V poslední době se po letech opět vynořuje návrh na zrušení KSČ, tedy KSČM.
Musím za sebe říct, že jsem kategoricky proti zákazu této politické strany. Ne z důvodu, že bych s ní a její politikou souhlasil, ale nerad bych, aby se mí předci museli v hrobě otáčet a hlavně díky své rodinné výchově. Jsem proti tomu ryze z rozumových důvodů.
Již po vítězném listopadu se vyskytly hlasy, že by tato strana měla být zakázána.
Možná to tehdy mělo svoje opodstatnění, ale nebyla k tomu dostatečná politická vůle. Naprosto logicky, většina nynějších demokratických politiků, nesmlouvavých kapitalistů a dalších otců, novodobých zakladatelů má své kořeny právě v této (své) rodné straně. Navíc, tehdy většina lidí bláhově věřila v postupné vymizení této strany z politického kolbiště. Pochopitelně, že k tomu nemohlo dojít a také nedošlo. KSČM má, i po „exodu“ dost věrných členů, kteří jí volí a stále dorůstají další, kteří v jejích líbivých slovech nacházejí oporu pro své frustrace.
Byli zde také hlasy, že by stačilo stranu přejmenovat a ona se sama začne chovat jinak. S tím také nemůžu souhlasit. Když budete mít šlapací autíčko a začnete mu říkat formule, tak také nezačne jezdit 300 km/h i nadále mu zůstane rychlost chůze, pořád to bude šlapací autíčko.
Proč tedy nesouhlasím se zákazem KSČM?
V době trvání II. republiky byla tato strana ze zákona rozpuštěna a její činnost zakázána.
KSČ se tehdy stáhla do ilegality, ale na počátku 2. světové války, po dobu trvání německo-sovětského paktu o neútočení od srpna 1939 do června 1941 se v souladu s pokyny z Moskvy oficiálně nezapojila do odboje proti okupaci. (Wikipedie)
Později se do odboje zapojila, i když nebyla tou hlavní silou, za kterou se po válce vydávala.
Je zde ovšem jiná věc. Jako politická strana vzešla z války vítězně. Bylo to jak z důvodů marketingových, uměla své ztráty výhodně prodat, tak z důvodů její agresivní politiky vůči svým odpůrcům, tak, a to hlavně, díky své zakázané minulosti, neboť český a potažmo slovenský národ rád sympatizuje s těmi, kdo trpí a jsou ujařmováni ve svých právech a takové subjekty podporuje. Jak jsem k tomu dospěl? Na základě volebních výsledků v roce 1946, kdy se tato podpora veřejnosti naplno projevila počtem hlasů. Paralelou k tomu je i podpora Charty 77 na konci 70. a po celé 80. léta. Tehdy mnoho lidí nějakou formou toto utiskované hnutí podporovalo. Po vypuknutí svobody Charta a většina jejích představitelů postupně ztrácela podporu lidí a to i po vstupu do různých politických stran, protože už nebyli těmi, kterým bylo ubližováno, ale již patřili do 1. ligy.
Díky zákazu činnosti a ilegalitě KSČ získala podporu a sílu (počet jejích členů se téměř zdvojnásobil) ke svému majstrštyku, k únorovému puči. Proto jsem proti jejímu zákazu. Jediný kdo by na něm vydělal je právě KSČ. Navíc, po dobu, co by byla zakázána, nepředpokládám, že by to byl zákaz na věčné časy, se dá očekávat, že její voliči by hlasovali pro krajní pravici, se kterou má krajní levice velmi podobnou rétoriku. Viz historie Německa, kde hodně lidí, po zákazu komunistické strany volilo NSDAP.
Co se týče přejmenování, tak zde jsem proti ještě víc. Zlo má být pojmenováno a v momentu, kdy se KSČ přejmenuje, je jedno jak, hned se začne bránit v tom smyslu, že ona přece není ta špatná a zlá strana o které někdo mluví jako o zločinecké, vždyť ona je jiná, lepší, krásnější, vždyť i jméno si změnila, tak proč se někdo do ní naváží. Podobný postoj zastávají i lidé,
kteří mají za sebou komunistickou minulost a vy jim jí připomenete.
Ponechme tedy zlu jeho jméno a nechme si ho na očích, aspoň nám nebude moct tak snadno vrazit kudlu do zad.
J.F.K.: „Možná jim můžeme odpustit,ale nesmíme zapomenout jejich jména!“
Miroslav Krupka, MS KČ Praha 4
