S prohlubující se globální hospodářskou krizí, kterou zcela přirozeně nejvíce pociťují rozvinuté ekonomiky a společnosti, především evropská, začínají se nejen u nás objevovat návrhy na totalitní diktátorské řešení, obvykle označované jako fašismus.V Česku se střet názorů na toto téma pozoruhodně soustřeďuje kolem symbolu české státnosti – Sv.Václava, a to bez ohledu na to, že někteří diskutéři zastávají názor, že časově příliš vzdálené historické události nemají současnosti co sdělit.
Problematika postavení českého státu v Evropě zůstává ve své podstatě neměnnou
V 10.století řešil český stát problém ne nepodobný tomu dnešnímu. Integrovat se do západní Evropy, či zůstat mimo ni, podobně jako Poláci a Uhři. Geopolitické postavení ustavujícího se českého státu a předchozí historický vývoj českého prostoru, počínaje od jeho osídlení prvními slovanskými kmeny někdy koncem 5.století, však vytvářel jednoznačně podmínky pouze pro integraci, neboť jinak hrozilo řešení ne nepodobné osudu germánských Sasů, či polabských nebo pobaltských Slovanů. Možnost třetího řešení, totiž integrace do východoevropského či jihovýchodoevropského prostoru, padla s koncem Velkomoravské říše. Vliv Byzance, na rozdíl od vlivů západoevropských, trval jen několik desetiletí 9.století, podobně jako nedávná integrace českého státu do sovětského impéria, a pokud je religiózní a kulturní vliv této periody i v současnosti glorifikován, pak převážně z politických důvodů. Civilizační a kulturní vliv západu se v českém teritoriu projevoval minimálně již od počátku 7.století, a od roku 806 platily kmeny usedlé na teritoriu dnešních Čech (keltské, germánské a slovanské) Franské říši tributus pacis, moderně řečeno integrační příspěvek, čímž se český prostor a jeho obyvatelé stal přidruženým územím tohoto dobového západoevropského integračního uskupení. Konec konců ve sporu Václava a Jindřich, přibližně o 120 let později, nešlo o nic jiného, nežli o vymáhání této platby a poté, když Václav pod vojenským tlakem souhlasil s jejím obnovením, byl spor mírově urovnán.
Bratrovrah Boleslav sice na několik let obnovil nepřátelství s Východofranskou říší, spíše již ovládanou nastupující saskou otonskou dynastií, ale krátce nato se již téměř ustavený český stát, prostřednictvím lenního svazku, politicky integroval do Svaté říše římské vzniklé roku 962 .Pokud jde o církevní správu byl český stát integrován do říšské správy až do r.1344, kdy konečně došlo k založení pražského arcibiskupství. Teprve od roku 1338, v důsledku papežského schizma, byla původně universální (rozuměj globální v dnešní terminologii) říše zúžena deklarací kurfiřtů, resp. 1512 usnesením říšského sněmu, na Svatou říši římskou pouze německého národa. V jejím rámci český stát setrval až do jejího zrušení v roce 1806 a dosáhl v ní zcela mimořádného postavení díky politické prozíravosti Přemyslovců, resp. jejich doktríny racionální integrace, která jim přinesla královský a kurfiřtský titul a tak nesmírně posílila postavení českého státu v tomto dobovém integračním uskupení. Toto postavení vyvrcholilo za Lucemburků, kdy se Praha stal sídelním městem císařů Svaté říše římské, tedy jakými „Bruselem“ své doby.
Politická a národnostní struktura současné Evropy.
Základní, dodnes trvající, politická a národnostní struktura Evropy se po zhroucení Západořímské říše utvářela v dlouhodobém bolestivém procesu v průběhu druhé poloviny prvního tisíciletí. Tato struktura dodnes zásadním způsobem ovlivňuje moderní evropské dějiny i současné evropské politické procesy bez ohledu na to, zda se to některým českým politikům líbí či nikoliv, bez ohledu na to, že někteří čeští historici zastávají názor, že váha dějin je v tomto kontextu nevýznamná či dokonce nulová, že evropské politické procesy se Česka netýkají a bylo by nejlepší se od nich izolovat. Český stát a národ se však formoval v rámci evropských integračních procesů druhé poloviny prvního tisíciletí a to po linii vnitřní a vnější integrace. Vnitřní integrace spočívala v transformaci Bohemanů (příslušníků tří původních etnik obývajících český prostor – Keltů, Germánů a Slovanů) v český národ a vnější na integraci do civilizačního a kulturního okruhu západní křesťanské civilizace a jejích politických struktur.
Nepochopení diktované nacionalismem se projevilo i při nedávném vystavení Zlaté buly sicilské, kdy se v této souvislosti hovořilo o všem možném, ale opomněl se jeden z nejdůležitějších aspektů této buly mající vztah i k současnosti, totiž, že potvrzením dědičnosti královského důstojenství českých panovníkům bylo posíleno i jejich postavení v říšské (čti integrační) mocenské struktuře, tedy jednoho ze sedmi volitelů římskoněmeckého krále, který se po korunovaci v Římě, později i bez ní, stával císařem Svaté říše římské. Pouze přes kurfiřtský titul pojící se k české královské koruně mohli později i Habsburkové zasahovat do říšských záležitostí, tedy politiky tohoto dobového evropského integračního uskupení. Proto měli po celá staletí eminentní zájem na získání koruny české. Český stát tak byl od svého vzniku plně otevřen integrační politice a čeští panovníci toho dokázali využít ve prospěch země.
Pokračováním integračního úsilí českých panovníků za Lucemburků bylo vydání Zlaté buly Karlovy, která je nacionalisty vykládána jako zákon vydaný císařem a králem jen pro české země, ačkoliv šlo o zákon říšský, tedy něco, co dnes v EU nazýváme integrovanou legislativou, resp. „aquis communitaire“. Sjednocovala totiž říšskou legislativu a politicko-mocenské struktury, formulovala postavení kurfiřtů jako poradního sboru císaře, a vytvářela základ pořádku v říši. Platit přestala až v roce 1806, kdy Napoleon Bonapart Svatou říši zrušil.
Globální integrace lidstva je nezvratný proces.
Proces integrace postupuje po celou historii lidstva po linii rodina, rod, kmen národ, lidstvo. Nacionalistům, kteří jsou historicky mladým politicko-společenským fenoménem vzniklým až jako produkt osvícenectví a přírodní filosofie 18.století, se to nemusí líbit, nemusí s tím souhlasit, ale, řečeno ústy jistého českého „ klasika“, také je to vše, co s tím mohou udělat. Dovršení tohoto procesu je jen otázkou času. Český neonacionalismus je součástí ideového proudu, který lze v té či oné podobě vysledovat ve všech zemích světa a lze tudíž soudit, že má svým způsobem globální působnost. V současnosti se projevuje spíše tvrzením o výlučnosti toho či onoho kulturního a civilizačního okruhu, náboženství či způsobu života, neboť holocaustem se etnický nacionalismus zcela zdiskreditoval. Nacionalismus vyhledává a zdůrazňuje odlišnosti které lidstvo dělí, nikoliv to co jej pojí. Jediným, ale zároveň i rozhodujícím pojítkem lidstva, které najdeme v té či oné podobě ve všech kulturních, civilizačních a náboženských okruzích, je humanita a od ní odvozená lidská práva. Tento fenomén se šiří celým světem a nic na něm nemohou změnit jevy jako je terorismus, nacionalisticko náboženské lokální války (např. Jugoslavie) a podobné negativní úlety historie. Propojení všech civilizačních, kulturních a náboženských okruhů společným jmenovatelem humanity je kategorickým imperativem lidských dějin.
Poučení z dávné i nedávné historie pro současnost
Z historie více či méně vzdálené plyne poučení, že pokaždé, když se Češi snažili vyčlenit mimo dobová integrační uskupení západní Evropy, skončily tyto pokusy pro národ tragicky. Přemyslovská politická doktrína racionální integrace, vynucená geopolitickou polohou Čech, omezeným vojenským, hospodářským a populačním potenciálem malé země, vyžadovala vždy hledání optimálního integračního zapojení. Pokud tento požadavek nebyl respektován, končil český stát a národ v katastrofální situaci. Vyjmenujme alespoň hlavní případy : husitské války, dvě stavovská povstání, přičemž to z r.1618 skončilo totální katastrofou, rozpad Rakouska- Uherska otevřel dveře samostatnosti, ta však krátce nato skončila nacistickou okupací a vzápětí po ní integrací do sovětského impéria.Co by následovalo po případném rozpadů EU si lze proto snadno domyslet. Buď se staneme součástí severozápadního integračního uskupení, ve kterém bude mít rozhodující váhu Německo, do jehož hospodářské, geopolitické i historické sféry přirozeně spadáme, nebo spadneme do ruské zájmové sféry. Přemýšlení o jakési suverenitě českého státu, jenž představuje potenciál většího světového velkoměsta, je čecháčkovský nesmysl naočkovaný prvorepublikovým a socialistickým nacionalismem, kterým byl formován současný výklad a výuka českých dějin.
Současné poměry v českém státě jasně naznačují kam by bez korigujícího vlivu západní křesťanské civilizace došel. V nejlepším případě k režimu ne nepodobnému putinovskému Rusku, lukašenkovskému Bělorusku a dalším podobným vzorům východní civilizace. Problém totiž není v EU, ale v nás samých, že se nedokážeme v unii prosadit, ačkoliv to dokáže řada jiných malých států. Problém je v našich politicích, kteří nedokáží prosazovat v rámci tohoto integračního uskupení české zájmy tak, jako to dokázali naši předkové v těch integračních uskupeních, ve kterých ve své době žili. Hlavní charakteristikou našich politiků a vysokých státních úředníků je úplatnost a ignorance ve smyslu neznalosti problematiky. Jen tak mohly vzniknout privatizační smlouvy, které umožňují přesouvat českou tradiční výrobu do zahraničí a připravovat tak naše občany o práci, jen tak je možné, že zdanění výroby realizované v česku, využívající českou infrastrukturu, případně znamenající ekologickou zátěž v místě výroby, se uskutečňuje v zahraničí, kde má sídlo mateřská firma atd.
Všech těchto problémů nacionalismus využívá . Sv.Václav samozřejmě nebude vyhánět fašisty, ani nám nebude uchovávat rozum. Stačí jen řídit se vzorem tohoto velkého Přemyslovce a jeho následovníků, a správně pochopit české dějiny.Bez nezkresleného pochopení historie vzdálené i blízké, souvislostí mezi zdánlivě vzdálenými událostmi, nelze pochopit politiku současnosti.
Václav Makrlík
autor Češi a Evropa-sdílené dějiny a Češi a Němci-studie proveditelnosti společných dějin a budoucnosti
