Generální sněm Koruny České, který se konal v sobotu 23. listopadu na Novotného lávce v Praze, poctil svou návštěvou i americký historik, spisovatel a monarchista Charles A. Coulombe. Za svůj celoživotní přínos šíření myšlenky monarchismu jej předseda Koruny České ocenil čestným členstvím ve straně. Níže předkládáme český překlad proslovu, který při této příležitosti Charles A. Coulombe přednesl.
Dámy a pánové:
Je mi velkou ctí, že jsem byl opět požádán, abych promluvil na generálním sněmu Koruny české. Ještě větší ctí je, že jsem se stal čestným členem této organizace, která se snaží vrátit Svatováclavským zemím instituci, za níž byly založeny, za níž vzkvétaly a bez níž chřadly. Je to smutný příběh, který se opakuje v celé Evropě i na celém světě. Takováto organizace se však nesnaží truchlit nad minulostí, ale je spíše pokusem o dosažení lepší a světlejší budoucnosti. Je oddána přesvědčení, že, řečeno slavnými Tolkienovými slovy, „Stáří, když silné je, neohýbá se, mráz nespálí hluboké kořeny.“ Je to vskutku hluboký a krvavý mráz, co leží na Evropě od doby, kdy byl poslední právoplatný panovník poslán do vyhnanství a osamělého hrobu na vzdáleném ostrově v Atlantiku. Je však docela dobře možné, že obnovení Mariánského sloupu v Praze je znamením začátku oteplení pro všechny národy v této části Evropy.
Ale ti z nás, kteří obhajují monarchii, ji musí být schopni slovem i písmem obhájit proti téměř třem stoletím lží a překrucování historických záznamů. Abychom to mohli udělat, musíme ji umět definovat, a to může být těžší, uvědomíme-li si, že Velká Británie, Japonsko i Saúdská Arábie jsou monarchie, a přesto nemohou být navzájem odlišnější – v neposlední řadě nábožensky, což je nakonec to, co mezi nimi dělá velký rozdíl. Podívejme se však na to, čím pro naše účely monarchie není, čím je a proč ji střední Evropa potřebuje.
Čím monarchie není
Navzdory tomu, že se v médiích a na akademické půdě neustále mluví o „absolutní“ monarchii a – zejména v katolických anglicky mluvících kruzích – o Jindřichu VIII., monarchie není despocie. Ve skutečnosti katolická monarchie, spjatá s tradicí a mravoukou Církve, ze své podstaty nemůže být despotismem v tom smyslu, v jakém jej běžně chápeme. Ani Jindřich VIII. nemohl svůj lid na dlouhá léta zavřít – a monarchové před ním i po něm se museli vypořádat s mnohem horšími epidemiemi.
Jindřich VIII. nemohl změnit definici manželství, ale musel předstírat, že jedná podle platného práva, jakkoli chatrná to byla přetvářka. Nemohl ani nově definovat podstatu člověka nebo samotného dobra a zla, jak to činí moderní volení zástupci lidu společně se svými kolegy z justice. Žijeme v absolutní demokracii, a jak ukázal COVID, požíváme jen takových výsad, jaké nám naši páni uznají za vhodné udělit. Mohou dokonce nařídit, aby nám byly odebrány a chirurgicky upraveny děti. Žádný korunovaný a pomazaný monarcha z dávných dob, žádný Konstantin, žádný Ludvík XIV. ani Josef II. by to nemohl ani nechtěl udělat.
Monarchie není o nostalgii, třebaže má kořeny v nejhlubších dějinách všech větví lidstva. Nejde o to, co je nejstarší nebo nejnovější, ale o to, co fungovalo nejlépe po nejdelší dobu, historicky vzato. Typy republik, které sužovaly planetu od roku 1776, se většinou divoce zmítaly mezi despotismem a anarchií, prolévaly oceány krve a nyní se zdá, že usilují o jadernou katastrofu. V tuto chvíli to vypadá, že odvrácení toho posledního závisí na zdravém rozumu bývalého důstojníka KGB, což není zrovna něco, co by vzbuzovalo důvěru v jeho úsudek. I tak liberální pozorovatel jako Anatole France komentoval první světovou válku takto: „Tato válka bez konce je zločinná. Odporné je, že ji nechtějí ukončit. Ne, nechtějí. Nesnažte se mi namluvit, že ji nebylo možné ukončit. Císař Karel nabízel mír, je to jediný slušný člověk, který se v této válce objevil, a nebyl vyslyšen. Jeho prostřednictvím tu byla šance, kterou jsme mohli využít… Clemenceau nazval císaře „prohnilým svědomím“, je to hanebné. Císař Karel si upřímně přál mír, a proto jím celý svět pohrdal. Francouzský král, ano král, by se nad naším ubohým, vyčerpaným, vysátým národem slitoval. Demokracie je však bez srdce a bez žaludku. Když slouží moci peněz, je nelítostná a nelidská.“ Nic se nezměnilo. Nejde o to, zda je ta či ona forma vlády „starožitná“ nebo „moderní“, ale o to, která je v rámci pokleslé lidské přirozenosti pravděpodobněji po delší dobu slušná.
Monarchie není ani jen o honosných kostýmech, okázalých ceremoniálech a šlechtických a rytířských titulech; to vše patří k jejím doplňkům – jsou to prostředky k dosažení cíle, ale ne cíl sám o sobě. Slouží stejnému účelu jako soudní a akademické roucho a rituál a vojenské uniformy a dril. Podobně jako u těchto věcí, které se sice v jednotlivých zemích značně liší, ale mají stejnou inspiraci, je tomu i u monarchie, která, jak uvidíme, má své kořeny hluboko zakořeněné v duchovní rovině i v lidské psychice. Jak napsal C. S. Lewis ve svém eseji „Rovnost“: „Monarchii lze snadno ‚vyvrátit‘, ale pozorujte tváře, dobře si všímejte přízvuků vyvracečů. Jsou to lidé, jejichž kořen v Edenu byl přetnut – k nimž se nedostane žádná zvěst o polyfonii, o tanci – lidé, pro něž jsou kameny položené v řadě krásnější než oblouk. Ale i když touží po pouhé rovnosti, nemohou jí dosáhnout. Tam, kde je mužům zakázáno uctívat krále, uctívají místo něj milionáře, sportovce nebo filmové hvězdy – dokonce i slavné prostitutky nebo gangstery. Duchovní přirozenost totiž stejně jako tělesná musí být obsloužena – odepřete jí potravu a pozře jed.“ Ještě horší je, že toto požírání se bude dít ve jménu svobody a rovnosti.
Čím monarchie je
Ale pokud to není pouhý despotismus zahalený do krásných kostýmů, co to vlastně je? Inu, existuje mnoho definic monarchie, ale nejlepší rozlišení pro pochopení je náboženské. Stejně jako se rytířství a japonský kodex bušidó navzájem podobají, ale za své odlišnosti vděčí náboženství, které za nimi stojí (samuraj může zabít rolníka, aby si naostřil meč, a o zmíněném rolníkovi se předpokládá, že se díky zákonu karmy převtělí na vyšší společenskou úroveň; ve středověké Evropě by rytíř, který by to zkusil, dlouho neobstál), tak je to i s odrůdami monarchie. Jako katolický monarchista bych čínské císaře dynastie Čching nebo osmanské sultány nijak neobhajoval – pouze bych poznamenal, že byli i přes všechny své chyby humánnější než Mao nebo Mladoturci a Atatürk.
Nehodlám se zde také pouštět do dlouhé obhajoby „korunovaných republik“ Britského společenství národů, Španělska, Beneluxu a Skandinávie, pouze chci říci, že navzdory jejich chybám se jejich poddaní mají stále lépe než ve skutečných republikách, přestože jejich politické třídy mají s těmito nešťastnými státy tolik společného – a jejich monarchové již dávno ztratili schopnost chránit své národy před těmito třídami. V těch vzácných případech, kdy se takový monarcha střetl se „svou“ vládou, měla korunovaná hlava nevyhnutelně objektivně pravdu, ale celá záležitost byla nevyhnutelně líčena jako „útok na demokracii“. Hlavním problémem takových národů je, že nejsou dostatečně monarchistické.
To nás přivádí zpět k tomu, čím křesťanská nebo katolická monarchie vlastně byla. Co to bylo za instituci, která byla pravděpodobně předpovězena při Poslední večeři, začala konverzí Arménie – krále, šlechty a lidu – v roce 303 n. l., byla kodifikována Theodosiem Velikým v roce 380 n. l. a stejně tak pravděpodobně (až na pár malých míst) zanikla s Rakouskem-Uherskem v roce 1918? Nebudeme opakovat celou jeho historii – tím méně opakovat důsledky, které mělo protestantské povstání, nástup absolutismu a zrod moderního státu a snahy od roku 1688 na Britských ostrovech a 1789 na kontinentu vytvořit druh monarchie, která by mohla koexistovat s liberalismem. V rychlosti se však podíváme na pět bodů, které charakterizovaly tuto instituci v době jejího největšího rozmachu a které byly společným cílem různých skupin, jež v 17., 18., 19. a 20. století různými způsoby a na různých místech bojovaly na její obranu vojensky i politicky. Byly to Oltář, Trůn, Subsidiarita, Solidarita a Křesťanstvo.
Tak jako všechny společnosti mají nějaký nosný princip, jakousi státní církev (která může být i nenáboženská, jako tomu bylo u komunismu v sovětské éře), tak je tomu i v tradiční křesťanské monarchii – a ten je výslovně reprezentován oltářem. Legitimita a autorita pocházejí od Boha a jsou zprostředkovány jeho církví. Úkolem církve, symbolizovaným korunovací a dalšími obřady, je stanovit pravidla, podle nichž společnost funguje. V rámci své povinnosti pečovat o obecné blaho pomáhá panovník církvi v její práci pro spásu duší – částečně prostřednictvím finanční podpory, ale také tím, že se snaží zajistit dostatečné zabezpečení těl svých poddaných, aby mohli věnovat pozornost svým duším.
Trůn, v konkrétněji světském smyslu, představuje panovníka, který má nejen autoritu založenou na náboženství a národní tradici, ale také dostatečnou moc, aby, slovy Františka Josefa, „chránil svůj lid před jeho politiky“. Odpovědný na jedné straně za zahraniční záležitosti a armádu a na druhé straně za spravedlnost uvnitř země se z hlediska pravomocí nejvíce podobá prezidentovi Spojených států – až na to, že kdyby měl pravomoci, které této osobě dává ústava Spojených států, tak právě proto, že je dědičnou postavou, by si těžko mohl uzurpovat pravomoci, jako to dělali po sobě jdoucí američtí šéfové vlády díky krytí, které jim dává volební rituál.
Panovník tradičně vládl v kontextu „místních svobod“ či „zemských práv“ – dnes bychom řekli subsidiarity. Součástí korunovačních přísah v celé Evropě byla nevyhnutelně klauzule o správě lidu podle jeho vlastních zákonů – a ty zase znamenaly provinční a místní zvyklosti a listiny. Subsidiarita vyžadovala, aby dobrý monarcha byl spíše dirigentem orchestru než despotou. Likvidace těchto místních svobod a centralizace moci ve státě byla pravidelnou součástí politické modernity od dob Cromwella a Robespierra. Výsledky všichni. známe.
Lidská společnost se vždy skládá z různých zájmů a tříd. Různé formy moderního vládnutí (liberalismus, komunismus, nacionální socialismus, fašismus atd.) se snažily získat a uchovat si moc tím, že je udržovaly ve vzájemném konfliktu, a byly v tom velmi efektivní. V tradiční monarchii však byla každá z nich vnímána jako součást národní rodiny, jíž předsedal monarcha jako otec. Ten měl povinnost podporovat každého z nich v jejich řádném stavu a naopak spoléhal na jejich podporu a jejich spolupráci s ním i mezi sebou navzájem. Z toho vznikly Stavy království – církevní stavy, šlechta a prostý lid – jejichž schůze byly vzdálenými předchůdci parlamentů, které známe, a které v dnešní době fungují především jako prostředek politické oligarchie. Od konce 19. století se však různí monarchističtí političtí myslitelé různého zaměření pokoušeli přijít na způsob, jak toto pojetí třídní spolupráce modernizovat tváří v tvář změnám, které přinesl technický pokrok. Tyto koncepce nesly řadu názvů – korporativismus, solidarismus, distributismus, sociální kredit, cechovní socialismus – obvykle podle toho, jakou stránkou otázky se autor konkrétně zabýval. Všechny však sledovaly tutéž otázku. Dnešní termín pro celou věc by zněl solidarita.
Konečně existovala myšlenka, že všechny křesťanské říše patřily – navzdory svým válkám, které byly považovány za občanské války – ve skutečnosti do jednoho celku, do res publica Christiana. Tato představa měla různé názvy: Říše, Okcident, Abendland, Christendom a tak dále, dokonce až po Svatou alianci. Nepřímo stojí za myšlenkami zakladatelů Organizace spojených národů i Evropské unie. Ale zbavena svých křesťanských a monarchistických kořenů, byla to vize visící ve vzduchu, která neměla žádné kořeny. Protože sovětští a američtí spojenci nechtěli po roce 1945 připustit žádnou myšlenku na obnovu Oltáře a Trůnu, byly Subsidiarita a Solidarita to jediné, co bylo poválečným křesťansko-demokratickým stranám dovoleno. I z nich se staly vzdušné pojmy – až se nakonec strany, které je měly zastávat, staly plnohodnotnými partnery despocie, v níž nyní žijeme.
Tento despotismus se však rychle vyčerpává. Pokud nás nezavede do jaderné války, blíží se doba, kdy padne. Něco ho musí nahradit – ale co? Něco více, nebo něco méně humánního?
Proč střední Evropa potřebuje monarchii
Pád Sovětského svazu přinesl několik výsledků, které nám pomohly dostat se tam, kde jsme dnes. Protože v samotném Rusku nikdy nedošlo k „Norimberku II“, který by zemi „odstovětizoval“, zůstala velká část představitelů starého režimu na důležitých postech. Spojené státy ve skutečnosti nepřijaly Rusko ani jeho bývalé poddané zpět do rodiny národů; to, co by bývalo nesmírně pomohlo, by byl jakýsi Marshallův plán pro střední a východní Evropu i Rusko, který by zmírnil ekonomický šok – a emocionální bolesti ruského obyvatelstva. Nepomohlo ani to, že pan Bush starší v roce 1992 vetoval restauraci krále Michala v Rumunsku a krále Simeona II. v Bulharsku, čímž zbrzdil zotavení těchto zemí z jejich útrap a zdůraznil záměr být velmocí a přetvářet svět k obrazu svému.
Ale to, jaký to byl obraz, se rychle měnilo. Zla skrývající se v liberalismu, jež byla do té doby držena na uzdě potřebou být „vůdci svobodného světa“, se zánikem sovětské hrozby vyplynula na povrch, jak bylo dáno jejich vnitřní logikou. Naše elity se veřejně stávaly stále více samy sebou a v následujících třech desetiletích je pak následovalo infantilní vedení, které jsme od roku 1945 udržovali v Evropě. Tak se stalo, že dnes středoevropské národy – a pro naše dnešní účely toto slovní spojení omezím na Rakousko, Maďarsko, Česko, Slovensko, Slovinsko a Chorvatsko, i když mnohé z toho, co bude řečeno, platí i pro Polsko, pobaltské státy a Balkán, ale pro rozdíly v jejich konkrétní historii a situaci je z této diskuse vynecháme – stojí před nepříjemnou volbou: můžete následovat Irsko, nebo můžete následovat Bělorusko.
Ačkoli je šest národů možná příliš slabých na to, aby se samy ubránily oběma obludným silám, mají několik výhod, které jim mohou umožnit vyhnout se těmto neblahým osudům. První z nich je jejich společné dědictví. Navzdory vzájemné etnické nevraživosti mají dlouhou společnou náboženskou, kulturní a morální historii. S výjimkou Rakouska dodalo období komunismu jejich starším občanům jistý realismus, který jejich západním vrstevníkům chybí. Protože nebyly tak dlouho pod jeho nadvládou jako většina Ukrajiny, Běloruska a Ruska, nebyly jím ani do takové míry otráveny. Kdyby vytvořily volnou federaci, měly by přes 41 milionů občanů. Jejich ozbrojené síly a ekonomická síla by byly nezanedbatelné. Ať už uvnitř nebo vně EU, tato „Danubia“ nebo jak by se nazývala, by byla schopna se prosadit mnohem lépe než její jednotlivé státy.
Problémem však je, že etnická nenávist je v této části světa silná. Jen dvě věci ji dokázaly na delší dobu překonat – křesťanství a rod Habsburků. Podle mého skromného názoru sympatizujícího člověka zvenčí – a co hůř, Američana – by obnovení či nastolení jakési monarchie nad šesti zeměmi umožnilo současně jak míru jednoty nezbytnou k zadržování temnoty, která je obklopuje, tak míru autonomie nezbytnou k tomu, aby takové uspořádání bylo přijatelné.
Nemluvíme zde o Rakousku-Uhersku v podobě, v jaké bylo v roce 1918, ale o federativní monarchii, v níž by hlava habsburského rodu byla současně panovníkem Rakouska, Maďarska, Česka, Slovenska, Slovinska a Chorvatska. Konkrétní podmínky by se samozřejmě musely doladit – a protože by se politickým, mediálním a akademickým kruhům nelíbilo nic, co by mohlo omezit jejich vliv, muselo by se postupovat opatrně. Použijme však svou fantazii!
Kanceláře a příslušenství prezidentů v každé zemi by byly sloučeny s existujícím aparátem hlavy arcidomu (adjutantura, Řád zlatého rouna, Řád svatého Jiří atd.). Protihabsburské a protišlechtické zákony v každé zemi by byly zrušeny. Pod panovníkem by mohla existovat ústřední správa, která by se zabývala především zahraničními záležitostmi a obranou – sloučeny by byly i diplomatické a vojenské služby. Stávající státní aparát by mohl být v každé zemi zachován samostatně, přičemž soudnictví by vykonávalo svůj úřad „z vůle Jeho Veličenstva“. Namísto toho, aby sloužily tomu, co je považováno za módní v New Yorku a Los Angeles, by se vlády jednotlivých zemí mohly zaměřit na zvýšení počtu rodilých obyvatel – jejichž úbytek nepříliš překvapivě podporuje politika proti životu, kterou Západ prosazuje.
Nebyla by to utopie – to žádné místo není a nikdy nebude. Ale byla by to mnohem lepší volba než ty, které se nabízejí z Východu a Západu. Byl by to způsob, jak sladit minulost a současnost, aby bylo možné vybudovat mnohem lepší budoucnost. Představme si budoucího monarchu, dědice blahoslaveného Karla, který zemřel s prohlášením, že obětuje své utrpení, „aby se mé národy opět spojily“, pomazaného a korunovaného v Praze a Budapešti korunami svatého Václava a Štěpána. Mohl posloužit celé Evropě nejen jako symbol, ale i jako podnět ke změně – možná i pro ony evropské kolonie, Spojené státy a Rusko a jejich sesterské osadnické země za mořem. Na této straně hrobu nikdy nebude dokonalý svět – ale může být mnohem lepší než ten, který tu máme. Jak to velmi dobře vyjádřil J. R. R. Tolkien:
Ne každé zlato třpytívá se,
ne každý, kdo bloudí, je ztracený.
Stáří, když silné je, neohýbá se,
mráz nespálí hluboké kořeny.
Z popela oheň znovu vzplane,
ze stínů světlo vzejde náhle;
až zkují ostří polámané,
nekorunovaný zase bude králem.
Tímto vám, milí přátelé, děkuji!
