Historik a novinář Jan Urban se v komentáři pro zpravodajský server Hlídací pes zamýšlí nad tím, co se vlastně připomíná 28. října a jestli je vznik Československa skutečně důvodem k oslavám.
Zpochybňuje zažité mýty a nekritický obdiv k některým postavám československé historie, především prezidentům, jenž v české společnosti dodnes přetrvává.
Nádherný „obrozenecký“ sen, samostatná republika, neměl v době rozvrácených národnostních vztahů ve střední Evropě šanci. Ve chvíli zhroucení rakousko-uherského soustátí se hnací silou stala nezodpovědná touha části české elity domoci se pod jakýmkoliv jménem statutu vládnoucího „národa“ nad co největším územím. Více než poloviny jinojazyčného obyvatelstva nového státu se tato česká elita na nic neptala. U vědomí svého „civilizačního“ náskoku byla elita rozhodnuta přinášet pokrok Slovensku, Slezsku a Podkarpatské Rusi doslova za každou cenu – a k tomu si podrobit i nesouhlasící české Němce a slovenské Maďary – i za cenu násilí.
(…)
Zvláštní kapitolu této mýtotvorby tvoří nekritická idealizace prezidentů či armády, která, mimochodem, v české společnosti přetrvává dodnes. Tato tradice vylučuje možnost omylu, stáří, nemoci, osobního selhání či dokonce zrady. Prezidenti z období krizí jsou ve vnímání české společnosti jen výhradně stateční, moudří, neomylní a spravedliví andělé.
(…)
Oslavovat vznik Československa je dnes především výzvou k tolik opožděné diskuzi o českých dějinách 20. století, o tom, čemu se říká národní identita. Svobodní lidé potřebují k životu pravdu mnohem více než modly a lži o pochybných hrdinech. Namísto pravdy máme hloupý a nedůstojný zákon, který tvrdí, že Edvard Beneš se zasloužil o stát…
Celý článek si můžete přečíst zde
