Bedřich Karel
Do všeobecného rozruchu kolem tzv. Benešových dekretů – mimo politických stran, jež se pomocí nacionalistické „mobilisace“ snaží přilákat už tak dosti zmateného voliče – mocně zasáhlo i SDRUŽENÍ HISTORIKŮ ČR. Tito pánové, kteří dominují povětšinou Historickému ústavu AV či fakultě historie UK, uchopili téma rukou ráznou a nekompromisní, přičemž tuto nemálo komplikovanou záležitost pojednali v ryze politickém duchu. Stanoviskem sdružení nazvaným Historikové proti znásilňování dějin, jež spíše než historické glosy připomíná politický manifest, se jako červená nit táhne zatvrzele šířená idea oprávněnosti a nevyhnutelnosti vyhnání sudetských Němců, včetně sebeutvrzování o etičnosti tohoto tehdy i dnes bezprávního činu. Pokud se seriozní vědci začnou přizpůsobovat jakékoli aktuální politické linii a zapomenou na objektivitu s patřičnou mírou kritičnosti, která by měla být historiografii vlastní, je to vždycky špatně. A pokud tato linie bezprostředně vychází z polozapomenutého nejedlovského pojetí dějin, jak jsme je poznali během čtyř desetiletí komunistického režimu, je to ještě mnohem horší.
Toto po čertech pokřivené vidění světa – přes relativní svobodomyslnost polistopadového období – jim zůstalo zachováno dodnes. Nakonec se však není čemu divit, dotyční pánové vystudovali v onom neblahém období a po léta pilně bádali v úzkých mezích určených komunistickou ideologií, což na nich nemohlo nezanechat stopy. Je truchlivé i varující, že jeden z pilířů demokratického státu, jakým by měla být Akademie věd, se stává vskutku militantní sešlostí nesnášenlivých ideologů, spíše než vědeckou institucí zabývající se solidním a nezaujatým studiem. Jak vidno, tak zatuchlé ovzduší minulého režimu z tohoto zkostnatělého zařízení tak snadno nevyvane.
Stanovisko historiků je prosyceno snahou po monopolisaci bádání kastou jedině „oprávněných“ či přímo „vyvolených“ sdílejících jednotný názor a všichni ostatní badatelé jsou šmahem označováni za „ochotníky“ a „amatérské vykladače minulosti“. (Samozřejmě bez ohledu na to, že se ve většině případů jedná rovněž o historiky či badatele, kteří se tímto thematem fundovaně zabývají již řadu let) Ovšem mají ke své škodě jedinou, avšak o to závažnější vadu – jejich pojetí se s oficiálním Stanoviskem jaksi rozchází, čímž ovšem ztrácejí právo cokoli dodat. Sdružení pánové sice blahosklonně připouštějí, že „poznávání dějin představuje otevřený proces“, avšak zároveň (v patnácti „orientačních“ bodech) zjevně předepisují jedině správný koncept, kterým dlužno se řídit. Jiný výklad se ovšem nepřipouští. Sdružení se tak pasuje do role bojovného politického společenství, které ruku v ruce s autentickými politiky a bez jakýchkoli argumentů či náznaku polemiky s oponenty, vykládá minulost v souladu s aktuální politickou linií, která děsí občanstvo imaginárním vnějším ohrožením, vč. již tradičních „nedozírných následků“. Což jak jistě uznají i páni autoři samotní je politikum jako hrom.
Ve Stanovisku pak najdeme formulace jako „rozeštvávání jednotlivých zemí a národů navzájem“, resp. „zneužívání dějinné tematiky proti existenčním zájmům přítomných i budoucích generací“ či dokonce varování před „rozněcováním požáru, který už jednou sežehl celou Evropu“ aj. Místy text neodbytně připomíná obvyklé obraty používané v posledních padesáti letech komunistickými vládci na adresu Německa.
Jsme tedy opět svědky důvěrně známé amputace našich dějin, které jsou zde představovány jako výlučně národní záležitost, přičemž působení jiných etnických skupin – po staletí žijících v Zemích Koruny české – je v této notně jednostranné interpretaci po výtce záporné. Z textu musí nezaujatý čtenář nutně nabýt dojmu, že právě v tomto pojetí byly dějiny hrubě znásilněny a nikoli pouze jednou, ale přinejmenším patnáctkrát.
A přesně tolik „orientačních“ bodů Stanovisko obsahuje. Prakticky ve všech se hovoří pouze o následcích, páni historici nikde ani slůvkem nezmiňují příčiny pozdějšího stavu. Úporně tak vycházejí z čiré neobjektivity a jednostrannosti, zato z celého textu ční notně archaický nacionalismus a nijak neskrývané antiněmectví.
Dějiny jako zbraň
V úvodu Stanoviska najdeme např. formulaci živelný historismus (jemuž „propadla“ střední Evropa), čímž autoři patrně chtěli naznačit, že jakýkoli jiný než „oficiální“ výklad dějin je čímsi bezděčným, neuvědomělým ba přímo škodlivým. Označování všech „nehistoriků“ za vykladače minulosti je kuriosní již proto, že se do této role nejspíš pasují sami autoři. Kritickou interpretací mají nejspíš na mysli těsnání dějin do pouček, které jakoby vypadly z marxistické historiografie. Podle podobných měřítek by bylo možno za ochotníka „zmocnivšího se dějin jako zbraně“ (cit.) označit i Josefa Pekaře či některé další badatele, kteří byli s předválečnou oficiální historiografií prosazovanou spíše jako politikum, tak či onak na kordy.
Ale věnujme se alespoň některým „orientačním bodům“, přičemž, jak uvádějí autoři „je… povinností historiků a učitelů dějepisu, aby soustavně usilovali o co možná objektivní(…) výklad menšinových problémů a jejich historických souvislostí… aby se snažili zabránit zneužívání(…) této dějinné tematiky proti existenčním zájmům přítomných a budoucích generací.“
1) Lze souhlasit s konstatováním, že střední Evropa je etnicky „mimořádně složitý prostor, který zákonitě plodil nemálo konfliktů“. Ovšem autoři, kteří trefně poznamenávají, že zde nikdy neexistovala etnicky a nacionálně vyvážená „spravedlivá a dlouhodobě rovnovážná situace“, musí uznat, že toto tvrzení je jaksi universální. Platí totiž pro všechny zúčastněné strany. Provokuje dokonce názor, že se tak stalo nepopiratelnou zásluhou nesnášenlivých národních států (republik), které po Velké válce nahradily nadnárodní a multikulturní monarchie, působící do té doby jako evropský stabilisační faktor. A protože autoři – patrně neposkvrnění idealisté – Rakousko-Uhersko nepokládají za „ani zdaleka optimální řešení složitých středoevropských poměrů“, nabízí se poněkud jízlivá otázka, který režim tedy byl podle nich v minulém století optimálním? Byla-li to předválečná ČSR či snad její poúnorová komunistická mutace?
2) Je holým faktem, že Rakousko-Uhersku nezbylo nic jiného než na sarajevský atentát reagovat vojensky a tudíž získat ono děsivé prvenství v zahájení I. světové války. Ovšem stojí za to dodat, že sud prachu byl zažehnut ultraradikálními srbskými nacionalisty – či zločinnými teroristy, jak bychom je označili dnes – kteří se stali původci světového požáru. Nakonec válce se nebylo možno vyhnout už proto, že každá zúčastněná velmoc pokládala za věc cti se v konfliktu na jedné či druhé straně angažovat. Omezovat vinu, což vždy dobře poslouží propagandisticky, na „habsburskou monarchii a mocenské elity jejich vládnoucích národů“ (– zde má autor na mysli nejspíš opět ty „nanicovaté“ Němce), je sice these v moderní domorodé historiografii běžná, ovšem značně zkreslující.
4) A opět mythické tvrzení o ČSR, která „vznikla a ustavila se jako výraz funkční české domácí státnosti, vůle, ochoty a schopnosti převzít zodpovědnost za válkou vyčerpanou zemi a její obyvatelstvo a zároveň jako důsledek rozsáhlé a úspěšné politické i vojenské zahraniční akce“, kdy pro potomky nevystačíme s prozaičtějším vysvětlením. Pochopitelně též jaksi s výhradami – ostatních „menšin“: třímilionové německé, dvaapůlmilionové slovenské, polské, maďarské, rusínské, resp. ukrajinské aj., které tvořily téměř polovinu obyvatel nové republiky, se nikdo neobtěžoval ani optat. Autoři jaksi zapomněli vysvětlit, proč tomu tak bylo, stejně jako výhradně selektivní uplatňování „práva sebeurčovacího“, které opět platilo pouze pro vybrané etnikum. Nejspíš ovšem právem, vždyť Němců v české kotlině (podle Beneše) žilo pouhých pár set tisíc, jak v roce 1918 ujišťoval své americké spojence. Zato je tento bod opepřen demagogickým spojením zájmů německé menšiny s „efemérností levicového revolučního opojení“, pročež se „nepostavila na stranu vznikající republiky“…
5) Nicméně uklidňující je konstatování, že ani ČSR „nebyla státem dokonalým“, načež pánové pokračují obvyklou legendou o demokratické výlučnosti státu a vysokém standardu universálního uplatnění menšin. Konstatují rovněž, že se od roku 1926 podíleli (Němci) na vládě „daleko větší měrou, než se mohli Češi podílet na vládě v Rakousku-Uhersku“, přičemž jaksi zapomínají dodat, že tomu tak bylo i vinou české strany. Což ovšem provokuje sarkastickou poznámku, že pokud by se česká politická scéna v poslední třetině 19. století vyhnula častým obstrukcím a parlamentnímu bojkotu, trialismu by centrální vláda nakonec zabránit nemohla.
Další tvrzení je již vyloženě ahistorické a ryze politisující – jak velevážení historici došli k závěru, že z volebních výsledků ve třicátých letech plyne 100% podpora sudetoněmeckého obyvatelstva SdP a znamenala tak a priori hlas pro nacismus, je pouhé věštění. Nehledě na to, že si pánové již zřejmě protiřečí, když uvádějí 500.000 sudetských přihlášek do NSDAP, přičemž pouze jejich majitele by bylo možno (zajisté s mnoha výhradami) považovat za přímé podpůrce nacismu a veškerých dalších hrůz Hitlerova režimu.
Stejně tak bychom mohli předpokládat, že Češi jsou národem zavilých bolševiků a spolustrůjců naštěstí pouze připravované války proti demokratickému Západu, protože volební výsledky se v době komunistického režimu pohybovaly hodně nad 90 %. Podle stejně pokleslých úsudků bychom se mohli směle ptát, proč jsme tedy nebyli – za vinu prokomunistickou – vyhnáni podobně jako Němci za vinu pronacistickou.
Vše samosebou souvisí s prokazováním konkrétní viny: pokud je nalezen a soudem usvědčen viník, není možno nic namítat a právu budiž učiněno zadost. Proto leccos napoví i aktuální „obezřetnost“ při stíhání provinivších se komunistických zločinců a universální odpor proti sebemenšímu náznaku kolektivní viny, což ovšem dodnes nikterak neplatí v případě „Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů.“
9) O „odstranění fenoménu menšin“ se pochopitelně uvažovalo dlouho před druhou světovou válkou, avšak nikoli způsobem, který se nakonec prosadil jako „jedině možný“. Onoho vnuknutí tohoto „správného řešení“ se spojencům dostalo jednoznačně z české strany. Nepočítám-li ovšem praktické sovětské zkušenosti se stejně barbarskými přesuny celých nepohodlných či permanentně podezřelých menšin uvnitř bolševického státu. Proto zejména v tomto kontextu je naprosto groteskní názor, že k „rozhodnutí o transferu … se konečně připojil i SSSR.“ Navíc jaksi teprve v druhé linii „tuto koncepci zastávala čsl. a polská exilová vláda.“ Z čehož bezmála vyplývá, že vlastní ideu odsunovací fakticky podnítili západní spojenci a později – možná i neradi – jsme se připojili my a nakonec i sensitivní dobrák Stalin.
13) V tomto bodě se autoři odvolávají na analogické právní normy přijaté „v jiných zemích protifašistické koalice“, které staví na roveň čsl. dekretům. Opomeneme-li zatraceně sporný právní základ, na němž byly Benešovy dekrety postaveny, bylo by velice zajímavé, kdyby autoři blíže specifikovali evropské státy, které s německou menšinou zacházeli podobně jako my. Kde jinde v civilisované Evropě byl přijat hanebný princip kolektivní viny a takto stigmatisovaným osobám byl fakticky beze zbytku zkonfiskován soukromý majetek?
14) Stejným cynismem hodným kovaného bolševika je tvrzení, že pověstný amnestijní zákon č. 115/1946 Sb. se „a priori nevztahoval na poválečné zločiny proti německé menšině“. Jaký boj o znovunabytí svobody Čechů a Slováků probíhal od května do října roku 1945? Čemu jinému než prominutí poválečných zločinů páchaných na pronásledovaných Němcích zákon sloužil? Postačí vzpomenout „Zprávu ministra národní obrany a ministra vnitra o poměrech v pohraničí v roce 1945“, kterou vypracovala komise vytvořená ÚNS v r. 1947 a ilustrující ty nejkřiklavější případy hrubého bezpráví páchaného na Němcích, která mj. zahrnovala i masovou vraždu 80 osob zastřelených v pohraničí ppor. OBZ Smetanou. Zpráva byla předložena parlamentu, a přestože se podle zjištění komise hromadné zákroky proti Němcům a Maďarům zcela vymykaly výše jmenovanému amnestijnímu zákonu „o právnosti jednání souvisejícím s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků“, byly její výsledky zameteny pod koberec. (Obsah zprávy byl před veřejností utajen a za tím účelem proběhla i tajná jednání se šéfredaktory listů). Nakonec společná zpráva vypracovaná MNO a MV k vyřešení tohoto problému doporučuje, cit.: „Nechť vláda uloží ministru národní obrany a ministru vnitra, aby bez prodlení učinili vhodná opatření, aby stopy činů výše uvedených byly, pokud je to třeba v zájmu veřejném odstraněny…“
(Pouze ignorant si nepovšimne analogií poválečného vyhánění s etnickými čistkami, které se v posledních letech odehrály na Balkáně /Chorvatsko, Bosna, Kosovo/, přičemž hlavní viníci genocidy páchané na nesrbském obyvatelstvu se dnes právem zodpovídají před haagským soudem…)
Dále už najdeme pouze obligátní eufemismy jako „politováníhodné excesy“ a „divoký odsun“, přičemž řada nově objevených dokumentů svědčí o tom, že vyhnání bylo oficiálně plánováno a hlavně technicky organisováno od samého konce války a československá vláda pouze hledala alibi, jak si zajistit více méně resignovaný souhlas velmocí. Tzv. divoký odsun probíhající v prvních poválečných měsících byl již oficálními místy řízenou součástí pozdějšího „konečného řešení“. Stojí za to připomenout tajný výnos 4. odd. Hlavního štábu MNO z 12.6. 1945, kde se nařizovalo vystěhování Němců, resp. tajnou instrukci (již z 5.6. 1945!), kterou vydal velitel 1. voj. oblasti gen. K. Klapálek „k zabezpečení vhodných komunikací a přechodů k vysídlení Němců“ a zejména následující rovněž tajné nařízení detailně rozpracovávající provedení odsunu v součinnosti s Rudou armádou, apod. Nehledě už na skutečnost, že existuje řada autentických vyjádření českých exilových politiků, vč. presidenta Beneše, kteří již v průběhu války přímo nabádali k nemilosrdnému zacházení s Němci a jejich vyhánění z domovů.
Vychytralost s jakou byl tento tah proveden dokládá i fakt, že připravovaný dekret nařizující vlastní odsun (tzv. „Dekret prezidenta republiky o odsunu civilního obyvatelstva a vnitřním osídlení“) zůstal pouze v konceptu. Mnohem mazanějším se nakonec ukázalo ponechat konečné rozhodnutí na spojencích v Postupimi. Dnes si bojovníci vlastním tělem bránící české „národní zájmy“ mohou směle umýt ruce – žádný dekret, kde by byl odsun jasně deklarován vlastně neexistuje – vše bylo rozhodnuto na konferenci… Těžko ovšem popřít ostatní diskriminační výnosy, které české Němce zbavily prakticky veškerých občanských práv, vč. osobního majetku. V tomto kontextu již naprosto výsměšně působí formulace, že po válce byli Němci zbaveni „většiny občanských práv“… Mimo práva na život, které bylo přinejmenším 40.000 osob upřeno rovněž, jim žádná další práva už nezbyla. Nepočítáme-li ovšem „právo“ na nucené práce a pobyt v koncentračních táborech, které se v řadě případů od těch nacistických prakticky nelišily.
Doufám, že páni historici pokládají za seriosní – nikoli za „ochotnický“ – pramen Postupimský protokol i autentické stenozáznamy z konference, z nichž je i nejzatvrzelejšímu ignorantovi jasné, v jaké atmosféře a pod jakým tlakem se museli zástupci USA a Spojeného království rozhodovat. Ostatně ještě pádnější důkazy o nesmyslnosti a amorálnosti tohoto kroku přišly o několik let později (viz zpráva č. 1841 amerického Kongresu z 24.3.1951 či pozdější prohlášení Churchillova a dalších západních státníků), byť už jaksi ex post.
Celé Stanovisko je dosti rozsáhlé a dr. Pánek (předseda Sdružení historiků ČR) přesto neodolal a připojil ještě druhou zevrubnější část věnovanou problému menšin, jež vpodstatě opakuje these té první. Stojí však za to zmínit jednu zajímavou úvahu. Mimoto, že se vcelku ztotožnil s nezbytností etnických čistek, dospěl pan předseda k pozoruhodnému názoru. V textu totiž konstatuje, že: „Nově se otevírající vějíř problémů a možných konfliktů postavil otazník nad platnost starších zobecňujících představ, že totiž kvalitu demokracie určuje plné uspokojení menšin. V této situaci se začaly stále silněji ozývat hlasy, že je třeba respektovat práva většiny, nikoli připustit vývoj, který by vedl k zastrašování a terorizování majority extrémní, k boji připravenou menšinou.“ Takže tu máme nejčerstvější pojetí demokracie – do této doby jsem se totiž domníval, že její kvalita se měří podle míry ochrany práv menšin, které jsou běžně přehlasovány, tudíž jaksi permanentně nedemokraticky v nevýhodě. These se dr. Pánkovi věru podařila, ani führer, duce či vožď by to lépe nesvedli!
V textu najdeme i pasáž zabývající se příčinami onoho „živelného historismu“, v níž referent prakticky doslova opakuje obvyklé politické floskule pánů Zahradilů či Zaorálků o „postkomunistickém chaosu v českých sdělovacích prostředcích, privatizaci denního tisku a postupném soustředění naprosté většiny pražských i regionálních deníků do rukou německých tiskových koncernů.“ Je to v podstatě stálá iterace letitých komunistických thesí o „jidášských groších“, jimiž jsou dle Stanoviska nejspíše placeni „vlivní žurnalisté´ vštěpující české veřejnosti sudetoněmecký názor na vlastní dějiny…“
Polemisovat by bylo možno i s mnoha dalšími „nezpochybnitelnými pravdami“, které dr. Pánek předkládá, např. s obsahem odstavce zabývajícím se rozpadem Rakouska-Uherska, v němž popírá „chybnou konstrukci“ nově vzniklé republiky. Že se věru jednalo „o umělý a chabý útvar“ svědčí nepopiratelný fakt, že se společný stát při každé větší krisi opakovaně rozpadl. Stejně tak je možno předpokládat, že by po válce znovu ustavená ČSR – nebýt komunistického puče a několika totalitních desetiletí – zcela samozřejmě zanikla. Dokladem toho je i krátce popřevratové rozdělení ČSFR v roce 1993.
Stejně tak by bylo možno diskutovat o poválečné etapě národněsocialistické revoluce, úloze presidenta Beneše a následující cestě k únoru 1948. Nemá ovšem smysl vytvářet jakési Antistanovisko, pokud ze strany Sdružení historiků neexistuje sebemenší vůle k jakékoli věcné a seriosní polemice.
Znovuvzkříšená Národní fronta?
Veškeré poutě na Říp či podobné předvolební taškařice podporující falešné pojetí národního sebevědomí, včetně vrcholící mobilisace proti neexistujícímu vnějšímu ohrožení, jichž jsme byli poslední týdny svědky, by mohly být považovány za jakýsi svérázný domorodý folklór. Ovšem iniciativa Sdružení historiků všemu dodává mnohem zlověstnější ráz. Téměř národněfrontovní zaujetí, které bylo v poslední době potvrzeno poslaneckou resolucí deklarující nezměnitelnost „výsledků druhé světové války“ nemůže vést k ničemu jinému, než k dalšímu rozpoutávání nacionálních vášní, zhoršení vztahů s našimi sousedy a ztížení našeho vstupu do EU. Nehledě na vytrvalé pokusy omezit názorovou pluralitu ve společnosti a pokračovat v konstruování jakési specifické či omezené české demokracie, která má s obvyklým pojetím společný pouze název a nikoli obsah. Nemálo přízračná je i shoda prakticky celé politické scény s KSČM, což vzbuzuje již přímé analogie s poválečnou Národní frontou a se vším co nedlouho po jejím ustavení následovalo. Existence „vyhaslých“ dekretů, coby neměnné součásti našeho právního řádu je stejným nesmyslem (nejenom právním), jako kdyby Německu zůstaly dodnes zachovány protižidovské Norimberské zákony, avšak německá vláda by konstatovala, ano, ale Židé už nejsou plynováni.
Navíc šovinistická kampaň našich horlivých politiků začíná být stále častěji vedena podle proslulého hesla z dob komunistického mašírování: kdo nejde s námi, jde proti nám…
A právě v tento moment zazní hlas lidí, kteří by měli dvojnásob dbát o objektivitu a duchovní nezávislost badatele a vědce. Stanovisko historiků je naproti tomu vedeno snahou dodat pokleslému politickému tažení zdání legitimity i za cenu vysloveně jednostranného překrucování faktů a vyhrocení stále přítomného antiněmectví. Těsné duchovní sepětí oficiálními historiky prosazované koncepce dějin s krátce poválečnou fází budování národního socialismu a pozdější marxistickou historiografií, tak nade vší pochybnost stále trvá.
Přímo se tak nabízí paralela s tažením proti neoficiálnímu Pekařovu pojetí českých dějin ve dvacátých letech minulého století, kdy velký historik reagoval na Herbenovu podobně politisující kritiku týkající se protireformačního období slovy: „…jde o zřejmě nevědecké, demagogicky hrubé zneužívání našich dějin, o nepravdy psané a naplněné stranickou nenávistí a vnášené organisovanou agitací do mas lidu, jenž má být v určitém směru zfanatisován, rozdělen a podmaněn. A jde i o teror proti každému, kdo se odváží tomu duchovnímu násilí a té duchovní lži se postaviti.“ A jsem pevně přesvědčen, že by dnes po přečtení Stanoviska historiků ČR dospěl k naprosto stejnému soudu.
Tisková konference bez odpovědí
Sdružení historiků, aby podpořilo své these veřejnou presentací, uspořádalo na půdě Akademie tiskovou konferenci, která ovšem typický briefing připomínala pouze názvem. Do čela místnosti vkráčelo osm vedoucích činovníků, kteří se jali přednášet sáhodlouhé monology. Setkání s novináři pak bylo vedeno ve školometském duchu, takže i ti otrlejší si zanedlouho připadali jako študentíci, kteří mají být – chtěj nechtěj – vzděláni. Monology byly samosebou provázeny důraznými poznámkami referentů, že by bylo záhodno v tomto pojetí veřejnost i informovat. Nechyběl ani nekonečný výčet „doporučené“ či nejspíš povinné literatury, s vyjádřenou nadějí, že pánové novináři odtud budou zajisté čerpat.
V příspěvku dr. Pánka, předsedy Historického ústavu AV a Sdružení historiků ČR padlo nemálo výrazů věnovaných ctěným oponentům, které jsou ve slušné společnosti zpravidla považovány za hrubé invektivy. Kdo však očekával věcné připomínky k odlišným názorům, byl notně zklamán. Podobným směrem se odvíjela i „diskuse“ v závěru, kdy jediný pozvaný odpůrce, historik Emanuel Mandler, jenž měl být shromážděním nejspíš nemilosrdně exekvován, se dočkal podobné dishonestace. Zákulisní pikle „vlivných žurnalistů“, „vykladačů dějin“ či jakýchsi „bytostí“ směle odhalil prof. Zahradník, bývalý šéf Akademie, jenž zasvěceně pohovořil o „jistých sítích, o nichž každý ví, kam vedou a na jaké kruhy(…) jsou vlastně napojeny“, což doplnil poznámkou o „politické kampani, která se odehrává tónem, jež je prakticky identický s údobím od konce 1937 do března roku 1939(…)“.
Na vcelku nevinný dotaz, zda předsednictvo Sdružení opravdu hovoří za převažující část obce historiků, se mi dostalo vpravdě prosté odpovědi, že na textu samozřejmě pracovalo více lidí a nakonec proč se vůbec ptám, vždyť se k němu vyjádřili členové výboru(…) a ti jsou přece voleni, hoc est…
Pánům historikům by nakonec mohlo být i odpuštěno, že nemají s pořádáním novinářských setkání pražádných zkušeností, ovšem nebylo snad tak těžké pochopit, že žurnalista je tady od toho, aby kladl otázky a individua se presentující by měla přeochotně odpovídat. Takto se debata omezila povětšinou na pouhé jednostranné mentorování.
Odcházel jsem s nepříjemným mrazením v zádech. Shromáždění poměrně mladých vědců svými názory připomínalo normalisační léta sedmdesátá a zejména na nezaujatého pozorovatele neodbytně dýchla atmosféra proslulé Anticharty.
Dobře utajená publicistika
V posledních měsících vyšly v nakladatelství LIBRI (Hořejší nábřeží 17, 150 00 Praha 5) tři knížky věnované stále tolik diskutovanému česko-sudetoněmeckému námětu.
Milana Churaně POSTUPIM A ČESKOSLOVENSKO – MÝTUS A SKUTEČNOST je od války prakticky ojedinělou publikací, v níž je zveřejněn kompletní Postupimský protokol společně se zprávou o konferenci, včetně zevrubného vylíčení zákulisních jednání hlav vítězných mocností podle stenografických záznamů. Autor knihu doplnil i dalšími souvisejícími dokumenty, jako jsou čs. memoranda a nóty určené spojeneckým vládám atp.
I pouhý diletant po přečtení této knihy pochopí, jak to ve skutečnosti bylo s tzv. Postupimskou dohodou a „rozhodnutím velmocí“ o odsunu českých Němců. Ovšem nikde v odborném tisku – ať už budete pátrat jakkoli usilovně – nenajdete ani sebemenší náznak recense či polemiky ctných pánů historiků, kteří by zajisté tato „pomýlená“ tvrzení lehce vyvrátili. Těžko se ovšem polemisuje s autentickými dokumenty, které nabízejí pouze jednoznačný výklad, navíc natolik odlišný od oficiální interpretace.
Podobně tomu bylo i před časem, kdy byl (opět v redakci Milana Churaně) vydán český překlad knížky Wenzela Jaksche CESTA EVROPY DO POSTUPIMI. I tehdy se rozhostilo stejné mlčení tolik připomínající dobu normalisační a pouze jedinou recensi napsal Jiří Loewy v Lidových novinách.
Problému Benešových dekretů se Emanuel Mandler věnuje i v nově vydané knížce BENEŠOVY DEKRETY – PROČ VZNIKALY A CO JSOU, v níž si autor nevšímá pouze dekretů přímo souvisejících s vyhnáním Němců, ale i dalším právním normám, které bezprostředně předznamenaly nástup komunistů v únoru 1948 a připravily tak půdu pro několik desetiletí trvající ponížení českého a slovenského národa. Mandler v knížce zasvěceně popisuje toto zvláštní období „národněsociální“ revoluce i postupné odumírání posledních zbytků omezené demokracie v poválečné ČSR.
Ale abych na samý závěr nebyl toliko kritický, jednu změnu přece jenom nemohu popřít – lidé, kteří mají poněkud odlišný názor už nejsou zavíráni do kriminálů (– alespoň prozatím).
