Je pravdou, že když je skutečnost až příliš velká na to, aby ji historie byla schopna pojmout, tak přesáhne faktografii a nalezne vyjádření v pověsti. Nebo možná je to spíše situace, kdy tato skutečnost je v jistém smyslu až příliš silná, tak silná, že přesáhne rámec obyčejných věcí; a tedy také může být zaznamenána pouze skrze věci neobyčejné, jako jsou pohádky a rytířské příběhy. Všichni měli pocit, že pouhá fakta, jako například že jeden Carolus nebo Karel v určitých datech žil a zemřel, měl palác v Aix a bojoval v takových a takových taženích proti Sasům nebo Saracénům, by postihovalo skutečnost zcela nedostatečně.
„Kdybychom řekli cokoli menšího než že Charlemagne byl deset stop vysoký, nebo že žil dvě stě let, vůbec by to nepostihlo skutečnou realitu. Stalo se totiž to, že v mrtvých a opuštěných zemích, k nimž se svět otočil zády, v nejhustších a nejtemnějších lesích recidivujících nevědomost a úpadek, se objevila vize; vize světla, věrnosti a pořádku nebo alespoň vize možnosti těchto věcí; a toto světlo se postavilo proti temnotě, světlo ve tváři velkého krále; tváři, na niž se už nikdy nezapomene. Je nemožné popsat, nebo snad se i jen dohadovat, jak přesně tyto události ovlivnily lidstvo. Ať už se vyskytli kdekoli, stali se legendami, které jsou větší než historie. Taková byla tradice krále Artuše v Británii. Taková byla tradice svatého Patrika v Irsku. Vliv těch to velkých mužů však ve své době nevyhnutelně nepřesáhl jejich země; nebyli v ústřední pozici, aby reprezentovali celý svět, na rozdíl od císaře korunovaného papežem. Přesto se to stalo do jisté míry na konci světa, kde to nikdo nečekal. Můžeme to považovat za zázrak, i kdyby jen metaforicky. Proto na Západě vyšlo Slunce. (pozn. překl. Slunce bylo znakem Karla Velikého)
Lidé si nejprve museli Karla Velikého představit; to by samo o sobě ale ještě nestačilo k tomu, aby se zapsal do historie. Ale být si představován, to není totéž jako být imaginární. Někdy je pro lidskou představivost nejtěžším úkolem, aby si dokázal představit to, co skutečně vidí. V historické retrospektivě lze tedy zaznamenat stálý paradox. Abychom si Karla Velikého skutečně představili, musíme si ho nejprve ne-představit. To znamená, že si uvědomíme rozdíl, který by udělalo jeho zmizení z historie. Věřím, že v tomto případě by se náš západní svět v nejlepším případě vyvíjel zcela odlišně, s největší pravděpodobností by se ale nevyvinul vůbec. Z karolinské epizody vychází celá koncepce rytířství, která se nakonec stala sekulární morálkou Západu; a ta je o to silnější, že sláva, ze které pochází, není jen o vítězství, ale v jistém smyslu i o porážce.
Rytířství je samo o sobě novým, křesťanským, pohledem na porážku. Karel Veliký, stejně jako Artuš, vděčí za svůj věčný úspěch skutečnosti, že neuspěli. Nevyléčili barbarské rány Západu, ale dali lidem naději, že je možné se uzdravit. V Rolandově příběhu, a ve všech příbězích, které mají podobný původ, lze nalézt tajemství porážky, která nevede k zoufalství.
-G.K. Chesterton, Vzkříšení Říma
Matthew Scarince
Tento článek vyšel na stránce The War for Christendom ~ Hapsburg Restoration Movement jako G.K. Chesterton on the Legend of Emperor Charlemagne. Se svolením autora přeložil Vojtěch Círus.
