Nevím, jak by dopadla anketa s otázkou, kdy zemřela poslední česká královna, ale nepřekvapilo by mě, kdyby velká část lidí kladla tuto událost stovky let do minulosti. Ve skutečnosti však naše poslední královna Zita zemřela relativně nedávno – jen půl roku před sametovou revolucí.
Poslednímu českému králi a rakouskému císaři Karlovi I., který byl v českém prostředí dlouho téměř zapomenut, se v posledních letech, zejména v souvislosti se stým výročím jeho smrti 1. dubna 1922, začíná dostávat zasloužené pozornosti. Je o něm dostupno mnoho literatury, jeho památce jsou i v Česku věnovány sochy, pamětní desky i kaple, a pozvolna se tak dostává do obecného povědomí. Oproti tomu jeho manželka Zita, která ho přežila o 67 let, je širší veřejnosti stále takřka neznámá.
Zita, celým jménem Zita Maria delle Grazie Adelgonda Micaela Raffaela Gabriella Giuseppina Antonia Luisa Agnese, princezna Bourbonsko-Parmská, pocházela z vedlejší větve francouzského královského rodu Bourbonů, jež od 18. století vládla vévodství Parma na severu dnešní Itálie. Narodila se 9. května 1892 jako páté dítě parmského vévody Roberta I. a své dětství trávila střídavě ve vile Pianore v Itálii a na zámku Schwarzau v Rakousku, nedaleko Vídeňského Nového Města.
Roku 1909 se ve Františkových Lázních setkala se svým budoucím manželem, arcivévodou Karlem Habsbursko-Lotrinským, tehdy dvaadvacetiletým důstojníkem a prasynovcem rakouského císaře a českého krále Františka Josefa I. Na jaře 1911 se Zita a Karel zasnoubili a 21. října se konala svatba na zámku Schwarzau. Před svatbou Karel své snoubence řekl: „Nyní si musíme vzájemně pomáhat do nebe!“
Tehdy ještě nikdo netušil, že Karel a Zita budou příštím panovnickým párem; následníkem trůnu byl arcivévoda František Ferdinand d’Este. Přesto se Zita rychle stala všeobecně oblíbenou osobností, a protože císař byl vdovec a manželka Františka Ferdinanda nemohla oficiální roli zastávat, byla de facto první dámou říše. Už v dětství byla vychovávána mnohojazyčně: mluvila italsky, francouzsky, německy, španělsky, portugalsky a anglicky. Ještě před svatbou se začala učit také maďarsky a česky, aby kromě své už tak obsáhlé jazykové výbavy ovládla též všechny hlavní jazyky habsburského soustátí.
Po svatbě spolu novomanželé bydleli v Brandýse nad Labem, kde tehdy Karel sloužil jako důstojník u pluku dragounů, a v pozdějších letech oba vzpomínali na dobu strávenou v Brandýse jako na nejšťastnější období svého života. V současnosti si Brandýs pobyt pozdějšího panovnického páru připomíná každoročně na jaře slavností zvanou Audience u císaře Karla I. (příští bude 18. května 2024).
Následujícího roku byl Karel přeložen do Haliče a později do Vídně, přičemž Zita jej samozřejmě následovala. 20. listopadu 1912 se jí narodil první syn, arciévoda Otto, který později vešel ve známost jako jeden z velkých Evropanů 20. století – přestože byl jeho rod zbaven vlády, byl celý život politicky aktivní ve prospěch svých národů a v boji s totalitními ideologiemi nacismu a komunismu (zemřel skutečně nedávno, 4. července 2011). I jeho syn, současná hlava rodu arcivévoda Karel, pokračuje v jeho stopách a je aktivní v evropské politice. V manželství, pevně stmeleném lidsky i křesťansky a opřeném o hlubokou víru, se během deseti let Zitě narodilo celkem osm dětí: Po Ottovi to byli: Adelheid, Robert, Felix, Karel Ludvík, Rudolf, Šarlota a nejmladší Alžběta.
V létě 1914 klidný život mladých manželů skončil: František Ferdinand d’Este byl zavražděn v Sarajevu, což vedlo k vypuknutí první světové války. Karel se tak stal následníkem trůnu a o dva roky později, po smrti Františka Josefa I. 21. listopadu 1916, nastoupil na trůn jako Karel I., takže Zita se stala rakouskou císařovnou a českou královnou. Ocitli se v nezáviděníhodné pozici, protože nastoupili na trůn v nejhorším možném okamžiku, uprostřed války, na jejímž vypuknutí neměli žádnou vinu a která se nevyvíjela nejlépe.
Zita svému manželovi usilovně pomáhala během krátkých dvou let jeho vlády v úsilí o mír, věnovala se pomoci válečným invalidům, vdovám a sirotkům, dostala přezdívku „anděl strážný všech trpících“. Přesto se však císařskému páru nedostalo mnoho vděku; zejména němečtí nacionalisté označovali Zitu za špionku Italů či papeže a obviňovali císařský pár z přehnané náklonnosti ke Slovanům.
Karel byl stále připraven zreformovat svou říši, ale doufal, že to bude mít příležitost uskutečnit nezbytné reformy v době míru, neboť právě mír byl jeho prioritou. Takovou možnost však již nedostal, neboť vítězné mocnosti rozhodly o rozdělení podunajského prostoru na malé národní státy. Když bylo zřejmé, že rozpadu není možné zabránit, vzdal se Karel v listopadu 1918 řízení státních záležitostí (přestože jej od toho Zita odrazovala), nikdy však formálně neabdikoval.
Karel a Zita uvažovali o tom, že se uchýlí do ústraní na svůj milovaný zámek v Brandýse, československá vláda však jej znárodnila (přestože si jej Karel koupil roku 1917 do svého osobního vlastnictví, a nebyl to tedy rodový majetek, na který se měly vztahovat nové protihabsburské zákony). Proto byli nuceni odejít do exilu ve Švýcarsku. Cestou Zita vysvětlovala britskému plukovníku Struttovi, který je doprovázel: „Má rodina byla vyhoštěna z Francie, Itálie a Portugalska. Sňatkem jsem se stala Rakušankou, a teď mě vyhánějí z Rakouska. Povězte mi, pane plukovníku, do které země patřím teď?“
Po dvou nezdařených pokusech o znovuzískání trůnu v Maďarsku v roce 1921 byli Karel i Zita deportováni britskou armádou do vyhnanství na ostrov Madeira. Zůstali téměř bez prostředků; neměli žádné peníze ulité na bezpečných zahraničních kontech, nebyl splněn ani příslib nástupnických států, že budou císařskému páru alespoň vyplácet rentu jako náhradu za zabavený majetek, a muž, kterému svěřili rodinné šperky, aby je prodal, je ukradl a zmizel. Na těžké podmínky a nevyhovující ubytování Karel brzy doplatil zápalem plic, jemuž 1. dubna 1922 podlehl. Zitě bylo tehdy sotva třicet let a čekala své osmé dítě. Na znamení svého smutku už po zbytek života nosila jen černé šaty.
Jako císařovna bez trůnu a vdova bez prostředků se musela naplno věnovat zajištění své rodiny. Dokázala v sobě však najít sílu, aby se vyrovnala s těžkým osudem a dobře plnila svou úlohu matky a zároveň hlavy rodu, než dosáhl plnoletosti její nejstarší syn Otto, jemuž po otci náležel titul císaře a krále. Sama shrnula své poslání: „Mám jeden velký politický úkol, a možná jenom ten. Musím své děti vychovat v duchu císaře, aby se z nich stali dobří lidé, kteří se bojí Boha, a především připravovat Ottovu budoucnost. Budoucnost nezná nikdo z nás. Dějiny národů a dynastií – které se neměří trváním lidského života, ale mnohem delšími obdobími – by nám proto měly dodávat důvěru.“
Ve výchově svých dětí našla Zita nový smysl života. Usadila se s rodinou v Belgii, kde Otto začal studovat na univerzitě v Lovani. 20. listopadu 1930 Otto dosáhl plnoletosti, což pro ně oba znamenalo novou roli: Otto se stal hlavou rodu a jeho matka ustoupila částečně do pozadí.
Zita plně podporovala svého syna v jeho úsilí o restauraci monarchie a obranu před nacistickým Německem (není náhoda, že Hitlerův plán na obsazení Rakouska měl krycí název Otto). Za války se Zita s částí rodiny usadila v Kanadě. Roku 1943 navštívila prezidenta Roosevelta, jemuž představila návrh Podunajské federace, která se měla stát po válce hrází Evropy proti Sovětskému svazu.
Po válce se věnovala charitativní činnosti ve prospěch národů bývalého Rakouska-Uherska. Bohužel téměř všechny (Československo, Maďarsko, Jugoslávie, Polsko i Rumunsko) se ocitly v komunistické sféře vlivu. Roku 1948 prokázala ještě jednu politickou službu Rakousku, když prostřednictvím manželek amerických senátorů pomohla prosadit, aby alespoň Rakousko nebylo vyloučeno z Marshallova plánu na pomoc válkou poničeným zemím. Jak se jí za to Rakousko odvděčilo? Až do roku 1982 jí na základě starých protihabsburských zákonů odmítalo povolit vstup do země, a to ani na pohřby svých příbuzných.
Zadostiučiněním jí mohlo být alespoň to, že roku 1949 byl započat církevní proces blahořečení jejího manžela, císaře Karla. Vatikánský rozhlas to komentoval takto: „Ke cti Boží a slávě Církve dát naší době v osobě Božího služebníka Karla přímluvce, jehož obraz moderního vládce, který si je vědom svých povinností katolického manžela a otce, je velmi potřebný v této době mravní zkaženosti a zhouby, úpadku manželství a rodiny.“
Roku 1953 se Zita vrátila do Evropy a žila v ústraní. Uvažovala o vstupu do kláštera, což nakonec neučinila; v odpovědi na její prosbu z benediktinského kláštera v Solesmes se píše: „Váš příkladný manželský a rodinný život byl světlem světa a solí země, i když se odehrál bez povšimnutí světa. Mnoho žen a dětí načerpalo naději při pohledu na víru, trpělivost a sílu, s nimiž jste snášela vyhnanství, smrt svého manžela a břímě temné a nejisté budoucnosti s osmi malými dětmi a zcela bez prostředků. Dnes je zapotřebí žen, které žijí ve světě, ale nepatří světu; které žijí svůj život ženy, matky a vdovy v síle Kristovy lásky, s křesťanskou prostotou a důstojností, k čemuž Vaše výsost doposud dávala příklad.“
V devadesáti letech se Zitě splnilo dávné přání a bylo jí opět povoleno vstoupit na rakouské území (přestože se odmítla vzdát svých titulů, jak protihabsburský zákon vyžadoval). Překročila hranici ve Feldkirchu, kde kdysi opouštěla půdu své země, a návrat rakouské císařovny do Vídně 13. listopadu 1982 byl triumfální: na mši svatou na její počest v katedrále sv. Štěpána přišlo více než 20 000 lidí. Zita se toužila vrátit také do Brandýsa nad Labem, což jí však tehdejší komunistický režim neumožnil. Otto jej později po pádu komunismu několikrát navštívil a připomněl, jak významné místo v životě jeho rodičů to bylo.
Zemřela pokojně v kruhu svých blízkých 14. března 1989 a 1. dubna téhož roku (v den 67. výročí smrti svého manžela) byla pohřbena ve Vídni v Kapucínské kryptě. Dodržen byl starovylý rituál, kdy se při příchodu pohřebního průvodu postupně třikrát klepe na dveře. Bratr kapucín u dveří se zeptá, kdo přichází. V prvním a druhém případě jsou vyjmenovány všechny Zitiny tituly, včetně toho, že byla českou královnou. Dveřník odpoví: „Tu neznáme,“ a neotevře. V třetím případě ceremoniář na otázku odpoví: „Zita – smrtelný a hříšný člověk.“ A teprve potom se dveře otevřou. Bohatě navštívený pohřeb, kdy mezi mnohými politiky byli přítomni i příslušníci královských rodů, se stal ve vzrušené době celosvětových politických změn zároveň i určitou nostalgickou vzpomínkou na podunajskou monarchii a tehdejší spojení středoevropských národů.
3. října 2004 papež Jan Pavel II. blahořečil císaře Karla I. Rakouského. Zajímavé je, že určil za den slavení svátku nového blahoslaveného nikoli den jeho smrti, jak bývá běžné, nýbrž den jeho sňatku s princeznou Zitou, tj. 21. října. To je významné znamení, kterým byl podtržen zásadní význam manželství pro život Karla I. i jako vzoru pro dnešní dobu, a zároveň možné budoucí blahořečení Zity samotné. A skutečně, v roce 2009 dala církev souhlas se zahájením procesu blahořečení Boží služebnice Zity, který stále probíhá a snad se jednoho dne dočkáme jeho úspěšného završení.
Příběh Zity, zatím poslední české královny, stejně jako příběh jejího manžela, by se měl stát v naší historické paměti příběhem znovu živým, chceme-li opustit klišé pokřivených pohledů na vlastní dějiny, a díky tomu se lépe zorientovat se v současnosti a zamyslet se nad budoucností. Protože, jak řekl Zitin syn Otto Habsburský: „Kdo neví, odkud přišel, neví ani, kam směřuje, protože neví, kde právě je.”
Matěj Čadil
——
I zájem o Zitu jako dosud poněkud opomíjenou postavu našich moderních dějin v poslední době přeci jen roste, a tak u nás vyšlo několik zajímavých knih, které se jí spolu s jejím manželem věnují:
- Cyrille Debris: Zita – důvěrný portrét císařovny
- Elizabeth Montfortová: Karel a Zita Habsburští. Duchovní životopis
- Gaëtan Évrard a Dominique Bar: Císařovna Zita. Poslední česká královna
- Jean Sévillia: Statečná císařovna Zita Habsburská
