Dvojnásobné motto : dvě citace ze sira Winstona Churchilla:
1) „Nenajdete jediný národ mezi obyvateli habsburského Domu, kterému by získání samostatnosti přineslo něco jiného než muka a strázně, jaké dávní básníci a kněží popisují v pekle.“
2) „Kardinální tragédií byl úplný rozpad rakousko-uherské monarchie, rozbité na základě Saintgermainské a Trianonské smlouvy. Toto přežívající vtělení Svaté říše římské umožňovalo po staletí společný život, přinášející výhody obchodu i bezpečnosti, celé řadě národů, z nichž ani jediný neměl ve své době sílu ani vitalitu čelit sám o sobě tlaku znovuoživeného Německa a Ruska.“
V nejbližších dnech uplyne 100 let od osudné chvíle, kdy mladistvý terorista zavraždil následníka císařského i mnoha královských, knížecích a jiných trůnů a v neposlední řadě budoucího českého krále, Jeho Císařskou a Královskou Výsost, arcivévodu Františka Ferdinanda d´ Este a jeho choť, příslušnici prastaré české zemské šlechty, Žofii, vévodkyni z Hohenbergu, rozenou hraběnku Chotkovou. Událost se stala námětem dnes již zajisté stovek, ne-li tisíců knih, studií, monografií, filmů, polemik, diskusí, přednášek . Toto veliké a zároveň tragické výročí je již řadu týdnů poměrně intenzivně připomínáno i v Zemích Koruny české. Vzdáváme zde proto vřelý dík a hold všem, kdo se na tom podíleli, podílejí a budou ještě podílet: pracovníkům muzeí , galerií , představitelům církevního života a především historickým vojenským jednotkám. Vážíme si samozřejmě i jakéhokoliv podílu představitelů státu na všech akcích, pořádaných po celé zemi k výročí sarajevské vraždy a Velké války. Vážíme si členů akademické obce, historiků i pracovníků médií, kteří byli a jsou schopni objektivního, vědeckého, od pověr, mýtů a zažitých klišé a předsudků oproštěného pohledu na poslední desetiletí existence naší bývalé a , žel, ztracené „širší“ vlasti a nepodílejí se na iracionální, letitými nacionalistickými a socialistickými emocemi ovlivněné démonizaci Arcidomu habsbursko-lotrinského. Vážíme si jich samozřejmě i přesto, že většina z nich stojí více méně na pozicích republikanismu. Mnohdy totiž již „pouhá“ objektivita a střízlivá věcnost v interpretaci těchto nesporných historických faktů vyžaduje stále ještě kus osobní i profesní statečnosti.
To, že rozbití obrovského , mnohonárodnostního, ale po dlouhá staletí vysoce životaschopného, kulturně a civilizačně značně jednotného geopolitického prostoru na konci I. světové války bylo přinejmenším diskutabilním řešením, ne – li přímo tragickou chybou, i to, že tříšť nově vzniklých, do značné míry umělých státečků, se dříve nebo později musela zákonitě stát kořistí nacistického Německa či bolševického Ruska, je již několik desetiletí – u nás pak alespoň posledních 25 let – konstatováno většinou soudných historiků, politologů a publicistů. Snad nejpregnantněji je to vyjádřeno dvěma citáty sira Winstona Churchilla, které uvozují tento text jako motta. A myšlenka, kterou vyslovila při své nedávné přednášce na Univerzitě práva v Bratislavě současná hlava Arcidomu, JCKV Karel Habsbursko – Lotrinský, že totiž „staré Rakousko bylo funkčním a efektivním předobrazem sjednocené Evropy“ , se sice leckomu může zdát poněkud odvážnou, to však nic nemění na její naprosté výstižnosti. Mohou se tedy pouze různit názory na to, jakým způsobem se měla a mohla Podunajská monarchie reformovat, federalizovat atd., aby byla skutečně moderní, demokratickou a parlamentní monarchií a prvořadou evropskou mocností. Záměry a plány , které v tomto směru zavražděný arcivévoda měl, jsou dostatečně dobře zdokumentovány a známy, ovšem ne příliš často publikovány. Jejich realizaci přervaly fanatikovy výstřely a důsledky byly, jak všichni víme, doslova apokalyptické.
Po skončení strašlivé Velké války, jíž se dnes říká I. světová, pak zvítězily osobní ambice a ješitnost většiny tehdejších hlavních aktérů a jejich krátkodobý politický zájem nad skutečnými a nadčasovými zájmy středoevropských národů, které na to pak po celý zbytek strašného a krvavého 20. století krutě doplácely.
Účast českých, moravských a slezských vojáků v bitvách a na frontách Velké války 1914-1918 je bezesporu největším novodobým výkonem branné moci v českých zemích. V každé naší obci můžeme najít pomníčky těch, kteří padli v boji za Boha, svého císaře a krále a svoji vlast. Otázka, kolik z nich s nadšením, kolik s lhostejností a kolik „nerado“, je opět čirou spekulací. Spekulací však není jejich utrpení, smrt a statečnost. Jedná se totiž o dědečky či pradědečky téměř každého z nás. Byli to skuteční vojáci , nikoli Švejkové a opravdu padli na poli cti a slávy a proto si zaslouží naši úctu a respekt.
Toto velké výročí by pro nás mělo být výzvou, abychom se snažili oprostit od mýtů, falzifikací , účelových dezinterpretací , neobjektivního a jednostranného pohledu , abychom konečně začali dbát moudrého hesla starých klasiků „ Audiatur et altera pars – budiž slyšena i druhá strana „ .Nuže,přestaňme tedy, tváří v tvář majestátu smrti, jež postihla statisíce našich předků , a to nejen padlých na frontách, ale i civilistů, zamlčovat, deformovat fakta, přestaňme prostě lhát sobě samým i sobě navzájem o evropské historii XX. století a především o historii Zemí Koruny České. Pokusme se o hlubokou, klidnou, nepředpojatou a nacionalistickými či jakýmikoliv jinými emocemi neovlivněnou reflexi Velké války a jejích, do značné míry dodnes trvajících důsledků. Nezbytným předpokladem takovéto reflexe je samozřejmě neméně hluboká a poctivá sebereflexe.
Odpočinutí věčné, dej, Pane , svému služebníku Františku Ferdinandovi a jeho ženě Žofii i všem dalším obětem Velké války. Věčná paměť !
Václav Srb, předseda Koruny České ( monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska )
