Blíží se krajské a senátní volby. Zatím vše naznačuje, že by se mohly stát jakýmsi svérázným referendem o Babišovi. Jejich výsledky naši politickou scénu příliš nezmění, ale ukážou směr vývoje a posuny v myšlení voličů pro příští sněmovní a komunální volby. Tyto volby budou totiž také referendem o opozici.
Velkého taťky se nelze zbavit, pokud za něho nepovstane kvalitní a nadějná alternativa. On sám vybudoval svou pozici na úpadku tehdejší rádoby pravice a dnešní rádoby opozice. Voliči zcela jistě nebudou chtít návrat k policejním a prokurátorským pučům, k situaci, kdy se vrcholní představitelé státu navzájem přepadají policejními komandy a ukazuje se, že každého z nich lze obvinit z korupce, úplatkářství a docela prostého rozkrádání. Situace, kdy volitelné osobnosti se zkušeností ve vysoké politice jsou jen sofistikovaní zloději, morálně zakrnělí asociálové, a jejich strany jsou jen bezideové agentury, u nichž lze s jistotou identifikovat jako jediný cíl a smysl jejich existence mocichtivost a hrabivost, taková situace vede k obecnému pocitu nejistoty a dezorientace. Právě dezorientaci a nejistotu volič vedoucím představitelům neodpustí, protože od nich oprávněně očekával, že právě oni společnost nějak povedou.
Protože politici nevedli a rezignovali na univerzální cíle a hodnoty, nahradili je voliči z nouze velkým taťkou, který alespoň dovede vzbudit dojem, že se o své děti stará, a i když také jistě krade, alespoň náš malý český mikrosvět řídí jako firmu, tedy jako celek, který má nějak fungovat. V tom jsme zapadli do beznadějného evropského politického standardu, v němž se velký tlusťoch stará o své panděro a klídek, a jediným myslitelným společensky přínosným přesahem této starosti je to, že se snad bude starat i o panděra a klídek voličů, aby ho volili. A o těchto cílech a voličích se pak říká, že jsou konzervativní. Politická jednota pak spočívá v tom, že nechceme, aby sobectví a rozkrádání vedlo k celkovému rozkladu společnosti, ale hlasy získávají ti, kdo dovedou toto tunelování Západu sjednotit do jednoho proudu a systému, do kterého nějak zapojí celou společnost (stát jako firma).
Proti taťkovskému pojetí státu a společnosti nemá současná ublížená a ufňukaná opozice bývalých zlodějů odstavených od cecku žádnou šanci zaujmout většinu.
Jedinou skutečnou opozicí se pak stávají totálně anarchistická a rovnostářská hnutí, která přitahují mladé lidi svým charakterem vzpoury proti pasti a kleci taťkovských systémů, ve skutečnosti ale dále destruují základy křesťanské západní civilizace. Tato hnutí popírají civilizaci jako takovou i s celou její historií (kácení soch je jen začátek), protože lidstvo bylo vždy nějak nerovné, nějak rasistické, nějak nacionalistické, nějak otrokářské a vykořisťovatelské, a tak bude třeba vše smazat a vygumovat a začít od nuly, protože oni již ví, jak by měl svět správně vypadat. Bůh stvořil svět a lidi špatně a oni to všechno přestvoří správně, a nijak se netají tím, že nám to přestvoření vnutí.
Nejhorší je, že apokalyptická a rovnostářská hnutí podporují u voličů tendenci přidržet se právě taťkovských osobností a systémů, které vytváří dojem poslední ochrany klidu a jistot, i kdyby to měly být jen jistoty systémového a kontrolovatelného rozkrádání a měkkého ovládání.
To, co na světě citelně chybí, je jednoduchá a pochopitelná vize světa s budoucností. Daleké cíle, za kterými je třeba jít, kvůli nimž by mělo smysl se obětovat a trochu si něco odpírat, které by sjednocovaly a motivovaly. Čistý svět bez uhelných elektráren takovou vizí není, nebo jen pro menšinu. Budoucnost, v níž nebude rozdílu mezi mužem a ženou, černou a jinou barvou a dalšími nerovnostmi = rozdílnostmi, také žádnou budoucností není. Je to vize totální entropie, v níž se nic nikam nehýbe, protože svět nic nepohání.
Životaschopnou vizí budoucnosti světa a lidstva může být pouze nesobecká vize, ve které je smyslem života jedince starost o ostatní lidské bytosti, což osvobozuje od vlastní prázdnoty a nesmyslu vlastní existence. V politické rovině musí být jasné, že se nejedná jen o další oblbovák, který má politikovi zajistit moc nad lidmi, že politikovi, který takovou vizi prosazuje a hlásá, skutečně nejde v prvé řadě o sebe, ale že má o svět a ostatní lidi skutečnou starost. Jinými slovy, že chce sloužit. Proto potřebujeme kazatele, až ve druhé řadě politiky.
Taková opozice nemusí být jednotná v představách o metodě a způsobech, ale musí z ní být cítit ona jasná jednota ve starosti o svět. A protože vůdčí osobnosti takové opozice musí být současně pokorné a nesmí tvrdit, že ony samy již ví, jak to má se světem být správně a všem nám to nalinkují a bude dobře, neobejde se smysluplná opozice bez Boha jako vůdčí síly, která skutečně všechno ví, ale nevnucuje, jen svádí a nabízí.
Opozici nesmí jít v prvé řadě o pozice, protože sama již JE pevně zakotvenou pozicí, z níž nemůže uhnout a manévrovat. Věrohodné opozici nesmí jít o moc, protože ta patří Bohu, musí jí jít o službu, která má smysl. Musí být zřejmé, že pro takové politiky není moc jen pozicí, ze které něco mohou, ale pozicí, do které byli postaveni, aby sloužili. Potřebujeme politiky a vůdce, kterým nevadí, že na politice nic nezískají, kteří se nebudou tajit tím, že by raději doma kultivovali zahrádku, vychovávali děti a vozili manželku po hradech a zámcích, ale byli povoláni a poslechli. Byly jim dány schopnosti, které obzor zahrádek přesahují. A potřebujeme také politiky, kteří budou umět vize vizionářů zadministrovat a převést do organizace společnosti, do ekonomiky, práva a reálné politiky všedního dne.
Hlavně nečekejme, že nám bude dán návod jak na to, jak krok za krokem dělat správnou politiku, jak postupovat, abychom se nakonec dobrali většího vlivu a politické moci. Budeme muset zkoušet a hledat bez jistoty úspěchu, ale s jistotou smyslu. Samozřejmě, že v politice existují návody, jak na to, ale všechny úspěšně aplikované návody nás zatím dovedly k taťkové pozici a ke směšné karikatuře opozice. Pak jsou tu ještě návody a postupy na totální destrukci, negaci historie a neomylné vůdce k lepším zítřkům, kteří ovšem dovedou dát lidským životům zdání nesobeckého smyslu a pochodu do budoucnosti, i když nakonec vše zmarní sebezbožštěním, terorem a krví.
Pomalu svítá do zachmuřeného a deštivého dne. Pane, dej, ať vím, co mám dnes dělat, aby to bylo správně.
Honza Drnek
