PhDr. Milan Buben, Ph.D.
Magistrální rytíř Suverénního řádu maltézských rytířů, vyučující Filozofické a Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy
Čestným členem se stal na XXIV. Generálním sněmu Koruny České 28. listopadu 2015.
Projev k udělení čestného členství:
Dobrý den dámy a pánové. Pan předseda mě vyzval, abych Vám zde řekl několik málo slov, ale mám pocit, že politický program je snad jasný nám všem. Tak jsem si říkal, že bych zde mohl zmínit takovou genezi svého vlastního monarchismu, jak jsem k němu sám dospěl.
Zásadní význam pro mé duchovní utváření měli moji rodiče. Nejenom, že mě vedli ve víře, ale zároveň mě i mému bratrovi bylo běžně čteno z historických knih, které se zabývaly právě slávou českých králů. Když jsme byli potom trošku větší a jezdili jsme na výlety, navštěvovali jsme také hrady a zámky, které na nás samozřejmě zapůsobily obrovským dojmem. Postupně jsem si uvědomil, že je tady něco, co jsem tehdy nedokázal pojmenovat, co ovlivňovalo a spoluvytvářelo jakoukoli činnost lidí, kteří nejen tyto stavby realizovali.
Dalším důležitým momentem na mé cestě, když jsem trošku povyrostl, bylo Rudé právo, dobře slyšíte – Rudé právo, kde byl článek o sudetoněmeckém landsmanšaftu, který tehdy navštívil poslední oficiální český korunní princ Otto Habsburský. Ten článek byl tak strašný, že jsem si říkal:
Vždyť takovýto netvor snad vůbec ani nemůže žít!
Nicméně ten člověk žil a já jsem se začal hlouběji zajímat nejen o jeho osobu, ale vůbec o habsburskou dynastii, a postupně, ale zcela jistě a neomylně se za mě stal monarchista tak, jako jsem ultramontánní katolík.
V době komunismu mě ani ve snu nenapadlo, že bych s tímto člověkem mohl přijít do kontaktu, a to dokonce tak úzkého, že jsem ho provázel po Praze, ukazoval mu památky na jeho dynastii, že jsem ho vezl svým vozem z letiště z Lince do Českých Budějovic na sjezd Panevropy, kde dnešní ministr Herman sloužil nádhernou česko-německou mši, že jsem s ním dokonce snídal, večeřel a tak dále.
To byl tak úžasný člověk! Takového demokrata kdybychom měli na Pražském hradě, tak bychom si mohli blahopřát. Byl to člověk hlubokého duchovního cítění a myšlení, který překonal všechna úskalí, která mu narození v Habsburském rodě způsobilo. Existuje mnoho krásných příběhů z jeho života, na to by se dala udělat celá beseda. Dnes tohoto člověka pokládám za jeden ze svých životních vzorů, protože on skutečně vyzrál ve velikána českých dějin. O to více mě mrzelo, když jsem se doslechl, že za vlády minulého prezidenta ČR Václava Klause padl návrh jeho pozvání na Pražský hrad a on řekl: „To je politik druhé garnitury“. On si vůbec neuvědomil, že člověk s tímto rodokmenem a postavením nemůže hrát politiku tzv. první ligy. Ale přestože stál v pozadí, tu práci, kterou udělal pro Evropu, pro její integraci a pro její zduchovnění, to snad docení až příští generace.
Děkuji mnohokrát za pozornost a za udělení čestného členství. Děkuji.
