Evropané stále více závidí naší monarchii. Není divu, když vidíte jejich alternativy
Britští republikáni by se měli podívat na evropské prezidenty – pak by mohli ocenit přednosti korunované hlavy státu
William Nattrass, The Telegraph, 13.9.2022
Uprostřed národního smutku nad smrtí královny Alžběty II. se nevyhnutelně objevují i hlasy kritické k monarchii jako instituci. Zdá se pravděpodobné, že konec druhého alžbětinského věku povede ke znovuotevření debat o místě monarchie v 21. století. Novozélandská premiérka Jacinda Ardernová v souvislosti s královninou smrtí předpověděla, že její země se stane republikou během jejího života, ne-li během jejího úřadování.
Země, kde královna působila jako hlava státu posledních sedm desetiletí, by si však měly dávat pozor na to, co si přejí. Rozšířená nedůvěra k ceremoniálním prezidentům v evropských republikách zdůrazňuje pozoruhodné a trvalé přednosti našeho systému konstituční monarchie.
V Evropě jsou volené hlavy států spíše hybateli a cíli společenského rozdělení než sjednocujícími silami. Důraz je kladen spíše na jejich politickou příslušnost a zaujetí, než na osobní kvality, jež by hlava státu měla mít. Tito volení prezidenti mají jako takoví tendenci přilévat olej do ohně politické polarizace, i když pouze vykonávají své omezené ústavní funkce.
Přípravu českých voleb do Poslanecké sněmovny loni na podzim pokazila varování, že kontroverzní prezident Miloš Zeman zmanipuluje povolební vyjednávání ve prospěch svého preferovaného kandidáta. Po volbách, kdy Zeman vážně onemocněl, se političtí oponenti v českém establishmentu okamžitě pustili do nevýrazného pokusu o jeho odstavení ze zdravotních důvodů.
Opoziční lídr Andrej Babiš – nejrozporuplnější postava české politiky, který je v současnosti souzen v Praze za údajné napomáhání při podvodu s dotacemi EU – je nyní podle průzkumů favoritem na Zemanovo místo po prezidentských volbách začátkem příštího roku. Česká republika proto může skončit zvolením podezřelého zločince za svou novou hlavu státu.
Rozporuplnost zvolených prezidentů se projevuje i za hranicemi Slovenska. Současnou prozápadní prezidentku země Zuzanu Čaputovou milují liberálové, ale nenávidí ji mnozí venkovští konzervativci, kteří jsou skeptičtí vůči EU, NATO i Západu.
Lídři největší slovenské opoziční strany dali průchod této nenávisti na loňském mítinku, kdy si se svými příznivci notovali ve skandování, v němž Čaputovou označovali za „americkou děvku“. Kromě otřesného nedostatku úcty k hlavě státu urážlivé výrazy prozrazovaly také otevřeně politické pojetí Slováků ohledně jejich prezidentství – pocit, že hlavy států prosazují své vlastní zájmy a nelze jim proto věřit, že jsou vždy, bezpodmínečně, na straně veřejnosti, zejména ve vzácných případech, kdy jsou povolány k přijímání ústavně sporných rozhodnutí.
Tím, že britská konstituční monarchie drží nejvyšší úřad v zemi mimo volenou sféru, nechává hlavu státu milosrdně mimo takové špinavé a rozvratné politikaření. A zároveň konstituční monarchie odvádí mnohem lepší práci při vymezování hranic moci než kodifikované republikánské systémy používané v Evropě.
V Maďarsku, zemi, kde hlavu státu volí poslanci, je současným prezidentem Katalin Nováková, bývalá místopředsedkyně strany Fidesz premiéra Viktora Orbána. Místo aby přesahovala – a tím i omezovala – Orbánovu významnou osobní moc, působí dnes pouze jako jeho nejvyšší diplomatický a ceremoniální funkcionář.
Opačný problém postihuje sousední Srbsko, kde prezident Aleksandar Vučić za posledních pět let nashromáždil obrovskou moc a formálně parlamentní systém země proměnil v systém fakticky prezidentský. Nekonečné pokusy o sestavení nové vlády po dubnových srbských volbách jsou vnímány jako Vučićův pokus vyvážit široké spektrum parlamentních zájmů, které podporují jeho osobní uchopení moci.
Konstituční monarchie a přísná omezení, která jí ukládají staleté tradice, chrání Británii před nebezpečím takových příliš slabých či příliš silných prezidentů. Tímto způsobem patrně ponechává Británii méně zranitelnou vůči nebezpečí plíživého autoritářství než kterýkoli jiný srovnatelný stát.
Nevolený monarcha je ústředním bodem, kolem něhož se jinak rozdělení Britové mohou stále spojovat. Proud vděčnosti naší zesnulé královně z celého politického spektra je fenoménem nepředstavitelným po smrti jakéhokoliv evropského prezidenta. Tím, že monarchie poskytuje nevolené srdce našemu politickému systému, zabezpečuje a udržuje naši úctu k demokracii. Je to vzácné dědictví, za které nyní, více než kdy jindy, právem vzdáváme dík.
