Před 102 lety, 14. listopadu 1918 revoluční národní shromáždění bez hlasování prohlásilo, že československý stát je republikou, Habsbursko-Lotrinská dynastie je zbavena trůnu, Tomáš Garrigue Masaryk byl aklamací zvolen prvním československým prezidentem. Český národ ani politici té doby přitom z velké většiny republikánsky nesmýšleli.
Zajímavým dokladem o tom je text spisovatele Ferdinanda Peroutky, jednoho z nejvýznamnějších novinářů první republiky blízkého T. G. Masarykovi, který v knize Budování státu líčí, že o republikánské formě státu se ve skutečnosti rozhodlo na setkání představitelů domácího a zahraničního odboje 28. října 1918 v Ženevě, pod tlakem republikanismu T. G. Masaryka a československých legií. Čeští a slovenští politici, jimž šlo hlavně o samostatný stát a byli připraveni na zachování přirozeného státního zřízení Československa coby monarchie, byli už postaveni před hotovou věc – „Stát bude republikou“.
Známým úkolem poselstva do Švýcar bylo také přinésti rozhodnutí o formě státu. Domácí politika neodvažovala se sama rozhodnout a nechala se v tom vésti zahraniční vládou, jako v leckterých jiných věcech. Jestliže náhodou by Dohoda pokládala monarchii za nejvhodnější formu pro nový stát, a jestliže zahraniční vedení již učinilo sliby, byly české strany ochotny přijmout svobodu i v takové podobě. Na odpor proti přáním Dohody nikdo nepomýšlel, Také socialisté, ač 14. října dovolili si manifestovat pro republiku, byli rozhodnuti vzíti samostatnost třeba i zatíženou králem. Ačkoli již ve washingtonské deklaraci byla prohlášena republika, domácí politika vyčkávala informací přímých.
Výsledek oznámil vracející se Kramář již shromážděnému lidu před nádražím: stát bude republikou. V Ženevě vyložil dr. Beneš, že závazků není, a že národ má svobodně rozhodnout. Zároveň ohlásil, že zahraniční vláda a legie jsou pro republiku.
Názor na tuto otázku měnil se i v mysli zahraničních vůdců. Dokud se zdálo, že Čechy mohou býti osvobozeny a obsazeny ruským vojskem, byla vyhlídka monarchie nejpravděpodobnější. Carské Rusko nebylo nositelem republikanismu. V důvěrném memorandu, které na jaře 1915 sepsal Masaryk pro Spojence, stálo, že „Čechy jsou projektovány jako monarchistický stát; česká republika je zastávána jen několika radikálními politiky“. Český lid, praví se tu, je úplně rusofilský, a ruská dynastie by byla velmi populární. Masaryk tenkráte podával jen objektivní informace o smýšlení doma. Sán patřil spíše mezi oněch „několik radikálních politiků“, nepokládal však za radno s tím vystupovat, dokud ruská hvězda stála tak vysoko na nebi. Ale již za rok nato, když ruské porážky byly zřejmé a když vedení se následkem toho orientovalo směrem k západu, Masaryk veřejně se vyslovil pro republikanism.
Jediný ze tří zahraničních vůdců, Štefánik, byl zásadním stoupencem monarchismu. Nebyl málo roztrpčen, když v Tokiu dostal do rukou text republikánské washingtonské deklarace. V jeho povaze bylo mnoho sklonů formalistních, a okázalost monarchistického režimu jim vyhovovala. Také neměl mnoho důvěry v radikální demokracii. Dlouho říkal: „Den korunovace českého krále bude krásným dnem.“ Tvrdil, že má velkou perlu, kterou sám nalezl. Sliboval, že ji věnuje na ozdobu české koruny.
Vývoj však rozhodl pro Masarykův republikanism, podporovaný živým republikánským cítěním zahraničního vojska. Ačkoliv se také angličtí a italští kandidáti vyskytovali, český trůn asi by byl obsazen Michalem Alexandrovičem, bratrem ruského cara. O této osobě hovořil kdysi se Štefánikem francouzský generál Janin. Pravil, že Michal Alexandrovič má pověst muže srdce dobrosrdečného, ale naprosto neinteligentního, a že, když už Čechové mají přijmout krále, bylo by velmi žádoucí, aby to byla osobnost méně omezená. Ruská revoluce odstranila nárok hloupějších i chytřejších osob z rodu Romanovců a s hlavním kandidátem padla otázka monarchie vůbec.
Z českých delegátů v Ženevě prohlásil se jediný Kramář za přívržence monarchie. Ačkoliv ruská dynastie byla již rozprášena, byl by viděl rád některého z jejich velkoknížat na českém trůně, zajisté také proto, že počítal s brzkou obrodou Ruska a přál si připravovat s ním styky nejužší. Vylíčil jako svůj ideál demokratické království po vzoru anglickém. Podřídil se však ihned většině. Ostatní delegáti přijali stanovisko zahraničního odboje a prohlásili se republikou.
Zároveň přijali z rukou zahraniční revoluce fakt Masarykova presidentství, uznávajíce, že byl již zvolen legiemi, a že nikdo jiný nemá tak vynikajícího postavení v očích Spojenců. Byla tedy také tato otázka rozhodnuta venku.
O republice se pak již v Národním shromáždění nehlasovalo. Byla prostě vyhlášena na základě dohody v Ženevě. Bylo to vykonáno ještě z moci revoluce.
Zdroj: Ferdinand Peroutka; Budování státu, díl první, strana 227-229, Praha 1933.
