Koruna Česká (monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska) by u příležitosti dnešního výročí opětovně ráda vyjádřila své podivení nad tím, že i více jak 30 let od zániku Československa (jehož sedmá a terminální podoba se tehdy nazývala Česká a Slovenská Federativní Republika) se tento den i nadále slaví jako hlavní státní svátek. Od 1. ledna 1993 však k tomu pominul jakýkoliv důvod, neboť nyní žijeme ve státě, jenž vznikl právě prvního dne roku 1993, a který je možno, vzhledem k jeho hranicím, považovat za reálného nástupce Českého království.
Pakliže nejde o oslavu současného státu, je možno uvažovat o tom, že je u dne 28. října kladen důraz na vznik republiky, tj. na republikánskou formu státu. Je však samotná republika hodna slavení? I v nynější Evropě existuje řada monarchií, které jsou vzornými demokraciemi a přinejmenším u Spojeného království se jeho monarchie těší celosvětovému obdivu, a to i u řady českých občanů. Nad to cítíme povinnost podotknout, že největšího hospodářského, kulturního i společenského rozmachu nedosáhly naše země za republiky, jež naopak přinesla ve 20. století stále hlubší a hlubší úpadek, ale za monarchie.
Někteří lidé, kteří stále považují 28. říjen za významný den hodný slavení, tak pravděpodobně budou činit v domnění, že Československo bylo „českým“ státem, který přinesl osvobození z německého útlaku, jemuž jsme byli údajně v monarchii vystaveni. Ale samotné Československo vzniklo jako stát „československého“ národa, jenž má právo na sebeurčení. Tento umělý a ahistorický konstrukt, v němž nelze mluvit o českém národě, se nakonec stal Československu podvakráte (v letech 1938/1939 a v roce 1992) osudným. Československo mělo být výsledkem práva národů na sebeurčení, ovšem toto právo bylo přiznáno pouze onomu „československému“ národu. Jiným národům obývajícím území tohoto státu bylo odepřeno s ohledem na to, že obývají historický prostor „československého“ národa.
Je zajisté pravdou, že na přelomu 19. a 20. století se v Rakousku zostřoval národnostní boj, ale v žádném případě nelze hovořit o nadvládě jednoho národa nad ostatními. K tomu v éře nastupující masové demokracie již nebyl prostor. Nad to dnes je již možno spolehlivě říci, že vznik Československa tento boj nevyřešil, ale pouze jej replikoval na území menšího státu.
Vznik Československého státu shledává Koruna Česká v konečném důsledku nešťastným, neboť se ukázalo, že ani Československo, ani ostatní nástupnické státy nebyly dostatečně silné, aby odolaly snaze Německa či Ruska (resp. Sovětského svazu) ovládnout střední Evropu. Naproti tomu všechny vymoženosti, jako demokracie či osobní práva, měli Češi zaručeny již v Rakousku.
Nelze ani obhájit postoj, že 28. říjen je oslavou konce světové války, jak se to též čas od času objevuje. 28. říjen neznamenal pro bojující vojáky, včetně českých, c. a k. armády nic, válka pro ně skončila až po podepsání příměří dne 3. listopadu.
Koruna Česká apeluje tímto na zákonodárce, aby zvážili, zda by nebylo lepší uznat za hlavní státní svátek 28. září, tedy den sv. Václava, patrona Českých zemí, a zároveň den české státnosti. Toto označení je nanejvýše vhodné, neboť to byl právě sv. Václav, který definitivně sjednotil území Čech pod přemyslovskou vládou. Tento den by měl být tedy uznán vedle obnovení českého státu 1. ledna jako skutečný vznik naší státní pospolitosti a jako hlavní státní svátek, kdy budou předávána vyznamenání a budou se dít veškeré vhodné ceremoniály.
Samozřejmě by bylo vhodné nezapomínat ani na padlé v první světové válce. Jako vhodné se tudíž jeví přesunout svátek ze dne 28. října na Den válečných veteránů 11. listopadu, jenž už dnes má charakter tzv. významného dne, a jenž je státním svátkem např. ve Spojeném království, ve Francii nebo i Belgii.
Předsednictvo Koruny České (monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska)
