Amnestie není aktem totožným s milostí. Nevznikla jako akt milosrdenství. Historicky vzešla z bojů o trůn a byla politickým nástrojem vítězného panovníka, který propuštěním uvězněných soupeřů či oponentů dával najevo velkomyslnost a touhu po pořádku a míru, vůli ke stabilizaci státu. Také po bitvě u Lipan, ze stejného důvodu, vyhlásila vítězná královská strana rozsáhlou amnestii pro zajaté husitské utrakvisty. Amnestie je tedy nástrojem, který má v prvé řadě sloužit ke stabilizaci poměrů v zemi.
Také amnestii, kterou v roce 1990 vyhlásil prezident Václav Havel, lze přiznat naplnění tohoto původního a hlavního účelu. Jakkoliv šlo o problematický akt, dokázala tato amnestie předejít složitému přezkoumávání tisíců caus politických deliktů vydávaných komunistickým režimem za kriminální delikty. Byla vyhlášena vítězi revoluce a jejím poselstvím byla velkomyslnost státu i touha po novém začátku.
Amnestie, kterou na začátku roku 2013 vyhlásil prezident Václav Klaus, tomuto účelu zjevně neslouží. V této době není nutno se s někým smiřovat a není nutno projevovat velkomyslnost za účelem nového začátku či stabilizace poměrů. Amnestie Václava Klause má tedy spíše charakter rozsáhlé masově udělené milosti. Koruna Česká pochybuje o tom, že by důvodem k takovému aktu byla čirá touha po milosrdenství.
Domníváme se, že osvobození tisíců vězňů odsouzených pro menší kriminální delikty lze ještě, byť s obtížemi, akceptovat. Zcela nepochopitelným nám však připadá to, že takto pojatá amnestie zastavila desítky rozpracovaných soudních caus a vyšetřování závažných kriminálních hospodářských zločinů vůči státu v řádu desítek miliard korun a očistila osoby podezřelé z těchto činů, kterým navíc dala možnost domáhat se miliónových náhrad z peněz daňových poplatníků.
Zcela nepochopitelným aktem nám připadá taková amnestie, která je zároveň trestem pro tisíce poškozených, které odsuzuje k trvalé ztrátě jejich škod a k trvalé ztrátě naděje na spravedlnost. Takový postup evokuje domněnku, že organizovaný zločin se již zmocnil skutečně celého našeho státu a prostřednictvím nejvyšších státních orgánů, pod záminkou milosrdenství, osvobozuje protagonisty zločinů, z nichž profitovala a profituje celá zločinecká struktura.
Amnestie byla nepochybně osobním rozhodnutím prezidenta republiky, ale vzhledem k tomu, že prezident je hlavou státu a jeho rozhodnutí bylo kontrasignováno i předsedou vlády, jedná se také o státní akt.
Považovali bychom za neštěstí, kdyby stát tímto způsobem dával svým občanům najevo, že jisté osoby a jisté zločiny se v této zemi soudit nebudou.
Panovník, který je hlavou státu a zodpovídá se Bohu, může amnestii vyhlásit z vlastní vůle. Jame, ale přesvědčeni, že republika, která svou legalitu odvozuje z vůle občanů, by neměla takto závažný akt s dopadem na hospodářství, morálku a pojetí spravedlnosti vůbec, dopouštět bez předběžného souhlasu veřejnosti.
My monarchisté považujeme zákony tohoto státu za legální, tedy za platné jen v rámci legality, kterou tento stát vytvořil sám bez ohledu na svou faktickou nelegimitu. Proto zákony republiky dodržujeme, i když zpochybňujeme legitimitu její existence. Amnestie Václava Klause jde podle našeho názoru za hranice i této nelegitimní legality.
Amnestie Václava Klause ukazuje, jak je tato legalita zneužitelná.
Instituce amnestie v rukou dědičného panovníka, jehož majetkem je formálně celá země, směřuje jednoznačně ku prospěchu tohoto majetku, tedy celé země. Panovník nemá žádný důvod osvobozovat zločince, kteří zemi rozkládají a rozkrádají, nemá žádný důvod ničit víru ve spravedlnost a mravnost. Právě naopak. Prezident, který je voleným politikem, vždy reprezentuje zájem pouze určité mocenské skupiny v zemi, skupiny, která jeho osobu volí nebo jeho pozici financuje.
Prezident ve skutečnosti není hlavou státu, je hlavou či nástrojem jedné zájmové mocenské skupiny. Případ amnestie Václava Klause to dokazuje nade vší pochybnost. U prezidenta, který je volen jen na určité volební období, vždy vzniká zájem zajistit politicky a finančně sebe a svoji zájmovou skupinu pro období, kdy zvolen nebude. Tento zájem v případě nevoleného dědičného panovníka neexistuje.
Pozice prezidenta stojí pod ústavou, ale zcela mimo trestní právo země. Jak se ukazuje, udělením nešťastně koncipované amnestie může prezident zcela negovat a zvrátit smysl a funkci práva, aniž jej fakticky sám poruší. Václav Klaus postupoval zcela legálně a po právní stránce mu nelze formálně nic vytknout. Přesto je výsledek jeho aktu devastující. Pozice konstitučního panovníka také stojí pod ústavou a mimo trestní právo. Jeho činy však nejsou motivovány snahou zajistit se pro budoucnost nebo pěstovat a chránit vlastní zájmovou a vlivovou skupinu. Panovníkova pozice je díky nástupnické legitimitě neotřesitelná. To, co nám amnestie Václava Klause především ukazuje je, že legalita bez legitimity je zneužitelná i proti zájmům země, společnosti či lidu. Právě v tom tkví podstata všeho, oč jako monarchisté usilujeme.
Koruna Česká
