Vyšlo v časopise Řád, 1939, roč. V, s. 49–51
Pod jménem Jindřich Středa publikoval Karel VI. Schwarzenberg
Karel Čtvrtý, císař římský a král český toho jména prvý, udělal z koruny České nejmocnější stát středoevropský, rovný Francii, předčící Uhry a Polsko. Ale (podškrtli jste si to ale?) míval záchvaty zbožnosti přímo mystické, kdy se uchyloval na Karlštejn, kde se modlil a postil a sbíral podezřelé relikvie. Také kněžstvo rozmnožil a obohatil tak, že upadlo. Tak tedy přišel náš Mistr Jan Hus, kterého římští kněží pro pravdu upálili, začež vznikli husité.
Ti zavedli táborskou demokracii a nebyli lupiči a žháři, jen spálili Zbraslav, Sedlec, Vyšehrad atd. atd. a nakonec měli samotné vypálené a zbořené Čechy. Lucembursko, Branibory a půl zahraničních lén totiž od Koruny odpadlo nadobro, a Moravu se Slezskem měl v ruce dědic královské krve. A tak páni katoličtí a umírnění husité ho zvolili králem, a to bylo od nich velmi nehezké, poněvadž to byl katolík a dokonce Habsburk. Ovšem Morava a Slezsko se tím vrátily ke Koruně. Ale pak si národ zvolil Husitského krále, a tak byly zase války, a Morava a Slezsko se odtrhly znovu a Osvětimsko se Zátorskem byly ztraceny navždy. Měli pak králem zase dědice královské krve, a to byl katolík a vůbec docela neschopný člověk; ovšem Moravu, Slezsko a Lužice ke Koruně vrátil, a vystavěl veliký palác královského hradu a Prašnou bránu, jak už katolíci dovedou lahodit smyslům.
A poněvadž císař Zikmund, Albrecht, Matyáš Korvín a německá knížata byla zaměstnána husitskými válkami, mohli Turci zvítězit u Nikopole, pak dobýt Cařihradu, Trapezuntu, zvítězit u Varny a oblehnout Bělehrad. A když zvítězili ještě u Moháče, poněvadž většina českých pánů měla jiné starosti s rožmberským dědictvím, a když Turci už mohli na Moravu, zvolili v Čechách králem Ferdinanda, a to bylo osudné rozhodnutí. Kdyby ho nebyli zvolili, mohli tu vládnout Turci a ti by sem jistě nebyli zavlekli jezuity, naopak byli by vyhubili bývalou šlechtu a mohli jsme být docela demokratický národ jako Srbové a Albánci. Ale Habsburkové utiskovali podobojí (ani nedovolili pražským konšelům upalovat České Bratry) a proto musel být odboj. Ovšemže protestanté měli dobrou zahraniční politiku: měli spojence ve Francii, v Anglii, v Turecku a u protestantských Němců, a aby ukázali svou evropskou koncepci, udělali králem falckraběte rýnského a veliteli vojska pány z Anhaltu, z Thurnu a z Felsu.
A jen co je pravda, třicet let se po Evropě válčilo, poněvadž broumovští Němci chtěli mít modlitebnu na klášterním majetku — a výsledek byl ten, že od Koruny byly ztraceny Lužice a z lidí v Čechách zůstala jen třetina. Ale aspoň poklady Pražského hradu byly s pomocí českých emigrantů zachovány pro protestantskou věc a jsou ve Švédsku ještě do dneška. A pak bylo v Čechách Temno, tak co bych vypravoval. Ale přece jen došlo jednou na rod habsburský, který vymřel, a tehdy se naskytla skrytým kacířům možnost něco pro svou víru udělat. Dělali vyzvědače pro krále pruského. Čeští páni projevili aspoň trochu českého uvědomění tím, že uznali králem kurfiřta bavorského, a pruský král — protestantský hrdina, přišel své souvěrce osvobodit. A tím se stalo, že Koruna ztratila tři čtvrtiny Slezska.
Pochybujete o tom, že takto asi nazírá „malý český člověk“, totiž parchant Švejka a pokrokové učitelky, na dějiny svého národa? Že v jeho mysli „nářek nad účinky utrejchu sousedí s každodenní chvalořečí na utrejch?“ Že boj proti Církvi pokládá za všech okolností za hlavní úkol české politiky? — Tak se trochu podívejte, jak a proč se k nám dostala republika.
V říjnu 1918 zajisté nešlo jen, nebo spíše hlavním pořadatelům nešlo vůbec, o obnovu čili restauraci českého státního práva. Však z české ústavy, tak propracované a osvědčené, neobnovili zhola nic. Ostatně neměli co činit s věrolomným Františkem Josefem I., nýbrž s Karlem III., toužícím napravit křivdy na Čechách spáchané. Ale ani sesazení Domu Rakouského nemuselo přivodit republiku — což její původci dobře věděli; ostatně jim to nenadále zesnulý Štefánik byl vyjasnil. Jenže — co tito kouzelníci vůbec vytýkali Rakouské dynastii? Nečeský ráz? Manžel americké protestantky, tchán švýcarského doktora sotva mohl tohle vyčítat pravnukům Anny Jagellonské a Elišky Přemyslovny. Snad jim vadil „rámec Rakouska“ kolem české samostatnosti? Dvacet let nic nedělali, nežli že stát zapojovali do mezinárodních útvarů. Byli přesvědčenými republikány?
Za dvacet let nepřipustili skutečnou volbu hlavy státu. Chtěli osvobodit Slováky? Dvacet let je chovali v jakési vyšetřovací vazbě, nebo převýchovné polepšovně. Tedy proč tito lidé sesadili českého krále? Z důvodů, které konečně ovládají každého člověka: z důvodů náboženských. Bílá hora musí být odčiněna. Tábor je náš program, Řím musí být souzen a odsouzen. Nebude králů ani papežů. Marie, povol. Tohle byla hesla mladé republiky. Skutky následovaly. Padl mariánský sloup, padaly svatojanské sochy, vznikla církev československá, kříže padly na popelářské vozy, na Hradě byl vztyčen husitský prapor; a naopak vyšly rozličné tajné výnosy a pokyny, že svatých jmen a obrazů nesmí být na státních symbolech užito. Jen sv. Václav dostal (jako Komenský) pamětní známku. Zato jeho korunu by nejraději (kdyby chladná řeka plynoucí kolem parlamentu jim nebyla připomenula hrozivé možnosti) byli vystavili v muzeu mezi sbírkou koprolitů a Puchmayerovou fajfkou. Kdyby se byli dočkali dvacetiletí svého režimu, můžete si představit ty řeči? Všichni podklofáčové a podfarští by byli pořádali pravé orgie rouhání a jubilejním kacířstvím by byly jejich nectné huby přetékaly. Ale co? Rána nás zastihla… nec per nostrum patimur scelus iracunda Jovem ponere fulmina!
Neboť co jsem četl na 1. října t. r. v časopise „Zář“? (Jakého asi ohně?). Že Hitler stojí nesmírně vysoko nad netvorem Dollfussem, poněvadž aspoň zrušil vyučování náboženství!A že husité káceli každý strom, na němž byl kříž, a že nám mají být vzorem! A v našem rozhlase jsme slyšeli, že „nedáme zahynout sobě ni budoucím“! Divíte se ještě? Stalo se prostě toto: jednou národ provedl odpad od víry a revoluci proti legitimitě. Ztratil mnoho, a nebýt včasného návratu k dědičnosti, mohl ztratit víc. Po druhé provedl revoluci proti Církvi a legitimitě, a ztratil Lužice a mnoho svobod. Po třetí provedl revoluci pod vedením nepřátel Církve a (ač mohl prostě restaurovat právo) schválně pošlapal zásady a tradice legitimity, a vybudoval republiku na základech revoluce a sebeurčení. Ztratil polovinu korunních zemí a samostatnost své politiky.
Neboť Bůh sice slíbil své milosrdenství od pokolení do pokolení těm, kteří se ho bojí; ale ovšem těm druhým nezbývá než jeho spravedlnost. „Proroci tvoji prorokovali tobě věci klamné a marné“ naříkal Jeremiáš nad zbořeným Jeruzalémem. To bylo i naše neštěstí již po třikrát. A teď nezbývá nám naděje lidská. „Asýrie nezachrání nás“, to se ukázalo. Tedy co? Nad hroby ještě se modlí Církev: „Od stráže jitřní až do noci doufej Izrael v Hospodina. Neboť u něho slitování jest, a hojné u něho jest vykoupení. A on vykoupí Izraele ode všech hříchů jeho…“
