Právě před dvaceti lety, 29. srpna 2003, se podařilo navrátit do Prahy jednu z připomínek naší monarchie, sochu rakouského císaře a českého krále Františka I., stojící na Krannerově kašně.
Krannerova kašna či Hold českých stavů je pomník spojený s kašnou v podobě novogotické fiály. Je dominantou parku Národního probuzení u Smetanova nábřeží a byl navržen jako součást úprav reprezentativního prostou prvního zpevněného kamenného nábřeží v Praze. Návrh na zbudování pomníku císaři a králi Františkovi I. vzešel z Českého zemského sněmu už krátce po jeho smrti roku 1835, dokončen však byl až roku 1850.
Autorem novogotické kašny je spolutvůrce dostavby chrámu sv. Víta, Václava a Vojtěcha architekt Josef Kranner. Bohatá sochařská výzdoba od Josefa Maxe představuje alegorii českých krajů a oborů lidské činnosti. V samotném středu pomníku pak byla osazena bronzová jezdecká socha Františka I. jako českého krále se svatováclavskou korunou.
Po nastolení republiky v roce 1918 byla socha panovníka stejně jako mnohé další připomínky monarchie považována za nežádoucí. Naštěstí, stejně jako v případě pomníku maršála Radeckého na Malostranském náměstí, si osobnosti českého uměleckého života uvědomovaly umělecké kvality sochařského díla. Pomník vzal pod svou ochranu Klub Za starou Prahu a zajistil zakrytí pomníku a následně roku 1919 demontáž sochy panovníka a její přenesení na bezpečné místo, aby se předešlo jejímu zničení revolučním davem, což potkalo Mariánský sloup na Staroměstském náměstí.
Po dlouhá desetiletí tak pomníku chyběl jeho ústřední bod. Vlivem zanedbané údržby se časem porouchalo důmyslné zařízení na čerpání vody a pomník tak přestal sloužit i jako kašna.
Ale doba plynula a poměry se mění, a tak po 84 letech, během generální opravy celého pomníku, byla kopie sochy krále Františka I. vrácena na své místo. Aniž by s tím veřejnost měla problém. Do kašny byla opět přivedena voda a v létě je tak parčík příjemnou oázou v centru Prahy. A Praha je tak bohatší o připomínku historie naší monarchie.
Proč ale má vůbec smysl si tuto událost připomínat?
V současné době jsme, především na západ od našich hranic, svědky opačného trendu: Boření pomníků a vymazávání připomínek historických osobností, které jsou revolučně naladěnými ideology a aktivisty označeny za nepohodlné. Obrazoborectví, které se v Českých zemích odehrávalo ve 20. století po pádu monarchie a při nástupu nových republikánských režimů hned několikrát, řádí teď v západní Evropě a Americe. O to cennější je, že ve 21. století jsou u nás pomníky a sochařská díla častěji stavěny a obnovovány než bořeny.
Návrat Františka I. v roce 2003 byla první vlaštovka v této snaze o odmítnutí historického klišé 20. století „300 let jsme trpěli“. Od té doby se vrátila mimo jiné socha Josefa II. do areálu Všeobecné fakultní nemocnice, Mariánský sloup na Staroměstské náměstí, rakouská orlice na Leopoldovu kašnu na 2. nádvoří Pražského hradu, busty císaře Františka Josefa I. a císařovny Alžběty do Panteonu Národního muzea.
Ale vznikají i nové připomínky panovníků a dalších osobností habsburské monarchie, v Praze například pomníky Marie Terezie a Žofie Chotkové na Praze 6 nebo Františka Josefa I. ve Vinohradské nemocnici.
Na svou obnovu však zatím čeká další pražský pomník, na němž se taktéž podílel sochař Josef Max a který je často hodnocen jako nejkrásnější český pomník 19. století: pomník Josefa Václava Radeckého z Radče, který stával na pražském Malostranském náměstí. Jeho návrat měla v pražských komunálních volbách v programu jak Koruna Česká, tak i vítězná koalice. Doufejme tedy, že se dočkáme jeho obnovy a veřejný prostor Prahy bude zase o něco bohatší.
Matěj Čadil
Autor je členem předsednictva Koruny České
