Před deseti lety, 4. července 2011, zemřel ve věku 98 let Otto Habsburský, syn našeho posledního císaře a krále blahoslaveného Karla a sám velká a obdivuhodná osobnost 20. století.
Jeho dlouhý život se pozoruhodně prolíná celými dějinami minulého století. Představoval živoucí spojení se starým řádem Evropy před 1. světovou válkou, ale přesto nikdy nebyl zahleděn do minulosti, naopak odvážně čelil výzvám divokého 20. století, vždy s originální a inspirativní vizí pro budoucnost, postavenou na hluboké katolické víře, obsáhlých znalostech a vynikajícím politickém rozhledu. Jeho mottem bylo Kdo neví, odkud přichází, ten také neví, kam jde, protože neví, kde právě stojí.
A i když jeho úsilí naráželo často na překážky a čelilo neúspěchům, pozdější vývoj mu vždy dával za pravdu.
František Josef I. a OttoNarodil se 20. listopadu 1912, na samém konci „dlouhého 19. století“, na sklonku doby, pro niž se později vžilo romantické označení Belle Époque, krásné časy, před tím, než Evropa upadla do ničivé bouře světových válek a totalitních režimů 20. století. Snad nic neilustruje toto setkání dvou století názorněji než fotka, na které je Otto jako malý chlapec ve společnosti svého praprastrýce, stařičkého mocnáře Františka Josefa I.
Když roku 1916, uprostřed 1. světové války, Ottův otec Karel nastoupil na trůn, stal se Otto následníkem trůnu, a tedy spolu s dalšími tituly také korunním princem českým. Karel se během své krátké vlády usilovně snažil zmírnit válečné utrpení obyvatel (mimo jiné zřídil jako první na světě ministerstva sociálních věcí a zdravotnictví a vydal řadu zákonů v duchu sociálního učení katolické církve), vývést svou říši z ničivého konfliktu a přeměnit ji v moderní federaci s rozsáhlou autonomií jednotlivých národů. Jeho demokratizační a federalizační snahy cílevědomě směřovaly k takové monarchii, která by předznamenala myšlenku evropské integrace – ovšem založené na křesťanských principech. Jak víme, nebyl úspěšný a na konci války se starobylé podunajské soustátí rozpadlo v řadu malých nástupnických států.
Záhy byla císařská rodina i s malým Ottou přinucena emigrovat z Rakouska, protože se jeho otec odmítl vzdát trůnu. Po dvou neúspěšných pokusech o restauraci monarchie v Maďarsku skončila rodina ve vyhnanství na portugalském ostrově Madeira, kde byl Otto 1. dubna 1922 svědkem předčasné smrti svého otce.
Rodina žila nadále v exilu ve Španělsku a Belgii. Ottova matka, císařovna Zita, jej vychovávala jako budoucího panovníka (mimo jiné se naučil mluvit plynně všemi hlavními jazyky někdejší monarchie včetně češtiny). V roce 1930 se dosažením plnoletosti arcivévoda Otto stal hlavou Habsburského rodu, roku 1935 zakončil studium politických a sociálních věd na katolické univerzitě v Lovani.
Mezitím začala ve střední Evropě růst nová hrozba v podobě nacionálně-socialistického režimu v Německu. Otto Habsburský toto nebezpečí rozpoznal dříve než většina evropských politiků, od počátku před Hitlerem varoval a vyzýval středoevropské státy k vytvoření protinacistické koalice. Později byl dokonce ochoten postavit se do čela ozbrojené obrany Rakouska před mnohem silnějším nepřítelem. Za to si vysloužil pronásledování od nacistů (ale rovněž i ostudný výrok Edvarda Beneše: „Raději Hitler než Habsburk“). Stojí za zmínku, že německý plán na vojenské obsazení Rakouska byl nazván „Fall Otto“ a na Hitlerův osobní příkaz byl vydán říšský zatykač na Ottu i jeho rodinu.
Portrét mladého Otty jako následníka trůnu v Schönbrunnu2. světovou válku tak Otto strávil v exilu, především v USA, ale ani tehdy nezahálel. Pomohl k útěku z Evropy 15 tisícům Židů a díky intenzivním kontaktům s mnoha politiky se mu podařilo dosáhnout uznání Rakouska jako okupované země a tedy oběti válečné agrese, která má být po válce obnovena jako samostatný stát (což nebylo zdaleka samozřejmé). Jak se mu za to političtí představitelé obnoveného Rakouska odvděčili? Roku 1946 ho po krátkém pobytu v Innsbrucku na základě protihabsburského zákona z roku 1919 opět vypověděli ze země a rodinný majetek, v roce 1938 znárodněný nacisty si už rakouský stát ponechal.
Méně úspěšná byla Ottova snaha o zabránění poválečného vzestupu komunismu ve střední Evropě a vytvoření federace podunajských států jako protiváhy Německa a Ruska, ať už jako obnovené monarchie, nebo spolku republik (přestože tuto myšlenku intenzivně podporoval Winston Churchill a britská diplomacie). Kromě samotného Rakouska upadlo celé území staré monarchie pod vládu komunistů a po několik desetiletí bylo samotné srdce Evropy přeťato železnou oponou.
Otto Habsburský se trvale usadil v Pöckingu u Starnberského jezera v Bavorsku a roku 1951 se oženil s Reginou princeznou Sasko-Meiningenskou, s níž měl sedm dětí. Působil jako novinář, věnoval se literární i přednáškové činnosti, i po válce se ale vrátil k politice. Roku 1947 se zúčastnil zakládajícího setkání Montpelerinské společnosti, sdružující nejvýznamnější ekonomy volného trhu. Především ale usiloval o sjednocení kontinentu jako silné nadnárodní formace postavené na křesťanských základech. Přes 30 let stál v čele Panevropské unie, nejstaršího hnutí prosazujícího sjednocení Evropy opírající se o duchovní dědictví, které formovalo západní civilizaci. Ostatně není divu; když se ho za války kdosi v USA zeptal, k jaké národnosti se vlastně hlásí, jako dědic mnohonárodnostní říše, momentálně okupované cizí mocností, nevěděl, co má odpovědět, a prý ke svému vlastnímu překvapení odpověděl „Evropan“.
A jedním z jeho hlavních témat jakožto Evropana byla také pomoc té části Evropy, těm národům jeho někdejší říše, jež se ocitly v područí komunistů. Volal po uznání historického a morálního „práva na Evropu“, práva národů střední a východní Evropy být považovány za rovnocennou součást Evropy a jednoho dne se jako taková opět spojit s Evropou západní, neboť Praha, Budapešť nebo Záhřeb nejsou o nic méně Evropou než Brusel, Londýn nebo Paříž. Jen málokdo v západní Evropě to tak kozistentně a vytrvale deklaroval (naopak i dnes mají bohužel mnozí západoevropští politici sklon měřit dvojím metrem a považovat postkomunistické státy za Evropany druhé kategorie). Během maďarského povstání v roce 1956 Otto Habsburský neúspěšně vyzýval vlády západních zemí, aby povstalce podpořily. Stal se za bavorskou CSU poslancem Evropsakého parlamentu a roku 1979 zde inicioval rezoluci, aby jedno uvolněné křeslo v Evropském parlamentu bylo vyhrazeno ve prospěch národů za železnou oponou. 19. srpna 1989 uspořádal na rakousko-maďarské hranici Panevropský piknik, který představoval první symbolickou trhlinu v železné oponě.
Aby ale mohl opět vstoupit na území Rakouské republiky, musel se za svou osobu vzdát jakéhokoli nároku na rakouský trůn. Učinil to pod nátlakem a po dlouhém rozvažování v roce 1961. Po letech k tomu řekl: Bylo to ostudné. Nikdy bych to nepodepsal. Ale donutili mě. Nemohl bych se věnovat politice a to jsem si nedokázal představit.
I tak mu návrat do vlasti (či přesněji řečeno jedné části někdejší vlasti) byl umožněn až roku 1966.
Po roce 1989 se jako poslanec Evropského parlamentu zasazoval o integraci postkomunistických zemí do evropských a atlantických struktur. Nabádal k dialogu a smíření mezi českým státem a sudetskými Němci. Několikrát navštívil Česko, včetně Brandýsa nad Labem, kde pobývali po svém sňatku jeho rodiče a kde dle jeho slov strávili nejšťastnější období společného života. Získal čestné občanství Brandýsa i několika dalších českých měst.
Otto Habsburský v Pöckingu, 2006I poté, co v roce 1999 odešel z Evropského parlamentu a roku 2007 se vzdal funkce hlavy rodu ve prospěch svého syna, udržoval si přehled a komentoval politické a společenské dění. V době příprav Lisabonské smlouvy Otto Habsburský v jednom televizním rozhovoru varoval: Nemůžete mít lidská práva bez Boha – bez nejvyšší autority. Podrobování se měnícím většinám, jak je zvykem v demokracii, není v žádném případě projevem autority.
V únoru 2010 zemřela jeho milovaná žena Regina a jen o rok a půl později ji na věčnost následoval i sám Otto. Zemřel v brzkých ranních hodinách 4. července 2011 ve svém domě v Pöckingu. Jeho velkolepý pohřeb 16. července ve Vídni, za významné účasti členů královských rodů a politiků z domova i ze zahraničí a detitisícového davu diváků, jako by na chvíli oživil duch starých časů habsburské monarchie, včetně tradičního ceremoniálu klepání na dveře Kapucínské krypty. (Na otázku, kdo žádá vstup, oznámil ceremoniář nejprve všechny tituly zesnulého, byl ale odmítnut odpovědí „Takového neznáme“. Po novém zaklepání vyjmenoval všechna vyznamenání a pocty zesnulého, ale byl opět odmítnut. Teprve když zesnulého označil za „smrtelného hříšného člověka“, dostalo se mu výzvy, ať vstoupí.)
Můj otec byl výraznou osobností. Ztrácíme v něm velkého Evropana, který nás převyšoval ve všem, co v současnosti děláme,
řekl po Ottově smrti jeho syn arcivévoda Karel, který pokračuje v rozvíjení jeho odkazu a myšlenek, jak ukázal i v nedávné Řeči o budoucnosti Evropy.
Otto Habsburský už deset let není mezi námi, smíme věřit že došel věčné slávy spolu se svými rodiči, blahoslaveným císařem Karlem a císařovnou Zitou. Ale jeho myšlenky jsou inspirativní i dnes. Ve svém projevu na konferenci Evropské aliance mládeže v Bratislavě dne 1. prosince 2001 řekl:
Udržte si optimismus. Příliš mnoho lidí si stěžuje, že situace je beznadějná. Není. Ano, je špatná, ale stejně špatná byla pro tu hrstku mužů v jeskyni Cavadonga, když se rozhodovali dobýt Španělsko zpět. Oni ho nedobyli, dobyly ho až generace po nich, a tak mějte důvěru. Buďte si jisti, že reprezentujete pravdu. Že máte obrovskou zodpovědnost za každé slovo, které říkáme. Mluvte o Bohu, ať se to ‚hodí‘ nebo ne. A nakonec uvidíte, že to je cesta, jak dosáhnout toho, čeho chceme dosáhnout. Totiž znovu christianizovat Evropu. Posílit tu cestu, která už tu je, a tak zachránit náš kontinent pro budoucnost.“
Neztrácejme tedy naději a nechme se inspirovat příkladem našeho korunního prince a velkého evropského státníka.
Matěj Čadil
