17. listopadu jsem byl v práci. Opila se tam jedna z uklízeček. Neohrabaně směšně tančila po chodbách, vykřikovala a mumlala, zklamaná, že nikdo netančí s ní. Tančila na hudbu, kterou slyšela jen ona sama z mušličky ve svém uchu. Paní dávno za zenitem své kdysi dívčí krásy. Když jí seřvali a vykázali, seděla před domem, plakala a říkala mi, že musí pít, protože se cítí skřípnutá životem, protože sice netrpí nouzí, ale je nikdo, pro nikoho nic neznamená, cítí se nevýznamná a zbytečná, jako by nikdy nebyla.
– Jak se můžete cítit nevýznamná? Podivil jsem se. – Miluje vás sám Bůh (kdyby vás nemiloval, neexistovala byste). Pro samotného Stvořitele světa, všemocnou a vševědoucí entitu a bytost jste tím nejdůležitejším tvorem. Když s Ním budete chtít mluvit, nemusíte čekat nikde ve frontě a dávat si žádosti o audienci. Můžete hned teď, kdykoliv, a on naslouchá, čeká na svolení jednat.
Poulila na mne žabí oči a skoro vystřízlivěla. Nejspíš si myslela, že si z ní dělám legraci, protože já, spisovatel přece jsem proti ní významný a nemohu pochopit její frustraci.
Večer jsem v televizi viděl desetitisícové davy na Národní třídě. Hodně mladých lidí, kteří tenkrát ještě nebyli na světě. Žádné bludičky přisáté k displayům mobilních telefonů, žádná sluchátka na uších. Lidé, kteří přišli s nějakým očekáváním, přišli něco hledat a přišli s otevřenýma očima i ušima, aby slyšeli a viděli, kdyby se to ukázalo či ozvalo. Nevěděli, co vlastně hledají a čekají. Možná přišli hledat svůj boj, svou službu, která by jejich životům konečně dala smysl a jejich prázdnotě obsah.
Nebyli tam opilci ani kapsáři, kamsi se ztratili bezdomovci a somráci, zmizeli cyničtí bezduší živočichové a přežívači. Zasáhla mne upřímnost, která tento dav vedla a vyzařovala z něho. Nešlo o upřímnost v politických vyznáních a programech. Byla to upřímnost bezradnosti, upřímnost bloudících, kteří vědí, že bloudí. Udělali první krok a přiznali si to. Neudělali ale ten druhý krok, nezformulovali svou prosbu a neadresovali ji. Nedokázali oslovit Toho jediného, který jejich životům může dát smysl a dobrou službu.
Byli tam hudebníci a zpěváci, ale nebyl tam nikdo, kdo by venku na ulici sloužil mši svatou. Byli tam řečníci, ale nebyl tam kazatel.
Den před tím přišlo čtvrt miliónu lidí na Letenskou pláň. Formálně, aby protestovali proti něčemu, někomu. Ve skutečnosti jsem z onoho davu cítil totéž. Bezradnost a hledání. Více otázek, než požadavků. Nechceme skoro nic, protože nic se neosvědčilo. Nechceme vlastně nikoho, protože všichni, kdo jsou k dispozici, již selhali a hrají tady jenom své upachtěné mocenské hry. Víme, že ti, kdo se nabízejí jako opozice, by byli stejní nebo ještě horší než ti, kdo nás vedou a zostuzují nyní. Politika ztratila smysl i obsah. Je prázdnou rvačkou o peníze, moc a posty. Je to jenom kdo z koho. Nabízejí, že nám zařídí chodník, most, úpravu daní apod., ale za prvé to nesplní, za druhé, tohle už davy bloudících nezajímá. Nikdo nenabízí, jak dát lidským životům smysl.
Večer vysílala TV besedu pánů Pitharta, Klause a Jičínského. Moderátorka je dokonale zaskočila otázkou, jak by lidem vyložili Havlovo heslo – Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. V odpovědích selhali všichni tři. Václav Klaus se upřímně rozzlobil, jak může někdo vůbec operovat s tak nepolitickými abstrakty, když je třeba se snést zpět na zem a řešit konkrétní pragmatické problémy, vytvářet správné a ideově inertní systémy. Václava chápu a čekal jsem od něho takovou odpověď. Je narcis a pochopitelně ho ohrožuje vše, co by mohlo být nad ním, co by nemohl ovládat a manipulovat, v čem by se nemohl postavit do středu dění. Ale ani ostatní nedokázali odpovědět a předvedli úhybné manévry. Jen Petr Pithart alespoň řekl, že je to heslo správné, jen nevěděl proč.
Následovala otázka po významu svobody, kterou jsme si tenkrát vybojovali. Nikdo z přítomných nedokázal svobodu definovat. Pletli si svobodu s nezávislostí a nedovedli vymezit svobodu tak, aby se nestala anarchií. Shodli se v závěru, že jsme nyní svobodní tak, jak jsme nikdy v dějinách nebyli, ale nedovedli vysvětlit, proč právě to drtí uklízečku tak, že se propíjí z deprese do deprese. Nedovedli vysvětlit, proč desetitisíce zmatených hledajících plní ulice a něco hledají, když by měli být blažení ze svobody. Proč jiná uklízečka donáší na druhé šéfovi? Proč ženská ze sekretariátu vymýšlí omezení a buzerace, kterými by ostatním svobodu omezila?
Poučení z uplynulých 30 let svobody je přece zřejmé. Postavit se do středu dění, stát se významným funkcí, pravomocemi, majetkem, přednáškami i knihami, tituly a televizními besedami, nevede k žádnému štěstí, ale většinou naopak k depresím. Stát se obávaným a mocným manipulátorem či mafiánem vede také jen k marnosti a prázdnotě. Po 30 letech je snad jasné, že jde o jediné – jak se povznést, jak dát životu smysl, získat sebeúctu, dospět ke smíření se sebou samým i se světem, nabýt vnitřního klidu a vědomí správnosti kroků. Kde je dneska náš boj?! Kdo najde odpověď, může ty davy bloudících a naslouchajících získat.
Honza Drnek
Vyšlo v Monarchistickém zpravodaji č. 84
