesla ze školy, a který u mnohých přetrvává po celý život, je jasný – Přemyslovci byli našinci, Lucemburkové a Jagellonci tak něco mezi, Jiří z Poděbrad je také náš, zato Habsburkové (a Habsburko-Lotrinci, ale to je asi pod rozlišovací schopnost většiny), to byli uchvatitelé a cizáci.
Ten konflikt je patrný už v rané fázi našich dějin, kdy došlo ke střetu mezi naším Přemyslem Otakarem II. a (pochopitelně cizím) Rudolfem Habsburským. Rudolf byl zvolen římským králem, přitom to byl nýmand, to Přemysla měli kurfiřti zvolit, vždyť to byl Král železný a zlatý, nejmocnější vládce tehdejší Evropy. Jenže právě proto jej nezvolili, žádný strom neroste do nebe, kurfiřtům se zdálo, že Přemyslovy moci je už příliš a raději na trůnu viděli nýmanda Rudolfa (který je následně trochu převezl, protože se ukázal být čímkoli jiným, jen ne politickým nýmandem). Přemysl padl v bitvě na Moravském poli (zradou, samozřejmě, jinak přece Češi neprohrávají) a Rudolf se na nebohých poražených mohl vyřádit. Zřejmě proto dal Přemyslovu synovi a dědici za ženu svou dceru a naopak svého syna oženil s dcerou Přemyslovou.
Ale abychom si nelhali do kapsy: Vnímání Habsburků jako cizáků bylo patrné už tehdy. Jen o generaci později, po vymření Přemyslovců po meči v osobě Václava III. a po smrti Rudolfa, prvního Habsburka na českém trůně a vnuka onoho stejnojmenného Přemyslova soka, se čeští pánové radili, co s uprázdněnou korunou. Tehdy se jim maršálek pan Dobeš z Bechyně odvážil připomenout jejich přísahu, kterou se zavázali uznat za Rudolfovy dědice jeho bratry. Ostatní pánové se na něj zle osopili, že chce vydat český trůn do cizích rukou. Pokud je pravda, že na to pan Dobeš odpověděl, že chtějí-li čeští páni mít za krále Čecha, pak nezbývá než vyslat posly do Stadic a porozhlédnout se po vhodném sedlákovi, tedy jeho oponenti neprojevili pro tento druh břitkého humoru pochopení a pana Dobeše na místě probodli meči.
Nic naplat, Přemyslovci byli našinci, z lidu vzešlí potomci Oráče. Co na tom, že na jejich dvorech se běžně mluvilo německy. Ale abychom se vrátili na začátek této úvahy – Přemyslovci byli také velmi schopní, co se rozšiřování svého panství týče. Tak Přemysl Otakar II. získal alpské země, Václav II. pak dokonce korunu polskou a pro svého syna Václava III. i korunu uherskou. Kdyby Přemysl nepadl na Moravském poli, kdyby Václav II. nezemřel v mladém věku na tuberkulózu, kdyby Václava III. minul nůž vraha v Olomouci… mohli jsme šťastně žít ve veliké říši zabírající prakticky celou střední Evropu, která by sahala až k moři a řadila by se k předním evropským velmocem.
Ale dějiny rozhodly jinak. Vydaly se jiným směrem, přivedly nás až pod nadvládu Habsburků a donutily úpět pod jejich jhem ve veliké říši zabírající prakticky celou střední Evropu, která sahala až k moři a řadila se k předním evropským velmocem.
MUDr. Marek Horák
(pozn. redakce: Přemyslovci – Lucemburkové – Habsburkové – Jagelonci – Habsburkové a Habsburk-lotrinský rod jsou genetickými potomky Přemyslovců v přímé linii po přeslici, tedy rodem českého původu.)
