Na Ukrajině v současnosti proti Rusku bojují také vojáci, kteří se hlásí k odkazu hejtmanátu Pavla Skoropadského. Kdo to byl? Copak nebyla Ukrajina od začátku součástí Ruska a následně Sovětského svazu? Zejména historickému obrazu vývoje a vzniku ukrajinského státu, tehdejším polským vazbám a současně bojujícím vojákům na východní frontě za návrat ukrajinského hejtmanátu je věnován tento článek.
Národní nezávislost vzniká dlouho a má mnoho aspektů, které lze zahrnout v rámci utváření vlastního národního jazyka, definice národa a definice státu, vymezení státních hranic, vybudování státního aparátu v podobě nezávislé justice, policie, stálé armády a soudnictví. Současný boj Ukrajiny s Ruskem není nic jiného, než boj o národní přežití a zachování územní a státní celistvosti nezávislé Ukrajiny. Článek „O Polsku a Ukrajině“ jsem nazval záměrně, abych poukázal na současné pohledy a úvahy ohledně samostatné Ukrajiny a jejího práva na územní a politickou nezávislost a možnost samostatně si vybrat budoucí směr.
Americký spisovatel, historik a profesor na univerzitě Yale v Connecticutu Timothy Snyder ve své knize Obnova národů s podtitulkem Polsko, Litva, Ukrajina, Bělorusko 1569–1999 zdůrazňuje, že i přes mnohonásobné historické nesváry a příkoří, že mezi jednotlivými národy současného Polska a Ukrajiny existuje určitá historická souvislost předurčující budoucnost obou zmíněných národů, tedy Polska a Ukrajiny.
Dokládá tuto myšlenku podloženými historickými fakty a modeluje ji v souvislosti s dávnou Lublinskou unií založenou r. 1569. Lublinská unie byla ve své době velmi vyspělým soustátím tehdejšího Polského království a Litevského knížectví. Snyder označuje tuto unii jako republiku dvou národů, kde hlavní postavení měla šlechta. Ruthenština, základ staré běloruštiny a ukrajinštiny, neměla v té době možnost stát se oficiálním psaným jazykem, neboť sami uživatelé ji nedokázali prosadit a užívat v psané formě. Vesměs i oficiálním úředním jazykem té doby byla polština.
Snyder dále zmiňuje, že mezi vznikem Lublinské unie v roce 1569 a povstáním Bohdana Chmelnického roku 1648 přišli na Ukrajinu polští šlechtici a ukrajinská aristokracie se popolštila. Problémem tehdejší doby byla přítomnost svobodného společenství kozáků. Polsko-litevská unie velmi rychle pochopila jejich význam. Dokázala je využít například ve válkách se Švédskem v letech 1601-2 a Moskvou v letech 1611-12 a s Osmanskou říší v roce 1621. Dosáhla největší slávy, když její polští a litevští rytíři a její ukrajinští kozáci bojovali bok po boku. Změna společenského postavení Kozáků vyvrcholila kozáckým povstáním v roce 1648. Vznikl tak na Ukrajině první hejtmanát. Zajímavé na tom je, že Bohdan Chmelnický pocházel z polské šlechty a ovládal například latinu, kterou se naučil od jezuitů.
Mezi lety 1648-1772 se Ukrajina rozdělila po Haďačské smlouvě podél řeky Dněpr mezi Polsko-litevskou unii a Moskevské knížectví. Dnes se jeví období mezi roky 1648 a 1667 z ukrajinského pohledu jako doba velké ukrajinské vzpoury proti Polsku a z ruského pohledu je tato doba považována za návrat ukrajinského potůčku do velké ruské řeky.
Ruská říše, jak se od roku 1721 nazývalo Moskevské knížectví, ve skutečnosti zahrnovala dvě odlišné Ukrajiny. Levá strana břehu Dněpru byla pod ruskou kontrolou. Veškeré snahy o vymanění se z ruského vlivu v té době selhaly a po vítězství Petra I. Velikého u Poltavy v roce 1709 autonomní hejtmanát definitivně padl a kozáci byli násilně integrováni do velkého ruského státu.
Stejně se tak postupně v ruské říši ocitl i pravý břeh Dněpru včetně Volyňské, Podolské a Chelmské oblasti. Následovalo několik povstání nejen rolníků ale i ukrajinských a polských šlechticů, všechna však byla tvrdě potlačena. Rusko uznávalo Ukrajinu pouze na levém břehu Dněpru, pravý břeh Dněpru dnešní Ukrajiny byl převážně polský.
O situaci rolníků vypovídá sama skutečnost, že nevolnictví bylo zrušeno v Rusku až v roce 1861, tedy ve srovnání s Rakouskem o 80 let později.
Kdo se ale skutečně postaral o vzestup Ukrajinského národa?
Ukrajina se začala formovat na konci 19. století, kdy přes ruský odpor se psaná ukrajinština začala více prosazovat na úkor převládající ruštiny a polštiny. Emský ukaz (nařízení) z roku 1876 zakazoval vydávání a dovoz jakýchkoli textů v ukrajinštině, blokoval moderní ztotožnění jazyka s národností a nové vědomí, že by Ukrajinci mohli být národem. V posledním čtvrtletí 19. století převládala myšlenka jednotného ruského národa a pojetí, že všichni východní Slované jsou Rusové.
Po rozpadu Polsko-litevské unie a jejího územního dělení v letech 1772-1795 připadla západní část dnešní Ukrajiny Rakousku. Jednalo se zejména o Halič a oblast zvanou Lodomerie. Halič zůstala sice pod dohledem rakouského trůnu, ale silnou vládnoucí vrstvou zde zůstali katoličtí polští šlechtici. Rakouská pozemková reforma nepřinesla do Haliče výrazné změny ve vlastnictví půdy. Nebyl zde ani záměr něco výrazně měnit. Západní Ukrajině přinesly výrazné změny náboženské reformy. Císařovna Marie Terezie v roce 1774 přejmenovala tehdejší uniatskou církev na řeckokatolickou. Její syn Josef II. v reformách dále pokračoval a ve Lvově (Lemberku) v roce 1784 otevřel univerzitu, která zřídila pro řeckokatolické posluchače rusínský seminář, neboť většina neovládala latinu. Otevřená rakouská náruč vysokoškolákům na území Haliče pomohla ve formování ukrajinského povědomí a vzniku národního ukrajinského cítění. Oproti tomu například kyjevská univerzita držená v ruských rukou nakloněná ukrajinskému cítění nebyla. Mnoho učenců kyjevské univerzity proto odcházelo do Lvova, kde mohli svobodně vyjadřovat své myšlenky a názory. Mezi nimi se objevil například jeden z nejvlivnějších politických aktivistů Mychajlo Drahomancov (1841-95), jeden z nejuznávanějších historiků své doby Mychajlo Hruševsky (1866-1934), významný ukrajinský politický teoretik a zastánce konstituční monarchie Vjačeslav Lypynský (1882-1931), který emigroval z ruské části Ukrajiny do rakouské Haliče v roce 1908. Na seznam patří také Dmytro Doncov, ukrajinský nacionalista, jehož myšlenek se chopila Halič na začátku 20.století.
Během revolučního roku 1848 došlo v rakouské Haliči k mnoha povstáním ukrajinských rolníků, kteří ale pod polskou šlechtickou správou byli vždy potlačeni. Až císařský patent Františka Josefa I. z roku 1850 slíbil Ukrajincům rovné zacházení i ve věcech správních. V průběhu rakousko-uherského vyrovnání v roce 1867 císař František Josef I. poskytl Haliči neformální autonomii, která byla však příznivá hlavně pro polskou aristokracii, přičemž však ukrajinská aristokracie Haliče byla úzce provázaná s polskou, takže ji nemělo smysl rozlišovat. Vysoce postavení c. a k. úředníci používali jako oficiální jazyk polštinu, ukrajinsky se mluvilo mimo správní kruhy. Hůře na tom byla na rozdíl od ukrajinštiny běloruština, která přežívala jen sporadicky. Velký podíl na potlačování těchto jazyků mělo Rusko. Ruthénština (základ těchto jazyků) se ve druhé polovině 19. století zachovávala právě na území rakouského císařství a zůstala pod univerzitním dohledem ve Lvově.
Na konci 19. století v devadesátých letech polští úředníci v Haliči, kteří vykonávali obecnou rakouskou politiku, dávali přednost ukrajinské straně před ruskou, a nakonec výbor z polských šlechticů se rozhodl ustanovit ukrajinský jazyk podle pravopisu ukrajinského lidového jazyka nikoliv podle různorodých systémů, které upřednostňovali Rusové.
Rakouská politika nicméně navázala také spojení s Kyjevem. V Kyjevě byla hlavním problémem pro Ukrajince ruská cenzura a ti, kteří se v Kyjevě přikláněli k ukrajinské straně, byli paradoxně hlavně Poláci. Rozdíly v přístupu k ukrajinské otázce byly totiž mezi západní a východní Ukrajinou zcela zásadní. Rakouská a posléze Rakousko-Uherská politika dávala přednost uznávání národnostních menšin a národních jazyků (tedy nikdy je nezakazovala, ba naopak podporovala) oproti ruské carské politice, která upřednostňovala pouze ruský jazyk a všeslovanskou myšlenku. V roce 1898 byl vydán první díl „Dějin Ukrajiny-Rusi“, nejdůležitější knihy pro budování ukrajinského historického narativu. Kniha vzbudila obrovský ohlas a jak Snyder ve své knize píše: „ztotožnění ukrajinského lidu s vydáním této knihy znamenal obrat v pohledu na polskou Halič, kde ukrajinské elity začaly více uvažovat v národních pojmech a nenávist vůči Polákům se začala stupňovat“.
Stejně jako v českých královských zemích rakousko-uherská umírněná politika zde v Haliči se jevila ukrajinským aktivistům jako nedostatečná a vyžadovali čím dál častěji, aby se vliv ukrajinských pozic ve správních kruzích srovnal s těmi polskými.
Podobně jako v Čechách se na Ukrajině začala utvářet první socialistická a nacionalistická hnutí, která se postupně formovala do politických stran. Socialismus a nacionalismus bývá pravidelně spojen s idealistickým pojetím ještě politicky nevyzrálých jedinců, nezkušených lidí, kteří na základě myšlenky příslušnosti k národu a národní platformy neváhají aktivně vystupovat proti jiným národnostním skupinám, menšinám nebo celkům za ceny i možného konfliktu s vybraným nepřítelem.
Před první světovou válkou se ukázalo, že ukrajinská věc má v rakouské Haliči větší naději na úspěch než například litevská záležitost v Ruské říši. Ukrajinská etnická skupina čítala desítky miliónů osob. Ukrajinci na rozdíl od Litevců, kteří byli připojeni k carskému Rusku, mohli hlasovat v parlamentních volbách, vytvářeli legální politická uskupení a mohli publikovat v rodném jazyce. V rámci habsburských držav demokratická politika tříbila moderní národní identitu a volební právo.
Po únorové revoluci v Rusku roku 1917 a vyhlášení Ukrajinské lidové republiky v Kyjevě se vysněná nezávislost jevila jako reálná. Formování ukrajinského státu, podobně jako vznikající Československo, nepočítalo s polskou populací, stejně tak jako uměle vytvořený československý národ nepočítal s Němci, Maďary a Ukrajinci. Dalším etnikem, který úplně nezapadal do úvahy nezávislého ukrajinského státu, bylo etnikum židovské. Židovské obyvatelstvo tvořilo jen na území Haliče před první světovou válkou více než 13% populace. Největší zastoupení měli židé ve Lvově a dalších velkých městech včetně Kyjeva. Na rozdíl od zaniklé Polsko-litevské unie neměli židé na růžích ustláno a rovněž jazyková bariéra mezi Ukrajinci a žijícími židy na ukrajinském území byla značná. Ukrajinští Židé odmítali přijmout ukrajinštinu stejně tak měli výhrady k vznikající nezávislé republice. Spolu s žijícími Poláky na Haliči požadovali za hlavní město nikoliv Kyjev nýbrž právě Lvov.
V období od 29. dubna 1918 do 14. prosince 1918 se ujal vlády Pavlo Skoropadskyj. Sloužil v ruské carské armádě, zúčastnil se rusko-japonské války 1904–1905. V roce 1906 dosáhl hodnosti plukovníka a v roce 1912 se stal generálmajorem. Tento ukrajinský politik a vojevůdce se v nově vzniklé Ukrajinské lidové republice prohlásil jejím hejtmanem a republiku změnil na hejtmanát (konstituční monarchii). Zároveň využil přítomnost rakouských a německých vojsk, která zastavila invazi bolševiků z východu. Ne však na dlouho.
Po porážce Ústředních mocností v první světové válce a odchodu německých vojsk z Ukrajiny byla vláda hejtmana Skoropadského svržená v prosinci Symonem Petljurou za pomocí dobrovolnických oddílů, tzv. Sičových střelců. Pavlo Skoropadskyj byl následně nucen emigrovat do Německa. Zemřel v Bavorsku na následek poranění utrpěných při bombardování.
Po skončení první světové války mezi lety 1918-1920 se na Ukrajině, v Litvě a Polsku odehrávaly těžké boje mezi bolševickou armádou, bílou armádou a zbylými německými vojsky, která se snažila dostat po válce domů. Zasaženy byly obě Ukrajiny, tedy západní s centrem ve Lvově a východní s centrem v Kyjevě. Obě Ukrajiny bojovaly o své přežití. Odhaduje se, že během těchto dvou let zahynulo na milión Ukrajinců, kteří podlehli pogromům, bratrovražedným válkám, útokům partyzánů a banditů.
Vítězné státy Dohody měli největší strach z postupující bolševické armády z Ruska, tudíž samostatnost Ukrajiny nikoho nezajímala. Největší podporu dostalo díky bolševické hrozbě Polsko. Západoukrajinská republika vydržela sotva jeden rok, neboť Poláci povolali pravidelnou armádu pod vedením generála Josefa Hallera a ten v červenci roku 1919 ukrajinské jednotky porazil. Západoukrajinská vláda si musela zřídit exil ve Vídni. Od té doby se stalo Polsko úhlavním nepřítelem Ukrajinců.
V roce 1920 Pilsudského armáda čelila postupující bolševickém armádě, načež došlo opět k nucenému spojení západní Ukrajiny s Polskem v boji proti bolševismu, kdy spolu bojující Ukrajinci a Poláci postupující bolševiky zastavili. Toto spojení však nevyhovovalo východní kyjevské části Ukrajiny a spojenectví západní Ukrajiny s Polskem považovalo za zradu.
V roce 1921 se Halič a většina Volyně ocitla pod polskou vládou oproti kyjevské východní části, která se stala Ukrajinskou socialistickou republikou v područí nově vznikajícího Sovětského svazu v roce 1922.
Toto rozdělení přineslo do střední a východní části Ukrajiny obrovské represe proti místní obyvatelům včetně hladomoru, jehož strůjcem byl sovětský komunismus. Západní část Ukrajiny (z dnešního pohledu) žila v područí Polska víceméně bez dopadů na místní obyvatelstvo, zato východ Ukrajiny čelil krutým, represivním až genocidním čistkám na místním obyvatelstvu. Jen během velkého hladomoru v letech 1932-33 zemřelo více než pět miliónů lidí.
Halič tvořila ve 30. letech 20. století bezkonkurenční centrum ukrajinské nezávislé myšlenky a odtud se šířila na východ. Nenávist vůči Polákům bobtnala a nacionalismus exulantů ve Vídni narůstal. Není proto divu, že se v roce 1929 ve Vídni utvořila organizace ukrajinských nacionalistů (OUN), která si dala za cíl etnicky čistou Ukrajinu i za pomoci zotročení cizinců. Ono „zotročení cizinců“ bylo později vyňato. Organizace snila o násilné revoluci, která by tvořila jeden ukrajinský stát. Po vzoru evropských fašistických stran v Německu a Itálii se OUN pustila do všech kdo spolupracoval s Poláky a ve 30. letech spolupracovala s německým Abwehrem, zpravodajskou službou nacistického Německa.
Po zničení Polska v roce 1939 začaly armády Německa a Sovětského svazu vraždit místní obyvatelstvo zaniklého polského státu a západní a východní Ukrajiny. Zaměřeno měly především na veškeré nepřátele obou totalitních režimů, hlavně však na Poláky a židy. Nejkrutějšími čistkami se proslavila OUN-M (Melnyk) a OUN-B (Bandera) spolu s jednotkami Waffen SS-Galizien. Banderovci a Melnykovci vraždili hlavně Poláky. Esesáci zase všechny nepřátele nacistického Německa včetně Židů.
V roce 1943 vznikla na Ukrajině UPA (Ukrajinská povstalecká armáda), která měla nezávisle bojovat proti Němcům, bránit ryzí Ukrajince proti Sovětům a zbavit Ukrajinu všech Poláků. Během let 1941 až 1943 zmizelo z Volyně na 200 000 Poláků, kteří byli deportováni do koncentračních táborů nebo prostě zavražděni. Jen UPA na Volyni sama zmasakrovala během roku 1943 na 60 000 Poláků a přeživších Židů.
Po masakru Poláků v příhraničních oblastech Polska a Ukrajiny se UPA ještě snažila o vypálení osiřelých stavení a budov, aby se po válce Poláci nemohli na Halič a Volyň vrátit zpátky. Tento vyhrocený postoj Ukrajinců vůči Polákům samozřejmě spustil protiakce Poláků. Než se tak stalo, vlivem frustrace na obou stranách a vyčerpání polských i ukrajinských povstalců a partyzánů, došlo k příměří ukrajinské UPA a AK-WiN (polská Zemská armáda – Svoboda a nezávislost) na jaře roku 1945. V té době ukrajinští a polští partyzáni doufali, že začne třetí světová válka a komunismus svrhnou Britové a Američané.
Západní Ukrajina po druhé světové válce prošla však ještě dalším vynucením přesídlením obyvatelstva, a to z důvodu schválené Operace Visla, která se rozjela začátkem roku 1947. Polsko, které získalo část území zpět, s tichým souhlasem Sovětského svazu, začalo deportovat ukrajinské obyvatelstvo za nově uznanou hranici. Stalin už měl rozporů mezi Poláky a Ukrajinci dost, takže sovětská tajná služba měla za úkol v transportu Ukrajinců pomoci. Přesídlení Ukrajinců v roce 1947 znamenalo porážku UPA na polském území. Ukončení Operace Visla se časově sbíhalo s upevněním komunistické moci v Polsku a jednotnost Polska byla v časové souslednosti s upevňováním komunistické moci v celé východní Evropě pod dohledem Sovětského svazu. Odmítnutím Marshallova plánu východoevropskými zeměmi včetně Československa spadla Churchillova pomyslná železná opona.
Čistky Poláků a Ukrajinců na území Haliče a Volyně, následné deportace do Sovětského svazu, ukončilo staleté smíšené osídlení polsko-ukrajinského příhraničí. Byly uměle vytyčeny neproniknutelné hranice a byly pod dohledem Sovětského svazu určeny národní enklávy nebo oblasti, které ale nevycházely přirozenou cestou historickým vývojem.
Vztah Polska a Ukrajiny v poválečných letech zůstával velmi napjatý. Obě strany nemohly zapomenout na způsobené křivdy a bylo zbytečné se obviňovat z toho, kdo začal první. Teprve v 80.letech 20.století, kdy se začal formovat odborový polský svaz Solidarita, začaly zaznívat první myšlenky o tom, že pokud má být Polsko zbavené moci komunismu a chtělo by být demokraticky svobodné, nepůjde to bez nezávislé Ukrajiny. Zkrátka nezávislost Polska není možná bez nezávislosti Ukrajiny na Sovětském svazu. Generál Jaruzelski vyhlásil v prosinci 1981 výjimečný stav a Solidaritu protentokrát rozdrtil. Nutno poznamenat, že se Jaruzelski jako mladý kapitán v roce 1947 na Operaci Visla podílel.
V roce 1988 však Michail Gorbačov ve svém projevu naznačil, že si východoevropské satelity Sovětského svazu mohou v domácí politice zvolit vlastní směr. Po legálním ustanovení polské Solidarity v roce 1989 se rovněž ozýval významný opoziční ukrajinský hlas Ruch. V Bělorusku byla opozice velmi slabá a nevyrovnaná. Protože bylo zapotřebí spojení opozičních hlasů začalo docházet k významným posunům ve vyjednávání mezi polskou a ukrajinskou opozicí navzájem a také se Sovětským svazem.
V říjnu 1990 podepsala Ukrajina a Polsko mezistátní prohlášení se závazkem o neútočení, přijetím existujících hranic a kulturních právech pro menšiny na obou stranách. Poté co v prosinci 1991 potvrdilo nezávislost Ukrajiny referendum, Polsko bylo první zemí, které nezávislost Ukrajiny uznalo. Nutno připomenout, že prezident USA Georg Bush naléhal 1. srpna 1991 na Ukrajinu, aby zůstala v Sovětském svazu.
Ukrajinský prezident Leonid Kravčuk po podpisu smlouvy o spolupráci s Polskem z května roku 1992 prohlásil, že Polsko je důležitějším partnerem pro Ukrajinu než Rusko. Na ose Varšava-Kyjev-Moskva se skutečně odehrála podstatná změna, která navazuje na historickou souvislost ve vztazích Polska a Ukrajiny. Uznáním Ukrajiny a potvrzením západních ukrajinských hranic Polsko dokázalo, že bude držet mocenský status quo ve východní Evropě. Naopak Rusové nadšení nebyli a Jelcin prohlašoval, že ukrajinské hranice se mohou kdykoliv překreslit.
V obavě z dalšího nátlaku Ruska vůči Ukrajině, dožadoval se ukrajinský prezident Leonid Kravčuk vojenské spolupráce s Polskem proti Rusku, zvlášť, když samostatná Ukrajina vlastnila nejvíc jaderných zbraní zděděných po Sovětském svazu. Poláci sami zděšení, že by mohl vyvstat jaderný konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou, včetně omezení dodávek plynu a ropy z Ruska nakonec cukli a přijali jiný postoj vůči navrhovanému spojenectví Ukrajiny, ač zásadně nebyli proti.
Polské smíření s Ukrajinou v 90.letech minulého století bylo okázalé. V roce 1994 vystřídal prezidenta Kravčuka Leonid Kučma a obecně se očekávalo, že se Ukrajina přeorientuje na Rusko. V prvním prezidentském období (1994-99) Kučma pokračoval v zahraniční integrační politice do západních institucí. Integrace do EU byla na Ukrajině velmi populární, integrace do NATO už ale ne.
V roce 1997 vyjednalo Polsko s Ukrajinou bezvízový režim. Snyder zdůrazňuje, že v tomto období na prahu 21.století, se začínají vytvářet hodnoty pro podporu demokratických institucí a volného trhu Ukrajiny. Ukrajinský státotvorný projekt je klíčový pro evropskou bezpečnost v 21.století. Strukturální nedostatky v podobě správní a ekonomické formy a také slabost ukrajinského právního státu jsou značně vidět během let 2000-2014.
Následující prezidenti Juščenko, Janukovič, Turčynov a Porošenko nedokázali vzdorovat narůstajícímu tlaku současné Ruské federace a zároveň pokračovat ve slibovaných prozápadních reformách. Navíc Janukovič ustoupil v prosazování vstupu Ukrajiny do EU a obrátil se na Moskvu. Byly pozastaveny Ukrajinsko-evropské asociační dohody. Šlo o jasný odklon od vstupu do Evropské unie. Ostré reakce prozápadních stoupenců včetně studentů následovaly vzápětí a vyústily v protesty přibližně půl milionu lidí na náměstí Majdan v Kyjevě.
Ukrajinská vláda obnovila dialog s Ruskem. Protesty neutichaly ani po Novém roce, a proto ukrajinský parlament 16. ledna 2014 schválil zákony, které výrazně omezily občanské svobody, což v praxi znamenalo variantu silového scénáře při potlačení protestů. Ten demonstrace kriminalizoval a ukládal tvrdé tresty jejím účastníkům. Zákony byly veřejností okamžitě označeny za diktátorské. Za konec Majdanu se považuje 22. únor 2014. Po třech měsících od začátku protestů uprchl Viktor Janukovyč do Charkova na východ Ukrajiny, odkud pokračoval do Ruska.
Ukrajinský parlament podpořil usnesení o odvolání Janukovyče z funkce prezidenta a předčasné volby byly vyhlášeny na 25. května 2014. V těch byl za předsedu parlamentu a prozatímního ukrajinského prezidenta zvolen Oleksandr Turčynov. Janukovyč z exilu označil události v Kyjevě za státní převrat a přirovnal je k převzetí moci nacisty v Německu. Odmítl přitom také všechna řešení parlamentu a označil je za nelegitimní. Jeho nástupce Petro Porošenko moc na výběr neměl a dostal se do kleští při vyjednávání s Ruskem a Běloruskem na jedné straně a Německem, Francií, potažmo EU na druhé straně. V tu dobu došlo k vyhlášení samostatných republik Donbasu a Luhanska na základě zmanipulovaného referenda Ruskem. Stejně dopadlo Ruskem hlídané referendum o budoucnosti Krymu.
Současná válka na Ukrajině téměř zničila veškerou infrastrukturu poloviny ukrajinského území a vyhnala milióny obyvatel za hranice. Početní ztráty na obyvatelstvu a armádě Ukrajiny přesahují statisíce. Do Ruska jsou unášeny ukrajinské děti. Současná situace navíc nenapovídá, že by Ukrajina s Ruskem chtěla vyjednávat. Konec války je v současnosti v nedohlednu. Účet za válku roste a pohybuje se ve ztrátě stovek miliónů amerických dolarů.
Po celou dobu války máme možnost vidět jasný postoj Polska. Polsko se staví opět do role hrdého obránce vlastního národa před Ruskem a významně se podílí na vojenské, materiální a humanitní pomoci Ukrajině. Ukrajina opět tiše spoléhá na Polsko jako na historicky daného vojenského společníka se kterým se bránila proti nájezdům Mongolů, Tatarů a Turků.
Prezident Zelenskyj nebojuje pouze proti Rusku. Jeho současným nepřítelem vedle ruské armády je také zakořeněná korupce, slabé zákonodárství a nevyspělá demokratická společnost. Naproti němu stojí Putin s ambicemi Petra I. Velikého. Padne-li Ukrajina, může se opět dostat do války s Ruskem Polsko. Rusko může opět vstoupit do Pobaltí a ovlivnit světovou politiku na mnoho let dopředu. Ukrajina a Polsko opět stojí na prahu historického milníku nového vývoje událostí ve východní Evropě jehož hybatelem je opět ruské impérium.
Jan Konrád
