V pátek 8. března se Václav Klaus odstěhuje z Pražského hradu a přestane být úřadujícím prezidentem České republiky. Snad jen Antonín Novotný byl podobně tragickou osobou, která usurpovala sídlo českých králů.
Obě Klausova volební období včele českého státu byla zvláštní směsicí populismu, bezpáteřnosti a narcisismu. Jako prezident se Václav Klaus ochotně a s vervou pasoval do role ochránce národních zájmů, neoliberálních hodnot a tradiční rodiny proti Evropské unii, ochráncům životního prostředí, homosexuálům, politické levici a já nevím komu ještě. Byl při tom schopen neuvěřitelných názorových přemetů. Vybavují se mi dva jeho výroky. První: „Nikdy nepodpořím vládu postavenou na hlasech politických přeběhlíků.“ a druhý, když ho přeběhlíci o několik týdnů později zvolili podruhé prezidentem: „Děkuji všem těm odvážným a čestným lidem, kteří nedbali pletich svých politických stran a dali mi svůj hlas.“ Narcisismus pan prezident projevil nesčíslněkrát. Jeden z nejvýraznějších projevů byl, když vrátil Adenauerovu cenu pro novináře, kterou nikdy nedostal. Dalším z průvodních jevů prezidentství Václava Klause byla neúcta k zákonodárným sborům, soudům, občanům a hodnotám, které osobně nezastává. Kuriózně Klaus dokázal dehonestovat i sám sebe, když na státní návštěvě v Chile v přímém přenosu ukradl pero.
Žaloba pro velezradu z tohoto týdne je jen trapnou tečkou za trapným prezidentstvím Václava Klause.
My monarchisté bychom ale měli Václava Klause možná po zásluze ocenit. Jen málokomu se podařilo zdiskreditovat nejvyšší republikánský úřad tak jako jemu.
Jen se obávám, že Klausův odchod z Pražského hradu neznamená jeho odchod z politiky. Klausův narcisismus a histrionství vylučuje, že by se spokojil s rolí užívajícího si důchodce.
Bůh nás ochraňuj.
Vítězslav Dittrich
