Každá politická strana usiluje o 100 % hlasů voličů, a tím i o veškerou dostupnou moc. Toto je základem politického boje v tom, čemu jsme si zvykli říkat demokracie. Každá politická strana je tedy motivována vůlí k totalitarismu, což je paradoxem demokracie.
Jedinou výjimku z tohoto pravidla tvoří Koruna Česká, která politicky usiluje o totéž, ale nikoliv pro sebe, nýbrž ve prospěch legitimního panovníka. Takže neusiluje o totéž.
Dokonce ani lidovci nedobývají moc pro Hospodina a teokracii, ale pro sebe.
Zelení nedobývají moc pro matku Gaiu, ale pro sebe. A kdyby to šlo, tak všechnu.
Rovnováhu a kontrolu moci má v demokracii představovat opozice. Ideálním stavem (dle demokratických tradic Západu) je, aby vítěz voleb dostal 51 % hlasů a opozice 49 % hlasů. Pokud dá vítězná koalice dohromady nad 60 % hlasů, měl by to být důvod k poplachu, a mnohde skutečně je. Ve skutečnosti se ale ve střední Evropě a zvláště v Čechách děje něco docela jiného.
Když se od konce 18. století začal rušit cechovní systém, aby byla umožněna nadvýroba a dálkový obchod s přebytky, vznikl předpoklad, že výrobci a podnikatelé si budou konkurovat, což bude tlačit ceny zboží směrem dolů. Tento předpoklad se nenaplnil. Každý chytřejší podnikatel si dokázal spočítat, že konmkurenční prostředí se mu nevyplatí. Mnohem více vydělá, když půjde za svým konkurentem a domluví se s ním na tom, že si rozdělí zdroje a trhy, nebudou si konkurovat a udrží ceny nahoře, nebo je dokonce budou diktovat vyšší. Vznikaly kartely a monopoly, a vznikají dodnes. Cechy se vrátily v jiné, sofistikované podobě a volný trh kulhá na obě nohy.
Podobný proces u nás můžeme vidět v politice. Proč by si vítěz voleb s opozicí konkurovali, když se mohou domluvit, rozdělit si kompetence a ovládnout celé pole, jako by dostali nějakých 80 – 90 % hlasů? Prostě se vytvoří více koryt, úřadů a funkcí, aby se ke svému prospěchu a zisku dostali představitelé z pozice i z opozice. Před volbami se krátce mediálně bojuje, nebo se to mnohdy jen hraje, a jakmile jsou hlasy rozdány, následuje nová dohoda a nové rozdělení podílů na moci. Nejkřiklavějším případem tohoto modelu politické jednoty byla kdysi slavná Opoziční smlouva mezi ODS a ČSSD.
Nejde přece o to, kdo s koho. Již dávno nesoupeří ideje a společenské politické koncepce. Jde o podíl na totální moci, a toho lze dosáhnout dohodou po každých volbách. Proto, ať jsme volili, jak jsme volili, vždycky tam nahoře ve funkcích byli opět ti samí lidé. Po mocenské stránce vznikla jen jedna větší strana formálně rozdělená na 4 – 5 menších stran. Ty si musely začít přidělovat barvy, abychom je od sebe vůbec rozlišili. Totální moc elit nás ve skutečnosti opustila jen na pár let po revoluci, pak se vše dalo zase rychle do pořádku a do lajny. Moc se formovala do tvaru pyramidy, jak je to její přirozeností.
Politici v té či oné straně usilují vždy o ideálních 100 % hlasů. Tímto prostým konstatováním se demokracie stává nemožnou. Kontrola opozicí v tomto prostředí nefunguje, dohody jsou výhodnější. Pozice a opozice spolu sice občas bojují, ale jen o podíl té či oné party na moci již společně dosažené. Volby vynáší do vyšších funkcí stále ty samé lidi, jen někdy trochu zamíchají jejich pořadím a umístěním. Nakonec tento nesystém pohltí i ombudsmana, nejvyšší a ústavní soudce a veškeré takzvaně kontrolní orgány.
Demokracie nemůže fungovat, pokud jde o dosahování a rozdělování moci. Může ale fungovat docela dobře, pokud by šlo o dosahování a rozdělování služby. Pokud by stát nebyl strukturou moci, ale byl by strukturou služby. Do služby by se nehrnulo tolik mravně pochybných postav a politických herců. Ve struktuře služby by se muselo diskutovat o formách a podobách služby, o její potřebnosti, efektivitě a účinnosti, což je základem demokracie.
Nápad francouzských osvícenců, že by se měla moc rozdělit na výkonnou, zákonodárnou, kontrolní a kdo ví jakou ještě, se prokázal jako nereálná iluze hned poté, kdy veškerou rozdělenou moc ovládl Napoleon Bonaparte. Moc chce totiž vždycky být jen jedna a cestičky si k tomu najde. V demokracii mocenské podstaty můžeme moc rozdělit, jak chceme, když se vítězové voleb nějak dohodnou s opozicí (a oni se dohodnou), vznikne korporace, která má zase všechnu moc v kapse a bude si dělat, co se jí zachce. A někde nahoře bude zase jedna hlava. Budeme mít jen diktatury kamuflované (jako donedávna), diktatury měkké (jako nyní), nebo diktatury tvrdé a represívní, které jsou ovšem nesmírně neefektivní a vyvolávají reakci.
Kupodivu služba se ale rozdělit dá, aniž by ji někdo pak zase tajně sjednocoval do jedné jediné služby. Služba vyžaduje osobní odpovědnost, oběť, a je osobně nevýhodná, i když povznášející. Tam, kde je stát strukturou služby, je demokracie možná. Opozice, která v takovém prostředí bude tvrdit, že by v tom či onom úseku sloužila lépe než vítězové voleb, se vlastně hlásí o odpovědnost a o případnou vinu za neúspěch, aniž by jí to cokoliv praktického přineslo, kromě možných zásluh. V takovém uspořádání nebude žádná politická strana usilovat o 100 % hlasů, aby pak musela vykonávat veškerou službu v zemi a nesla veškerou odpovědnost. Ze systému se vytratí přízrak totalitarismu a jako zázrakem se objeví spolupráce, dělení se o odpovědnost a břemena služby.
Proto demokracie nevznikla v republice, ale vznikla v monarchii, která je principiálně strukturou služby. I když, samozřejmě, ani žádná monarchie není ideální a principy služby se tam proplétají s principy a strukturami moci. Mocichtivost a vlastnosti nevhdné pro pilitika tam ale vynikají proti principu služby a lze je jasně rozeznat jako destruktivní.
Proto se monarchie neobejde bez privilegovaných vrstev a struktur. Privilegium je od počátků státnosti postavení, kterého nelze dosáhnout jinak, než tím, že si ho jedinec vyslouží, že se ve službě osvědčí, v případě šlechty i po mnoho generací. Privilegovaní slouží panovnmíkovi, panovník zemi a Bohu. A Bůh se již mnohokrát vyjádřil o tom, jak nejlépe sloužit lidem, zemi, sobě i Jemu samému. V tom nikdo nemusí tápat.
Privilegia se nemusí týkat, a v monarchii se netýkala jen šlechty. Zaváděla se privilegia úřednická, policajtská, vojenská, učitelská a mnohá jiná. Privilegia a čest ceněné nad finanční či mocenský zisk. Chování jednotlivce bylo hlídáno kolegy a celým cechem, aby nebyla poskvrněna jeho pověst, a tím i váha zaměstnání – poslání. I podnikatelé byli zatíženi břemenem i radostí filantropie. Ke kontrole nemusela vznikat ani opozice.
Republika není strukturou služby, ale je strukturou moci. O tu usilují politické strany, jejichž jediným a konečným zájmem je získat 100% mandát a tím i veškerou moc. A protože na vrcholku této mocenské rvačky nestojí dědičný panovník, rvou se o pozici na vrcholu všichni jako hyeny. Protože nad vítězem nestojí Bůh, celý systém pak nutí vítěze, aby se stal bohem on sám, aby ho nahradil. A výsledkem je šílenství, které se těch nahoře na vrcholu zmocňuje, protože mají nahradit Boha a nejsou bohem. A tohoto šílenství jsme právě dnes svědky. Šílenství, které graduje, ztrácí odstup a sebekontrolu, a bude schopné naprosto všeho, aby nahradilo Boha a prokázalo nárok na vrchol vší moci.
Koruna Česká se v tomto systému příliš neuplatní. Je jiná, a voliči to cítí. Monarchisté nehledají moc, ale službu. Otázkou je, co hledají voliči.
Jan Drnek
