Bílá Hora aneb tři sta let jsme pod Habsburky úpěli, ovšem toto klišé se už dávno mezi moderními historiky nenosí. Slyšel jsem názor, že vlastně léta 1620 – 1781 snesou srovnání s komunistickou diktaturou po roce 1948. Jistě, základní shodný znak se dá na první pohled najít, a tím je nadvláda jedné ideologie, která krutě potlačovala ty, jež se jí nechtěli přizpůsobit. Je proto směšné a pokrytecké, když komunisté kritizují rekatolizaci a sami si počínali často ještě hůř.
Ovšem je z hlediska kritického a objektivního dějepisectví možné srovnávat 17. a 18. století se současností a uplatňovat pro tehdejší dobu moderní pojetí lidských práv, které je dílem až osvícenství konce 18. století? Odpověď je jasná. Není! Tenkrát převažovala zásada „cuius regio, eius religio“, tedy česky přeloženo „čí zem, toho víra“, kterou uplatňovali jak katoličtí tak protestantští panovníci. Výjimkou byly české země v době předbělohorské, katolické Polsko a Francie (do roku 1685), protestantské Braniborsko, Nizozemí (po roce 1648), Anglie (po roce 1683), ve kterých panovala relativní náboženská svoboda pro jinověrce. Jinde nikoliv, a to jak u protestantů, tak u katolíků.
Historik Josef Pekař se o bitvě na Bílé Hoře vyjádřil v tom smyslu, že šlo o střet dvou zájemců o českou královskou korunu, z nichž ani jeden nebyl Čech. Kritizoval také české stavy za to, že si při vzpouře proti Ferdinandu Habsburskému počínali lehkovážně, protože podcenili jeho možnosti vést válku, které byly větší než ty jejich. Habsburkové měli více peněz, vlivnější spojence a tudíž postavili i silnější armádu, která zvítězila. To, že se český stavovský stát rozpadl po jediné krátké bitvě, o něčem vypovídá. Mimochodem katolické královské město České Budějovice stálo pevně na straně Ferdinandově, kterého považovalo za legitimního českého krále a nezlomilo je ani obléhání stavovského vojska.
Pobělohorská rekatolizace je samozřejmě z dnešního hlediska odsouzeníhodná, protože nikdo nesmí být nucen vyznávat určitou ideologii. To je v každém ohledu nemravné. Jenomže v tehdejší Evropě tak činili jak katolíci, tak protestanti.
Je potřeba si také uvědomit, že pokatoličťování obyvatel bylo záležitostí státní moci a nikoliv katolické církve. Uzákonil je tzv. Obnoveným zřízením zemským z titulu českého krále Ferdinand II. v roce 1627 pro Čechy a o rok později pro Moravu. V něm nařídil, že všichni obyvatelé obou zemí se s ním musí srovnat v katolické víře. V opačném případě lidé svobodní se mohou vystěhovat, poddaní se musí přizpůsobit. I někteří umírnění katolíci proti tomu protestovali, například pražský arcibiskup kardinál Arnošt Harach nebo kapucín a filozof Valerian Magni, který si dokonce dopisoval s Janem Ámosem Komenským. Bohužel na habsburského panovníka měla větší vliv radikální strana, která prosazovala razantní a v případě potřeby i násilnou rekatolizaci.
Pozitiva doby pobělohorské
Určitě mezi ně patřilo obnovení pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity v roce 1654, která po husitských válkách upadla a změnila se de facto v pouhé provinční učiliště s jedinou filozofickou fakultou. Především zásluhou jezuitů se pražskému učení vrátila jeho bývalá sláva a po roce 1620 se opět stala kvalitní vysokou školou se čtyřmi fakultami, filozofickou, právnickou, lékařskou a teologickou.
Rozvinula se věda. Vynikající úroveň mají například historické práce jezuity Bohuslava Balbína, z nichž nejlepší je Výtah z dějin českých. Výborným historikem byl i Tomáše Pešina z Čechorodu, který pro změnu zpracoval moravské dějiny v díle Mars Moravicus.
Vyhlášení odborníci působili na pražské univerzitě, která se opět stala centrem vzdělanosti. Za zmínku stojí lékař a přírodovědec Jan Marek Marcus z Krondlandu nebo španělský filozof Rodrigo Arriaga.
Vzkvétalo i barokní umění, důkazem toho jsou malíři Petr Brandl, Karel Škréta a Jan Kupecký. Současnou Prahu bychom si nedokázali představit bez barokních soch na Karlově mostě, dílo to sochařů Ferdinanda Brokoffa a Matyáše Brauna. K vynikajícím stavitelům patřili otec a syn Ditetzenhoferové a Jan Blažej Santini – tvůrce unikátní barokní gotiky.
Rozvíjela se i hudba a též nynější vánoce bychom si těžko dokázali představit bez koled, přičemž k nejhezčím patří „Chtíc aby spal“, od básníka a skladatele Adama Michny z Otradovic, který žil v Jindřichově Hradci. K dalším vynikajícím hudebními skladatelům té doby patřili Pavel Josef Vejvanovský a Jan Dismas Zelenka.
Excelentním básníkem baroka byl jezuita Bedřich Briedel, za jehož vrcholné dílo můžeme považovat Zdoroslavíček v kratochvilném háječku postavený. Je nutné vůbec ocenit přínos katolického duchovenstva k rozvoji českého písemnictví a vůbec záchraně českého jazyka v době baroka.
Postavení poddaných
Je pravdou, že postavení poddaných se v pobělohorské době zhoršilo a proti dřívější době prudce vzrostla robotní povinnost. Tak za posledních Rožmberků poddaní robotovali nanejvýš sedm dnů ročně. Kdežto v roce 1680 císař Leopold I. stanovil maximální počet dnů, kde poddaný musí pracovat na panském, na tři v týdnu a v případě nutnosti dokonce na šest. Na druhé straně kromě nedělí bylo hodně církevních svátků, kdy se nepracovalo a také ne všechny vrchnosti využívaly poddané na robotu v maximálně možné povolené míře.
Bylo by chybou se domnívat, že robota spočívala pouze v ruční práci na polích. Například sedláci robotovali pouze s potahem, tedy vozili fůry pro panstvo a z domácnosti musel na robotu pouze jeden výjimečně dva její členové.
Současní historici se přiklánějí k názoru, že utužení poddanských povinností nesouviselo z rekatolizací, ale s obecným evropským trendem a také s nutností obnovit zničenou zemi po třicetileté válce.
Na závěr bych ale připomněl slova otce národa evangelíka Františka Palackého, který prohlásil, že katolická církev toho více dobrého než zlého ve svých dějinách učinila.
Jan Ziegler
Autor je příznivcem Koruny České. Článek převzat se souhlasem autora z webu Forum24.cz
