Předsednictvo Koruny České (monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska) zaslalo kanceláři prezidenta České republiky návrh na udělení nejvyššího státního vyznamenání Řádu bílého lva Jeho císařské a královské Výsosti Ottu Habsburskému za jeho zásluhy o České země především v době nacismu a komunismu a za jeho zastání při vstupu naší země do Evropské unie.
Návrh na státní vyznamenání Jeho císařské a královské Výsosti korunního prince Oty in memoriam
Vážený pane prezidente,
dle ústavy v současnosti platné na území českých zemí, konkrétně jejího čl. 63 odst. 1 písm. h), máte právo udělovat a propůjčovat státní vyznamenání, což budete za několik dní realizovat. Dovolujeme si Vám proto při této příležitosti navrhnout pro futuro vyznamenání osoby, jež dosud nikdy nedostala státní vyznamenání České republiky, a to navzdory tomu, že se celý svůj život snažila pomáhat a sloužit obyvatelům střední Evropy, tedy i tehdejšího Československa a později České republiky.
Touto osobou je Jeho císařská a královská Výsost Ota Habsbursko-Lotrinský, známý též jako dr. Otto von Habsburg, plným jménem František Josef Ota Robert Maria Antonín Karel Max Jindřich Sixtus Xaver Felix Renát Ludvík Kajetán Pius Ignác Habsbursko-Lotrinský. Narodil se dne 20. listopadu 1912 v Reichenau an der Rax jako syn budoucího rakouského císaře Karla I., jenž vládl v českých zemí jako král Karel III. Jeho otec jako český král dokázal hovořit plynně česky, absolvoval studia na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze, a po jejich dobu přebýval na Pražském hradě. Jeho vřelý vztah k Čechám a Čechům je dostatečně zdokumentován, dokladem je též koupě zámku v Brandýse nad Labem, kde sloužil u 7. dragounského pluku a který zamýšlel jako své sídlo. Období pobytu v Brandýse pak později jeho manželka Zita popisovala jako nejlepší období jejich společného života.
Jako korunní princ byl Otto vzděláván ve všech hlavních jazycích říše, včetně češtiny. Po zániku monarchie žil v exilu, kde se o něj starala jeho matka Zita Habsbursko-Lotrinská, rozená Bourbonsko-Parmská. Císař Karel zemřel roku 1922 ve věku 34 let na zápal plic ve vyhnanství na ostrově Madeira v důsledku nedostatečného materiálního zabezpečení císařské rodiny ze strany nástupnických států.
Po smrti otce byl Otto dále vzděláván v historii, tradicích a kultuře všech národů někdejší Habsburské monarchie, s českým prostředím byl tedy důkladně seznámen. Svou maturitní zkoušku absolvoval v roce 1930 s vyznamenáním. Zletilosti a ukončení opatrovnictví své matky Zity dosáhl 20. listopadu 1930. Tímto dnem se stal Otto von Habsburg hlavou Arcidomu Habsburského a velmistrem Řádu zlatého rouna, jednoho z nejprestižnějších (ne-li nejprestižnějšího) rytířských řádů na světě. 7. června 1935 získal doktorát ze sociálních a politických věd na Katolické univerzitě v Lovani.
Jeho Výsost byl zásadní odpůrcem zrůdných ideologií nacismu a komunismu. Ve 30. letech, v době, kdy bylo Rakousko i Československo stále více ohrožováno vzestupem nacismu, proti němu aktivně vystupoval, a snažil se propagovat na půdorysu někdejší monarchie (a v návaznosti na známou větu Františka Palackého „kdyby Rakouska nebylo, museli bychom ho vytvořit“) spolupráci středoevropských zemí, jež by tak mohly lépe oponovat nacismu i komunismu. Ve druhé polovině 30. let se stalo monarchistické hnutí v Rakousku, sledující politickou linii pretendenta trůnu, nejtvrdším odpůrcem anšlusu a nacismu.
Po obsazení Rakouska Třetí říší byl na Ottu von Habsburg vydán zatykač pro velezradu. Všechen habsburský majetek byl zkonfiskován a mnoho monarchistů (včetně dětí Františka Ferdinanda d’Este) bylo posláno do koncentračních táborů. Jiní se účastnili rakouského odboje, řada z nich zaplatila za své protinacistické smýšlení (vzpomeňme např. českého rodáka Hanse Karla svobodného pána von Zeßner-Spitzenberg) životem. Během invaze do Francie, kde Otto von Habsburg v té době žil, Hitlerův zástupce Rudolf Heß osobně vydal příkaz, že on a jeho bratři budou v případě dopadení bez soudu zastřeleni.
Po kapitulaci Francie Jeho Výsost osobně přijel do Bordeaux, aby spolu s portugalským konzulem Aristidem de Sousa Mendes pomohl Rakušanům stíhaným nacisty uprchnout do zámoří, přičemž takto napomohl zachránit možná až 15 000 lidí. Za druhé světové války neustal Otto von Habsburg ve svém vystupování proti Hitlerovi. Byl v intenzivním kontaktu s americkým prezidentem Rooseveltem a britským premiérem Churchillem, před nimiž se snažil obhajovat a rozvíjet koncept, s nímž přišel již před válkou, a sice obnovenou úzkou spolupráci národů a států střední Evropy, např. i ve formě federace či konfederace. Tyto plány, ač si získaly určitou podporu Britů, se však naneštěstí nemohly uskutečnit, neboť byly v jasném rozporu se Stalinovými záměry. Mimo to byl Otto von Habsburg odhodlán bojovat proti nacismu i fyzicky, z rakouských občanů v exilu se snažil v USA vytvořit tzv. rakouský prapor. Po válce mu nebyl umožněn návrat na území bývalé monarchie, jejíž velkou část ovládl komunismus. Rakouské občanství mu bylo navráceno až roku 1965.
Již roku 1936 Otto von Habsburg vstoupil do Panevropské unie, učinil tak po svém dřívějším setkání s Richardem Mikulášem hrabětem von Coudenhove-Kalergi, v letech 1918–1939 československým občanem a autorem konceptu Panevropy. Hrabě von Coudenhove-Kalergi je též považován za duchovního otce celé moderní myšlenky sjednocené Evropy a praotce Evropské unie. Po smrti hraběte v roce 1972 se Otto von Habsburg stal prezidentem celé Panevropské unie, prezidentem byl do roku 2004. Následně byl až do své smrti jejím čestným prezidentem.
V letech 1979 až 1999 byl europoslancem za bavorskou Křesťansko-sociální unii. Jeho zásadním politickým programem a aktivitou v Evropském parlamentu byl především boj proti komunismu a boj za práva a svobodu zemí východního bloku. Jako zahraničněpolitický mluvčí politické skupiny Evropské lidové strany inicioval i přes velký odpor přijetí rezoluce, jež zemím východního bloku symbolicky udělila v Evropském parlamentu prázdnou židli na znamení toho, že ony též patří do Evropy.
19. srpna 1989 byl Otto von Habsburg hlavním pořadatelem tzv. Panevropského pikniku na rakousko-maďarských hranicích, jenž 600 až 700 občanů NDR využilo k útěku na Západ. Šlo o projev velké osobní odvahy, neb nebylo zřejmé, jak se maďarská pohraniční stráž zachová. Dnes je tento „piknik“ považován za jeden z projevů pádu želené opony.
Jeho Výsost po roce 1989 několikrát navštívil české země, přičemž vždy dával najevo, že se jedná o jeho širší vlast, kterou má velmi rád. Jednalo se též o velkého zastánce vstupu naší země do Evropské unie, kterou považoval za subjekt založený na křesťanských hodnotách, jež nejlépe umožní poklidný a bezpečný rozvoj států a národů střední Evropy. V této souvislosti je též možno uvést, že již od nástupu Vladimíra Putina k moci, silněji pak od války v Jižní Osetii v roce 2008, upozorňoval na to, že tradiční hrozba z východu vůči střední Evropě a jejím státům nepominula.
Otto von Habsburg zemřel ve věku 98 let v německé obci Pöcking 6. července 2011. Byl nositelem mnoha vyznamenání a řádů, mimo dynastické řády se jednalo např. o Bavorský řád za zásluhy, Papežský rytířský řád sv. Řehoře Velikého, velký záslužný kříž Záslužného řádu Spolkové republiky Německo, Řád kříže země Panny Marie (Estonsko), Maďarský záslužný kříž, Řád svaté Agáty (San Marino), velkokříž Řádu čestné legie, Velký řád krále Dmitara Zvonimira s křídlem a jitřní hvězdou (Chorvatsko). Byl i čestným občanem řady měst a obcí, to i v českých zemích, např. Františkových Lázní či Brandýsa nad Labem. Jeho díla jsou uvedena v Souborném katalogu České republiky.
Z výše uvedených důvodů žádáme, aby zásluhy Jeho Výsosti byly oceněny udělením řádu Bílého lva. Snad se může zdát zvláštní, že monarchisté navrhují prezidentu republiky k vyznamenání pretendenta trůnu. Avšak, navzdory tomu, že s existencí Vašeho úřadu bytostně nesouhlasíme, domníváme se, že způsob a zápal, s jakým se Jeho Výsost bez ohledu na státní zřízení zasazoval (samozřejmě v kontextu zemí někdejší monarchie) o svobodu v naší zemi, o její demokratický rozvoj a o obnovu hodnot, které ztratila v krizích a válkách 20. století, plně opravňuje udělení nejvyššího státního vyznamenání České republiky. Zároveň jsme přesvědčeni, že takovýto krok by měl v našem národě blahodárný vliv na objektivní zhodnocení naší historie, jež je, pokud jde o dobu vlády Habsburské dynastie, stále zatížena spoustou nepravd a mýtů. Pokud má náš stát mít svou budoucnost, nesmí se bát přijmout svou skutečnou minulost.
Pokud se rozhodnete našemu návrhu vyhovět, je možno kontaktovat syna korunního prince Otty, Jeho císařskou a královskou Výsost arcivévodu Karla Habsbursko-Lotrinského, a to na jeho osobních stránkách.
Na závěr, vzhledem ke zvláštním specifikům tohoto případu, si dovolujeme vyjádřit prosbu, aby se udělení vyznamenání, pakliže k němu dojde, neodehrávalo v tradiční řádový den 28. října. Pomíjíme nyní fakt, že navzdory dosavadnímu státnímu narativu jde o svátek v pravdě bizarní (s vědomím dalších dějů 20. století je otázka, zdali je skutečně důvod ho slavit, potažmo se nabízí otázka, proč slavit vznik státu, jenž už více jak 30 let neexistuje), ale domníváme se, že by bylo vpravdě necitlivé vůči památce Jeho císařské a královské Výsosti předávat mu in memoriam vyznamenání právě ve výročí svržení jeho otce z českého trůnu. Dovolujeme si pro tuto příležitost navrhnout využití druhého řádového dne, tj. 1. ledna, dne vzniku současného českého státu.
Předsednictvo Koruny České (monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska)
