Po téměř dvou měsících plíživého mocenského převratu, respektive jeho viditelné fáze, začíná být jasněji v tom, co do nás vlastně narazilo. Ze zmatků začíná prosvítat rozvrh věcí, který je nám vnucován. Zřejmě jakási sofistikovanější podoba husákovského gulášového socialismu. Nemutuje totiž jen virus, ale i osvědčené modely ovládání společnosti.
Nová společenská smlouva, kterou právě uzavíráme s mocí, by se zřejmě dala nazvat taťkovským diktátem, a zní zhruba takto: My se o vás postaráme a všechny vás ochráníme před nemocemi, ale i přes invazí muslimů, před vykuky, kteří vás bezostyšně okrádali, před zodpovědností, před LGBT, zelenými šílenci, sluníčkáři a jinými nesmysly. Nepředřete se, budete mít co jíst, a občas zamhouříme i oko nad nějakým tím přikrádáním. Budete opečovávané, chráněné a před znepokojením zajištěné děti, my budeme ti zodpovědní rodiče. Přenecháte nám moc a vládu, nebudete si všímat skutečnosti, že žijeme podle jiných pravidel a máme určitá privilegia. Přestanete se o to zajímat, protože tomu nedospělé děti stejně nemohou rozumět. My se vyvarujeme represí a zajistíme vám spoustu konzumu a intelektuálně nenáročné zábavy.
Jako děti ale budete muset poslouchat. Chápeme, že existují i vzpurné děti, a jsme dostatečně shovívaví rodiče, ale když to bude zlobení přes čáru, skončí to pohlavkem nebo výpraskem. Jste ale věčné děti, a zapomeňte na to, že byste někdy mohli být dospělí. Na to jste příliš nesamostatní, na to jsme vás 30 let programově rozmazlovali, abyste nebyli schopni převzít zodpovědnost sami za svůj život. V dospělosti nám nikdy nebudete rovni a rodičovskou autoritu si vyhrazujeme jen pro sebe. To je cena, kterou zaplatíte za ochranu a za to, že se nemusíte znepokojovat potížemi, které přináší svoboda. Občas vám přikážeme něco naprosto absurdního a nesmyslného, jako je například ono nošení roušek na ulici. Vy i my budeme vědět, že je to absurdní, my budeme vědět, že vy to také víte, ale berte to jako zkoušku. Pro nás to bude jistý barometr, který nám ukáže, jestli se náhodou nepokoušíte být dospělí. Když si někdo nasadí roušku křivě a bude švejkovat, dobrá, i zlobivé a vzpurné dítě je pořád dítě, jsme spokojeni. Kdyby to ale někdo celé odmítl principiálně, museli bychom ho nekompromisně eliminovat, protože dospělí tady můžeme být jen my. Možná bude lepší, když si takového jedince budete eliminovat sami. Konec konců, on vlastně ohrožuje vaši pohodu a bezpečí dětského pokojíku. Navíc by vás přiváděl do konfliktu svědomí a to by vás znepokojovalo.
Naprosto nepochybuji o tom, že většina tohoto národa je na přijetí takové staronové společenské smlouvy plně připravena. Opravdu nás na to připravovali a nejméně dvě desítky let nás k tomu vedli. Kde čím nás strašili a budou stále strašit, aby nám ukázali, že jen oni – Velký taťka nás před zlým světem mohou ochránit. Odbourali klasickou výchovu, aby nás mohli nezřízeně rozmazlit a tím nás učinit závislejší na jejich ochraně. Snažili se rozbít i klasickou rodinu, protože rodičovskou autoritu si vyhrazují pro sebe. Dopřávali nám konzum a zábavy, aby nás učinili závislé na tom, co mohou ovládat, aby oslabili naši vůli ke svobodě a zodpovědnosti. Trpělivě měnili církve v pouhé sociální organizace, protože oni musí být autorita, ne Bůh.
Politické strany zvolna zbavili tváře, identity, obsahu a idejí. Udělali z nich jednu opovrhovanou zlodějskou dravčí smečku, jen členěnou do skupinek jakési nové taťkovské Národní fronty. Všechny strany začaly chtít totéž – moc a majetky, a tak se přestaly lišit. To je všechny v očích voličů zabilo, a když pak oni nabídli něco navíc, totiž taťkovskou ochranu a možnost být doživotními dětmi, nutně museli získat masovou podporu. Taťka není sprostý zloděj, jako ti ostatní. Taťka prostě jen musí vším disponovat, aby mohl být taťkou. Je přece hlavou té naší velké rodiny, a proto o všem majetku rodiny také rozhoduje, to je přece pochopitelné. Můžeme to ukázat ještě alegorií ovčího stáda. Politici jsou vlci, kteří chtějí zabíjet a kořistit ze stáda. Ale pastýř stádo ochraňuje, a k jeho roli patří i to, že občas nějakou ovci odvede za salaš a už ji nikdy neuvidíme. Ale pozor! To není vlk a kořistník. Ovčák to dělá s ohledem na zachování většiny stáda, proto na to má právo a není to kořistění, jen odůvodněné zabíjení.
Závěrečný tah s nemocí, ať je již vymyšlena celá nebo jen z části, byl beze sporu geniální. Ten přízrak totálního a všudypřítomného ohrožení, ta všeobecná potřeba autority, která to umí vzít do ruky a pojednat to. Ta naprosto bezzubá a chabá opozice, která se nezmůže vůbec na žádný odpor, a všichni to v přímém přenosu vidí, jako ukázku a příklad toho, že není naděje na nějakou vážnou opozici. Opozice opuštěná voliči, monotónně a bez vášně odříkávající své mrtvé argumenty v parlamentu. Argumenty často správné a odůvodněné, ale lidmi již neslyšené. K čemu argumenty, když máme taťku, a ten se o všechno postará. Nerozrýpávejte to, teď potřebujeme, aby se národ semkl a projevil vnitřní kázeň, jednotu a disciplínu. Jde o nás o všechny. Vlk, který bezmocně štěká za plotem, už není vlk, ale hlídací pes.
A co čeští monarchisté a Koruna Česká, v tomto staronovém modelu společenské smlouvy? Tato strana nikdy nepatřila k dravcům a vlkům. Naopak to zdánlivě byla ona, kdo nabízel onen otcovský model společnosti jako velké rodiny. Přesto tato strana a její nabídka nikdy nezískala velkou voličskou podporu. Jak to, jestliže právě taková je společenská objednávka?
Za prvé se král nikdy otevřeně nepřihlásil ke své otcovské roli.
Za druhé KČ nikdy nezískala onu konkrétní politickou a finanční moc, aby mohla voličům reálně zajistit jejich věčné dětství.
Za třetí nikdy neusilovala o moc, ale o dobrou službu. Propagovala monarchii jako strukturu služby, v níž i otec rodiny slouží velkému Otci na nebesích. Propagovala model, v němž se svobodní a zodpovědní dospělí jedinci sami přihlásí ke službě něčemu, co je převyšuje. A právě ta svobodná volba je učiní dospělými. V konstituční monarchii není panovník oním zástupným rodičem a občané nejsou dětmi. Všichni jsou služebníky ve velké struktuře služby. Především se předpokládá, že všichni jsou dospělí, a rozhodli se s plným vědomím. Dokázali by žít svobodně a nezávisle i bez monarchie, ale monarchie jejich zodpovědnost, volbu a svobodu umocňuje tím, že ji osmyslní a zhodnotí ve službě. Ti, co chtějí zůstat dětmi, dostanou nějaký dětský pokojík, ale věčně se jim to trpět nebude. Budou vedeni k tomu, aby dospěli. Současná nastupující taťkovská moc je k dospělosti nutit nebude, právě naopak. Respekt, úcta a služba autoritě projevované dospělými nezávislými jedinci bez strašení a vynucování, je něco docela jiného, než bezmocná poslušnost dítěte vystrašeného z velkého světa.
Koruna Česká byla ve svých počátcích a základech vytvořena jako koncept disidenty z řad Českých dětí, kteří právě odmítli Husákův taťkovský koncept klidu a zajištění za poslušnost. Monarchie byla myšlena jako koncept dospělosti a dobrovolné zodpovědnosti. A proto neměla nikdy voliče. Proto má také nyní šanci nezařadit se do velké rodiny nového taťky a nepřijmout koncept gulášového demokratismu nebo demokratury. Začít být skutečnou opozicí. Ovšem, co bude znamenat postavit se mimo rodinu, tušíme asi všichni. Trochu zlobit se může i v rámci rodiny, zlobivé děti jsou stále ještě děti, ale principiálně odmítnout rodičovskou autoritu a privilegia, bude znamenat, být identifikován jako nepřítel nové společenské smlouvy, rušitel klidu a bezpečí, protože má-li to fungovat, nikdo nesmí být mimo.
Koruna Česká tím dostává novou a nečekanou šanci stát se skutečnou opozicí, ale bude to asi bolet. V tomto smyslu je důstojný a seriózní monarchismus plně slučitelný s disidentskou neposlušností. Má-li něco vyrůst, musí to vyrůst ze svých kořenů, a kořeny KČ jsou právě tyto. A nejvíc nenávidět nás budou ti, kdo také chtěli být dospělí, ale raději zůstali dětmi, aby to měli neproblematické.
Jan Drnek
