Její Veličenstvo královna Alžběta II., z Boží milosti královna Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, Obránce víry, která zemřela ve věku 96 let, byla nejdéle sloužícím monarchou Spojeného království. V období dramatických změn se osvědčila jako jedna z nejvýkonnějších a nejoblíbenějších panovníků.
Prožila velkou část 20. století i hodný kus století 21.: dobře informovaná a skvěle orientovaná až do konce, jen s drobnými omezeními po jejích devadesátinách. Po celou dobu svého panování měla neochvějnou, jasnou vizi svého poslání jako britské panovnice a jako hlavy Commonwealthu, oběma údělům byla plně oddána.
Jako královna věděla, jak reprezentovat Británii; jako žena byla velmi skromná, vždy pro sebe žádala málo. Jejím heslem byla povinnost a během života naplněného povinností uspěla v mnoha významných počinech: již za války demonstrovala sepětí panujícího rodu se svým národem osobní účastí na válečném úsilí, když sloužila jako řidička těžkých nákladních vozů v pomocném armádním sboru. Charakteristickým znakem jejího panování byla řada aktů smíření – přijetí německého prezidenta Heusse v roce 1958 a navazující třítýdenní návštěva západního Německa v roce 1965, smířlivé státní návštěvy mezi Británií a Japonskem v letech 1971, 1975 a 1998, návštěva Číny v roce 1986 a Ruska v roce 1994, jakož i její průlomová návštěva Irska v roce 2011 a přijetí irského prezidenta v roce 2014. Všichni máme také v paměti její návštěvu Československa na pozvání V. Havla v roce 1996. Při všech těchto aktivitách královna i její manžel vévoda z Edinburghu usilovali o zahlazení příkopů z minulosti a nastavení příznivých vztahů pro budoucnost.
Ve svém manželovi, princi Filipovi, měla královna nekonečnou podporu – po celou dobu jejího panování byl vždy po jejím boku, dokud v roce 2017 ve věku 96 let neustoupil z veřejných funkcí. Zemřel vloni krátce před svými 100. narozeninami.
Ještě před svým nástupem na trůn vydala jako princezna prohlášení, v němž vyzvala celý národ ke spolupráci:
„Prohlašuji před vámi všemi, že celý můj život, ať už dlouhý nebo krátký, bude věnován vaší službě a službě naší velké královské rodiny, do níž všichni patříme. Nebudu však mít sílu splnit toto předsevzetí sama, pokud se k němu nepřipojíte se mnou, jak vás k tomu nyní vyzývám: Vím, že vaše podpora bude neochvějně poskytnuta. Bůh mi pomáhej, abych svůj slib splnila, a Bůh žehnej vám všem, kteří jste ochotni se na něm podílet.“
A její poddaní se nepochybně připojili: navzdory mnoha předpovědím bylo královnino stříbrné jubileum v roce 1977 oslaveno s nadšením, lidé spontánně pořádali oslavné akce a pouliční večírky. A v době jejího zlatého jubilea v roce 2002 byly rozsáhlé projevy náklonnosti a loajality ze strany jejích poddaných stejně silné jako ty před půl stoletím. Oslavy, které pak provázely její diamantové jubileum v roce 2012 – rok korunovaný jejím triumfálním „seskokem padákem“ na zahajovací ceremoniál olympiády v Londýně – ukázaly národ sjednocený ve své náklonnosti ke své panovnici a ke staleté monarchii, kterou ztělesňovala.
Britská královna Alžběta byla ztělesněním principů, které staví monarchii vysoce nad uspořádání republikánské: byla živoucím symbolem a svorníkem všeho svého lidu, povzbuzovala národ v těžkých dobách, ať už kdysi za války nebo nedávno v covidové pandemii, zasvětila celý svůj živost službě národu a nebyla při tom limitována nebo determinována výhledem na konec svého mandátu. A spontánní oslavy jejích výročí ukázaly, že monarchie dokáže to, co republika neumí vůbec: sjednocovat lidi ve společné radosti.
