V časopise Reflex vyšel obsáhlý článek o zajímavém trendu posledních let, rostoucí pozitivní vztah k rodu Habsburků a monarchii, projevující se obnovováním a zřizováním pomníků a uměleckých děl ve veřejném prostoru.
Na pohled to vypadá jako pečlivě naplánovaný sled událostí. Ve skutečnosti nemají mnoho společného, kromě jediného – směřují k faktické rehabilitaci úlohy Habsburků v českých dějinách. Respektive k jejich přijetí do českých dějin, jež je prvním předpokladem, aby byla jejich vláda vůbec kriticky zkoumána a hodnocena.
Článek přináší pozoruhodný výčet památek na habsburskou monarchii, které se za posledních několik let objevily ve veřejném prostoru nebo se o jejich návratu uvažuje, přičemž mnohé z nich byly postaveny, aniž by se to setkalo s jakýmkoli protesty odpůrců dědictví monarchie: busty císaře Františka Josefa I. a císařovny Alžběty, navrácené roku 2018 na čestná místa pantheonu Národního muzea, další busta císaře Františka Josefa I., v Uměleckoprůmyslovém muzeu (navrácená překvapivě už roku 1968 a veřejnosti přístupná od roku 1989) a dedikační desky ve vestibulu muzea, navrácené na své místo už roku 2017. Obnovený mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze, postavený v létě letošního roku, sice bouřlivé debaty a politické spory rozpoutal, ale ukázalo se, že jde spíše o spor dvou malých skupin (přičemž skupina zastánců je podle všeho početnější), zatímco většina společnosti se staví k obnově sloupu bez vážnějších emocí, mnohem spíš oceňuje jeho estetickou a uměleckou hodnotu.
V mnohém to vypovídá o posunu v myšlení formovaném do roku 1989 výhradně tou koncepcí dějin, která spojuje husitství s obrozením českého národa v 18. a 19. století a posléze svobodou a demokracií v samostatném státě. Tak, jak ji poprvé formuloval František Palacký, rozvinul T. G. Masaryk a brutálně zneužili komunisté.
Z habsburského soustátí činí říši zla. Mezi bitvou na Bílé hoře a vznikem československé republiky leží přízračné temno (jakkoli Jiráskův román s tolik podmanivým názvem vyšel až v roce 191S), není tu žádný národní život, nejsou tu čeští králové ani královny. Jen jakási třísetletá nehybnost a prázdno, v němž český národ „trpěl“ a „úpěl“ pod habsburskou, rozumějte německou nadvládou.
Ve výsledku je pak celkem jedno, jestli byl sloup vztyčen jako poděkování Panně Marii za záchranu Prahy před švédským rabováním, nebo na oslavu vítězství katolíků v bělohorské bitvě. Fakta nejsou důležitá. Sloup je jednoduše symbolem Habsburků a všeho zla, co této zemi přinesli. Dnes je však zřejmé, že tato koncepce českých dějin byla nejen politicky motivovaná, ale zejména (anebo možná právě pro svůj politický účel) také fatálně nepravdivá.
Dalším uměleckým dílem navráceným na své místo je orel Svaté říše římské doplněný znakem českého království na vrcholu barokní Leopoldovy kašny na druhém nádvoří Pražského hradu. Byl původně osazen roku 1686, po vzniku republiky odstraněn coby nemístná připomínka rakouské monarchie a opět navrácen v červenci 2020. Další císařská orlice byla již v roce 2018 navrácena do průčelí domu v brněnské Orlí ulici, jíž dala jméno. Rovněž v čevenci 2020 bylo přijato významné usnesení rady městské části Praha 1, podporující navrácení pomníku maršála Radeckého na Malostranské náměstí. Hned v srpnu pak byl v českobudějovické katedrále svatého Mikuláše slavnostně uložen relikviář s ostatky posledního českého krále a rakousko-uherského císaře blahoslaveného Karla I.
Kromě relikviáře císaře blahoslaveného v roce 2004 papežem Janem Pavlem II. visí od nynějška v českobudějovické katedrále také obraz Karla I, na němž je zpodobněn jako český král. Mimochodem, Karel I. je po svatém Václavu druhým českým panovníkem, jenž se octl v panteonu svatých.
A konečně tu je zcela nový pomník císařovny Marie Terezie, odhalený v říjnu 2020 v parku Marie Terezie v Praze 6, nedaleko Pražského hradu, jehož vznik vysvětluje místorarosta Prahy 6 Jan Lacina potřebou rozpustit obrozenecký mýtus o třech stoletích úpění pod Habsburky a oceněním mimořádné osobnosti Marie Terezie, jediné ženy na českém trůně. Zároveň stejná městská část Prahy postavila již v červnu 2019 originální pomník – fontánu vějíř Žofie Chotkové, upomínající na manželku následníka trůnu a českou šlechtičnu, která se stala obětí osudného atentátu v Sarajevu roku 1914. Je zmíněna také obnovená socha Josefa II ve Františkových Lázních a úvahy o novém umístění sochy Josefa II. v Brně.
Skutečně působivý výčet, a to není zdaleka kompletní – není zmíněna třeba socha císaře Františka I. navrácená roku 2003 na Krannerovu kašnu v Praze, nový pomník císaře Františka Josefa I. odhalený roku 2016 v Pohledi, několik dalších pomníků panovníků v lázeňsých městech (včetně nového pomníku Edwarda VII. a Františka Josefa I. v Mariánských Lázních) nebo rostoucí počet míst, kde je ctěn blahoslavený Karel I.
Vysvětlení tohoto nepřehlédnutelného trendu nabízí v článku významný historik a také čestný člen Koruny České Jiří Rak:
„Já myslím, že je ve své podstatě úplně přirozený. Není přece možné škrtnout nastálo tři století z českých dějin a tvářit se, že vůbec neexistují. Zvlášť když během tolik proklínaného temna vznikl ve skutečnosti moderní český národ. Stále tu přetrvává legenda o tom, jak český národ 300 let spal a pak se náhle probudil, aby se hlásil o svá práva. A když se hlásí o svá práva, tak přirozeně v opozici proti někomu, na někom si je musí vybojovat. Odtud ono nešťastné číslování a děle ní na první, druhý a třetí odboj, v jehož důsledku se na stejné úrovni ocitá Rakousko, které bylo od obnovení ústavnosti v šedesátých letech 19. století právním státem podle všech současných měřítek, s nacistickým a komunistickým režimem. A to je šílené. Takže já trend vítám a vidím v něm nápravu historických křivd.“
I v případě Marie Terezie?
„Během vlády Marie Terezie začíná modernizace, která z Čechů učiní moderní národ, reformuje se školský systém, soudnictví i trestní řád. Vznikají také první katedry češtiny na vysokých školách, protože moderní stát, o který Marie Terezie usilovala, funguje dvěma směry – z poddaných chce udělat občany, ale v tom případě musí těmto občanům rozumět a zároveň všechna nařízení a předpisy přeložit do jejich národních jazyků, aby také oni rozuměli jim. Totéž platí o armádě. Ne náhodou se učí čeština nejprve na vojenských akademiích, právech, medicí ně a samozřejmě také na teologii, protože prostřednictvím farářů přenáší stát výkon své moci. Těmito kanály pak proudí čeština obousměrně do společnosti.
(…)
Neplyne tento návrat do minulosti z toho, že jsme teprve ve světle událostí dvacátého století a režimů, které u nás panovaly, docenili hodnotu tehdejší společnosti?
„Ano, ale začíná to už za první republiky, v době hospodářské krize, kdy si najednou lidé uvědomili, že to tehdy nebyla tak špatná doba. Sentimentálně se vzpomínalo: Párek za krejcar. Pak přišla okupace, heydrichiáda a padesátá léta a lidi si uvědomili, a hlavně poznali, jak vypadá skutečná germanizace a skutečné úpění.“
V době komunismu zůstala habsburská vláda nadále vyloučená z dějin.
„Přesně tak. První republika byla za komunismu negovaná, haněná a pomlouvaná, ale nebyla škrtnutá. V tom byl rozdíl. Císař pán jednoduše nebyl součástí českých dějin. O jeho činech se nemluvilo. Jenže zároveň žila spousta lidí, kteří Rakouské císařství a české království pamatovali a se sentimentem na ně vzpomínali.“
To se ukázalo po roce 1989?
„Po roce 1989 tohle všechno vystoupilo na povrch a mám pocit, že tento trend, provázený přirozeným lidským sentimentem, je stále silnější. Roli v tom hraje několik faktorů. Nostalgie po oné krásné době na přelomu století, v n íž se rodil dnešní svět, včetně jeho techniky. Zároveň je to doba, které se nikdo nevysmívá, spíš probouzí milý úsměv, není z ní cítit agrese, vždyť ani označení – stařičký císař – není nadávkou, naopak, je laskavé. Mizí také ono automatické ztotožnění Habsburků s Němci a němectvím, v němž u nás byly vychovány celé generace. Najednou vnímáme Habsburky jako české panovníky. V případě Františka Josefa I. vzniká dokonce až kult, provázený touto mytizací starých času, jenž je hojně využíván v reklamě.“
Celý článek si můžete přečíst v tištěném vydání č. 44/2020 časopisu Reflex nebo online (po zaplacení předplatného) na webu Reflex.cz: Češi prostřednictvím pomníků rehabilitují vládu Habsburků
