Rozsáhlou recenzi knižní trilogie Maxmilián spisovatele, monarchisty a člena předsednictva Koruny České, Jana Drnka si můžeme přečíst na stránkách Revue Trivium, kterou vydává Josef Štogr.
Jan Drnek vydal v létě svoji „životní knihu“, rozsáhlou historickou mystifikaci o Maxmiliánovi, mladším bratru Františka Josefa I., který ve skutečnosti zemřel v mladém věku v Mexiku. Drnkova mystifikace běh věcí obrátila – Franz Josef podlehl atentátu, který na něj byl spáchán (ve skutečnosti neúspěšně) a Maxmilián se stává císařem. „Co já s tím?“ je první otázka, kterou si klade, a je mu jasné, že nebude záležet na tom, co by chtěl nebo nechtěl, že musí být především služebníkem. Vidí, že se ve výsostné, ale nezáviděníhodné pozici ocitá s jednou jedinou výhodou: není svázán jakoukoli zaběhlou rutinou, nemusí bojovat o každé drobné vybočení jedoucího vlaku; začíná s čistým stolem. Všichni, kdo se ve skutečnosti podílejí na každodennosti, která vede do temnot, budou s jeho nástupem v situaci, na kterou nejsou připraveni, kterou nechtějí: budou postaveni před úplně jiné postupy, požadavky, jiná kriteria. Ano, budou se snažit svést všechno zase zpátky do starých kolejí, kdy se vše jen „odúřadovává“, ale Maxmilián ví, jak tomu zabránit: Musí být vždy o několik kroků napřed, musí si najít ty, kdo porozumí, že jeho směřování má smysl. Musí jim mít co nabídnout.
A hned na začátku je základní past na čtenáře, protože v tuto chvíli se mladý Maxmilián, námořník a tak trochu dobrodruh, obrací na Boha a modlí se – modlí se v otevřenosti, kterou si asi málokterý čtenář dovede představit. Pěkně tuto obtíž popsal Chesterton, když psal o sv. Františku z Assisi. Mluví o třech způsobech, přičemž prvními dvěma o něm nejde psát, aniž by to bylo úplné neporozumění: jako o hrdinovi ve světě a jako o světci. První mohou číst jen ti, kdo hledají hrdiny, a zůstanou ve svém nepochopení toho podstatného, a druhý přístup? Má stejný výsledek: čtou to pak jen ti, kdo se nechtějí zabývat světem a lidmi takovými, jací jsou. Je třeba ukázat člověka z masa a kostí, který ale neodmyslitelně důvěřoval v Boží vedení. Drnek zvolil právě tento přístup.
Celý článek čtěte na Revue Trivium
