Jan Drnek
Knížecí bratři Václav a Boleslav jsou někdy vnímáni jako český Ábel a Kain. Tato alegorie ale pochopitelně kulhá na obě nohy. Především Kain zabil Ábela ze žárlivosti pro Boží přízeň. Boleslav Václava vůbec osobně nezabil, ale pokusil se o to, a to pro světskou moc. Ábel a Kain jsou základem sporu uvnitř lidské povahy. Svár Boleslava a Václava stojí v samotném základu české státnosti a v různých podobách se táhne celými dějinami českého státu. Jako by oba byli ztělesněním dvou podob české duše a rubu i líce české otázky.
Jde tu ale o víc, než o dvě krajní polohy duše či genia loci národa. Václav a Boleslav reprezentují zásadní spor o správnou koncepci přežití a prosperity Čechů v měnící se Evropě, v měnícím se světě. Ani jeden z nich nikdy nemohl uvažovat pouze v osobní rovině. Freud by ostrouhal, kdyby se snažil interpretovat vraždu jako výbuch Boleslavova traumatu z dětství, kdy tatínek Vratislav častěji hladil po zlatovlasé hlavičce Václava než jeho. Oba bratři se narodili jako možní nástupci nejdůležitější funkce státu. Ano, státu. Přemyslovský ministát existoval již od časů jejich dědečka Bořivoje a dobudoval ho strýček Spytihněv. Oba bratři vyrůstali v samotném centru dění, v největší aglomeraci tehdejších Čech, v kultuře křesťanů, v místě, které bylo o dvě, tři třídy výše, než okolní pohanské enklávy upadajících kmenových vladyků.
Přemyslovci se vůbec nemuseli s ostatními vladyky prát o to, kdo bude Čechům vládnout. Vladykové nebyli pro Přemyslovce nebezpečím a nebyli jejich konkurencí, byli jen překážkou oběma konkurenčním koncepcím české státnosti. Funkce knížete byla odvozena od staroslovanského kňjadz, a tento termín označoval sakrálního vládce, v jehož osobě se spojovala světská i duchovní náboženská moc.
Jistý kmenový soudce – přemýšlející – přemysl, se kdysi dávno (asi kolem roku 808) v náboženském obřadu pohlavně spojil s kněžkou – bogyní svatyně Žiži na pražské ostrožně, které se od té doby říkalo Libá – Luboša, a stal se oborávačem posvátné magické brázdy. Stal se soudcem a zároveň obřadníkem i prvním obětníkem. Tím ale odebral kmenovým kněžkám jejich moc nad kmenem a ty se pokusily vzít si ji zpět. Po této, možná krvavé události zbyla ústavní pověst o dívčí válce. Ve skutečnosti šlo o soustředění veškeré moci v rukou vždy jen jednoho muže, který se kromě soudce – přemysla stal i vyjednavačem s duchovními silami, tedy kňjadzem – knížetem.
Události spojené s Bořivojovým křtem jasně ukázaly, že v mysli celého kmene vůbec neexistovala možnost, že by se moci ujal někdo jiný, než příslušníci Přemyslova rodu. Když část kmene (zřejmě podporovaná Bavory) podnikla zoufalý pokus zvrátit Bořivojovu snahu o přeměnu kmene na stát s pomocí moravských Mojmarovců a křesťanství, postavili vzbouřenci do svého čela také přemyslovce – Strojmíra. Jenže Bořivoj zvítězil a Češi po deset let zakoušeli, co to znamená stát. Byli pod moravským vojenským dohledem a byli zpoplatněni. Nikdo je nenutil k přijetí křesťanství, ale Bořivoj se stal skutečným vládcem, i když ne nejvyšším. Z vladyků různých kmenových enkláv a správních hradišť se stali Bořivojovi guvernéři a mnohým z nich se to bezpochyby zalíbilo.
I když byli Moravané nakonec vyhnáni, Pražsko zůstalo státním útvarem a Přemyslovci knížecím rodem. Díky nové kupecké stezce a trhu s otroky tím nejbohatším rodem, který disponoval stále se zvětšující armádou profesionálních těžce vyzbrojených válečníků. Ani pohanská reakce soustředěná okolo Vratislavovy manželky a matky obou bratrů Dragomiry na tom nic nezměnila. Dragomira se spojila s pohanskými vladyky jen proto, že hodlala síly Čechů využít k záchraně svého rodného kmene Havolanů a hradu Braniboru (Berlína). Lučtí vladykové, kteří již byli pravděpodobně také křesťany, však zřejmě podpořili mladého Václava a vrátili pražský kamenný stolec právoplatnému rodu Přemyslovců. Sám Václav si o pár let později vyřídil účty se zlickým Vladykou Radslavem, kterému vypálil Kuřim a pravděpodobně jej zabil.
Václav i Boleslav velmi silně vnímali dva základní úběžníky přežití svého rodu a kmene.
1. Neexistoval ve vzduchoprázdnu a vždy musel být součástí něčeho většího. V této chvíli byla zničena křesťanská Morava, takže zbývala křesťanská říše na západě.
2. Mohl mít značnou autonomii a samostatnost, pokud by byl dostatečně silný jak kulturně, tak vojensky. To ale znamenalo podřídit si zbytek kmene a ustavit velký stát, který by koncentroval všechny kmenové síly pod jedno centrum a vedení bez podmínek a bez dohadování.
Dokud se Přemyslovci opírali o silné spojenecké Bavorsko krále Arnulfa, mohli si dovolit dát věcem volný průběh a na čas tolerovat soužití pražského státu s roztříštěnými kmenovými enklávami. V době nástupu Václava na trůn byl ale Arnulf poražen Jindřichem Ptáčníkem a Bavorsko se stalo součástí velké západní říše, která náhle přes noc vyrostla za českou hranicí jako mocný a sjednocený útvar s mocenskými zájmy na východě.
Václav nebyl žádným modlícím se chudinkou, jako se ho snaží líčit legendisté ve snaze zdůraznit jeho mučednickou bezmoc. Byl zřejmě potomkem starého sarmatského rodu, o hlavu převyšoval i největší muže ve svém okolí a několikrát dokázal, že je schopen a ochoten bojovat i zabít, když se jedná o mocenskou nevyhnutelnost. V roce 929 se oba bratři společně a v čele českého vojska bili s říšským vetřelcem a zřejmě s Jindřichem Ptáčníkem a jeho přesilou uhráli remízu, jinak by s nimi Jindřich nevyjednával. Václav tedy rozhodně nebyl tím, kdo by raději ohnul hřbet, aby se vyhnul konfliktu, jak se nám snaží namluvit nepřátelé naší státnosti.
Václav musel po válce v roce 929 platit Ptáčníkovi tribut, tedy výkupné za mír, ale ten museli platit již před ním mnozí Přemyslovci, počínaje legendárním Oráčem. Bořivoj platil Moravanům určitě mnohem větší dávky na Svatoplukovu obrovskou armádu. Téměř o všech Václavových předchůdcích by se dalo tvrdit, že ohnuli hřbet a platili, aby měli klid. Legendární poplatek uváděný Kosmasem a Jiráskem by byl navíc na dobové poměry doslova pakatelem a je dosti pravděpodobné, že Václavův poplatek byl skutečně pouze symbolickým vyjádřením přijetí lenní autority říšského krále a znamenal pro Přemyslovce podporu i ochranu ozbrojených sil říše. Alternativou bylo zničení kmene a zvítězit nebylo možné.
Někdy v této době vznikala v Boleslavově hlavě koncepce úplné samostatnosti českého státu. Ta ovšem vyžadovala velkou profesionální armádu, takovou, jakou měli kdysi Moravané. Kmenová domobranecká hotovost nebyla již schopna konkurovat říšskému vojsku. Družina takových rozměrů znamenala nesmírné náklady a Boleslav se začal radit s důstojníky přemyslovské družiny, jak toho dosáhnout. Pochopitelně zpoplatněním co největšího množství obyvatel. Dále kontrolou co největšího úseku hlavní kupecké stezky vedoucí z Řezna přes Plzeňsko a Prahu ke Krakovu a dále na Kyjev. Vybudováním základen pro kupecké karavany, vybudováním tržišť a vybíráním poplatků za ochranu kupců. Za třetí masovým lovem a prodejem otroků z rozvrácené Moravy, Slezska a Haliče. Od Přemyslovce, který doposud stěží ovládal maličké, Pražsko to byly smělé plány, uskutečnitelné jen podmíněně a vy výjimečné konstelaci událostí. Zisky by musely být dosaženy rychle a rychle by musela být vybudována armáda, tak rychle, aby Ptáčník nestihl reagovat. Boleslav musel pro svoji koncepci získat nejméně deset let času, deset let, kdy říše nebude schopna zasáhnout a růst moci Prahy překazit. Taková konstelace se zdála být v nedohlednu.
Václav, který byl Ptáčníkem po roce 929 zván často do říše a byl považován za říšského vévodu, rozvíjel zcela odlišnou koncepci. Václav viděl, jak je mocenská pyramida postavena v říši. Viděl velká kamenná města, viděl kláštery, které měly know-how na zvyšování zemědělských výnosů. Neviděl otroky, ale viděl nevolníky, kteří pracovali na panství a každé panství živilo určitý počet vojáků, dohromady velkou armádu. Byla to koncepce trvale udržitelné moci a velké armády.
Boleslav chtěl velkou armádu ihned a nárazově. Václav věděl, že časem budou všechny země na severu i na východě křesťanské a bude v nich zakázán lov otroků. Pak by se Boleslavova koncepce závislá na okamžitých ziscích z prodeje otroků zhroutila a bublina by splaskla (což se také kolem roku 1000 stalo). Václav věděl, že je potřeba kolonizovat, kácet lesy, rozšiřovat pole, těžit rudy, zakládat vesnice, zvyšovat počty pracujícího obyvatelstva, pozvat do země církevní řády a zakládat kláštery. Vykupoval otroky a usazoval je na půdě. Spolupracoval s církví. Václav předpokládal, že Čechy se k větší samostatnosti musí postupně vypracovat. Jeho koncepce byla evoluční.
Oběma bratrům v uskutečnění jejich vizí začalo brzy překážet rozdělení českého území na enklávy kolem správních hradišť relativně samostatných vladyků. Vladykové představovali starou kmenovou aristokracii, která se vyvinula přirozeně a byla uznávána lidem. Formálně si byli všichni svobodní muži kmene rovní, jen kníže byl první z rovných. Vladykové nemohli nutit svobodné muže k práci, ale válčili občas mezi sebou a navzájem si kořistili. Byli jako současní zbohatlíci, vytvářeli mocenské klany, jejich boje terorizovaly obyvatelstvo a soutěž o budoucí dominanci se přiostřovala. Václav i Boleslav dobře věděli, že právě taková kmenová aristokracie zničila sílu Velké Moravy. Tamní kmenová šlechta se cítila být rovná Mojmarovcům a dělala příliš samostatnou politiku, osnovala intriky, zrazovala a oslabovala stát. Mojmarovci s nimi museli smlouvat a uplácet je. Václav i Boleslav dobře věděli, že kmenová aristokracie bude muset pryč, a to znamenalo, že bude vyvražděna s celými rodinami. Do budoucna musí zůstat jen jediný původní rod, který vzešel z kmenové historie, totiž Přemyslovci, kterým pak nebude již nikdo nikdy roven původem a právem na vládu.
Boleslav zřejmě na uskutečnění své koncepce příliš netlačil, protože pro ni stejně nebyla příležitost. Říše byla příliš silná a bdělá. Kdyby Přemyslovci začali vyvražďovat kmenové vladyky předčasně, Ptáčník by zpozorněl a zasáhl by vojskem. Potřeboval mít Čechy nejednotné. Boleslav byl ale podporován a podněcován dvorskými jestřáby, důstojníky knížecí družiny, kteří žili ze zisků knížecí politiky, a velká část jejich příjmů pocházela z obchodu s otroky. Václavova koncepce kolonizace vyžadovala, aby se jestřábi uskrovnili a otroci byli proměňováni v kolonisty, aby byly Čechy hustěji zabydleny odvedenci ulovenými na Moravě či v Polsku.
Václavově koncepci vladykové bránili tím, že odmítali usazování kolonistů na svém území, Boleslavově koncepci překáželi tím, že existovali a rozmělňovali tok prostředků, zatímco budoucí absolutní vládce velkého státu bude potřebovat veškeré prostředky kumulovat ve svých rukou.
Dobová forma jmen Václav a Boleslav byla Vieceslav a Boljeslav, obojí ve významu Více slávy. Václav nebyl svatoušek. Pravděpodobně se i oženil a mnozí historikové se domnívají, že mu Ptáčník zprostředkoval sňatek s Odorikou Bavorskou z boční větve Babenberků, příbuzných samotného Ptáčníkova královského rodu. Dokládá to i jedna zmínka v Kristiánově legendě. Odorika však zřejmě brzy zemřela a manželství bylo bezdětné. S neznámou konkubínou prý zplodil Václav i syna Zbraslava (Braslav – Bratr slávy).
A pak přišel den sv. Jimrama, 22. září roku 935. Přemyslovská rodina se sešla v Praze ke slavnosti vysvěcení nového chrámu sv. Víta. V tento den, nebo těsně před ním dorazila pravděpodobně z říše zpráva, že Jindřich Ptáčník byl ochrnut mrtvicí a očekává se jeho blízký skon. Boleslav okamžitě pochopil, že nyní se otevírají všechny možnosti k uskutečnění jeho vize. Ptáčník nemohl rozhodovat a po jeho smrti nastane delší, několikaleté období nástupnických bojů v říši, kde byl trůn obsazován volbou domácího panstva. Nyní nebo nikdy. Pravděpodobně se v tomto duchu konala porada obou bratrů a Václav trval na své kolonizační koncepci. Boleslav tlačený jestřáby se již nenechal zastavit. Pozval bratra na křtiny svého syna (jménem jistě Václava, když měl být Václav kmotrem) do Boleslavi. Václav vlezl do pasti a ráno 28. září byl zavražděn. Boleslav se jej pokusil zabít osobně, ale Václav jeho útok lehce zvládl. Družiníci již nemohli váhat a zabili knížete sami, načež pobili i jeho věrné.
Boleslav se ničím nezdržoval. Nyní musel zabránit občanské válce. Věděl, že velká část vojenské družiny, dvorští vyvolenci, diplomaté apod., jeho vládu neuznají. Věděl, že by se proti němu postavily i spojené síly kmenových vladyků, kteří v něm viděli nebezpečí, zejména Lučtí Vitislavci, které k Václavovi vázalo pouto vzájemné loajality a věrnosti. Bez varování se jeho menší vojsko vřítilo do Prahy a v děsivém krvavém dni vyvraždilo veškerou Václavovu dvorskou administrativu i s rodinami. Mnozí uprchli a založili první exilový odboj. Boleslav se s nikým nebavil a prohlásil se knížetem, jenže knížetem celých Čech a všech Čechů, knížetem každého, na koho dosáhne jeho moc. Vitislavci také neváhali a spojili se s příhraničními saskými vévody, kteří následujícího roku 936 vpadli do Čech. Boleslav mobilizoval, koho mohl a dvě saské výpravy porazil jednu po druhé. Poté zničil lucké hradiště Drahúš a vyvraždil Vitislavce. Dva nejmocnější kmenové rody, Zličané a Lučané byli zničeni. Zbytek zvládli Boleslavovi vojáci rychle. Prý přežili jen jacísi Těptici a Munici, ale o jejich sídlech není nic bližšího známo a možná šlo o přemyslovské levobočky.
Ptáčníkův syn Ota I. se k akci proti Boleslavovi vzchopil až v roce 950. Za 15 let však Boleslav dokázal mnoho. Český stát nyní sahal až na Moravu a ke Krakovu, zahrnoval několikanásobně více zpoplatněných obyvatel a lov na otroky pokračoval neztenčenou měrou, naopak, v mnohem větším teritoriu, než dříve. Boleslav ve skutečnosti nebudoval stát (kromě samotných Čech), ale velký lovecký revír zajištěný hradišti a pevnostmi. Vzrostly jeho prostředky i jeho armáda a v roce 950 byl zřejmě schopen proti velkému říšskému vojsku opět uhrát remízu, protože výsledkem bylo vyjednávání. Boleslav musel nakonec také uznat, že český stát je na říši závislý, ale byl nyní závislý pouze formálně a namísto platby tributu přijal Boleslav povinnost leníka dodávat Otovi vojsko, když bude potřeba. Na svém území vládl jako suverén. S jedinou výjimkou, a tou byla knížecí družina a dvorští jestřábi. Na nich byla Boleslavova moc závislá a Boleslav nikdy nemohl naplnit bratrovu vizi a přikročit ke kolonizaci, i kdyby chtěl. Vždycky již musel získávat prostředky kořistěním, protože si nemohl dovolit omezit jestřáby své družiny v jejich okamžitých ziscích.
Václavova koncepce byla poražena jen zdánlivě. Z dlouhodobého hlediska byla Boleslavova koncepce státu a moci neudržitelná. Byla to právě církev, která vedla v Evropě kolonizační tažení, a proto nemohla Boleslavovu moc akceptovat, což dala najevo odepřením zřízení biskupství v Praze. Církev hledala prostředky, jak tuto koncepci rozbít.
Brzy si to začali uvědomovat mnozí jiní a pokusy vnímat Václava jako světce vzešly za vlády Boleslava II. z prostředí rodiny Slavníka, jenž byl pravděpodobně synem Boleslavova pražského správce (commese) Voka (Vojtěcha). Vok byl zřejmě přemyslovským levobočkem a Slavníkovci dostali na starost správu východní části kupecké stezky. Vokův vnuk Vojtěch se stal druhým pražským biskupem a téměř ihned se dostal do konfliktu s boleslavskými pražskými jestřáby a družiníky. Hříchem Slavníkovců bylo zřejmě právě to, že na spravovaném území začali uplatňovat Václavovu koncepci kolonizace, rychle dosáhli hospodářské prosperity a tím vzkřísili starý spor dvou protichůdných koncepcí. Proto se jejich ikonou stal právě svatý Václav. Proto se Slavníkovci tak úzce spojili s církví a také s polskou polopřemyslovskou dynastií Boleslava Chrabrého, syna Mečislava a Doubravky České. Pražští jestřábi se cítili být ve stále větší izolaci, a když také kníže Boleslav II. ochrnul, rozhodli se rozbít tuto izolaci vyvražděním Slavníkova rodu.
Thdy bylo původní spojení světského a sakrálního vládce spatřované v Přemyslu Oborávači – kňjadzi přeneseno na dvě osoby, duchovního věčného vládce svatého Václava a dočasného světského vládce, úřadujícího panovníka.
To se již ale hroutila boleslavské koncepce státu vlivem okolností, které zřejmě předvídal kdysi Václav. Přemyslovští následníci se vraždili navzájem, zbytnělá a zpanštělá družina se rozpadala do vzájemně soupeřících frakcí, Polsko, Morava, dokonce i Uhry se staly křesťanskými státy, lov otroků ustal a příjmy prostředků vyschly. Přemyslovská armáda se ztenčila a rozpadla, nebyla schopna udržet území a tím se opět tenčily příjmy. Nakonec Poláci dočasně obsadili i Prahu i Moravu a Přemyslovci se celá léta museli dorošovat pomoci od následníků Jindřicha Ptáčníka a zavazovat se jim loajalitou. To, čemu chtěl Boleslav I Ukrutný zabránit, se stalo tak jako tak a země stále nebyla kolonizována tak, aby uživila vlastní vojsko a administrativu. Českému státu – nestátu byla v tak zoufalém stavu odepřena královská koruna, kterou bez problémů dostal od církve a říšského císaře polský a uherský panovnický rod.
Václavova koncepce nakonec zvítězila v osobě Bořivoje I., který roku 1039 vpadl do Polska, dobyl Hnězdno a nechal do Prahy převézt ostatky sv. Vojtěcha Slavníkovce. Pak přinutil všechny své jestřáby pokleknout před světcem a přijmout politiku kolonizace země. Vyhlásil Břetislavská dekreta, první zemský zákoník. Roku 1040 porazil říšské vojsko u Brůdku na Domažlicku, a i když roku 1041 prohrál, s říšským císařem se dohodl. Vrátil českému knížectví státní samostatnost a zahájil kolonizaci země. Dovezl polské osadníky, zvýšil počet obyvatelstva a zakládal poddanské hradské obce.
Tento koncepční spor se v základech českého státu zakořenil tak hluboce a zásadně, že spoluurčuje politiku státu dodnes. Právě dnes řešíme tento spor koncepcí s nebývalou aktualitou a bezprostředností. Také dnes vedou zápas o moc v této zemi klany jestřábů, kterým jde o rychlý osobní zisk jakoukoliv metodou a za jakoukoliv cenu. Masové rozkrádání země vidíme denně v přímém televizním přenosu, stejně jako beztrestnost těchto lidí, které s nebývalou arogancí dokonce amnestuje prezident, údajná hlava státu. Také dnes se lidé vyzývající k hospodaření a budování ekonomického základu země v moderní podobě ocitají v defenzívě, protože tato koncepce by vyžadovala společné nasazení, jednotu obyvatel a omezení okamžitých osobních zisků. Nevíme, zda někde v pozadí nezbrojí nějaký dnešní Boleslav. Nevidíme však žádného dnešního vysoce postaveného Václava, který by se za koncepci budování hospodářské základny postavil celým svým bytím a životem. Tato kořistnická koncepce se pochopitelně a zákonitě v budoucnu opět zhroutí a s ní se bohužel zhroutí opět i česká státnost. Již samo odstranění monarchie jako českého státního zřízení znamenalo totéž, co by bylo v 10. století znamenalo zavraždění Václava, ale i Boleslava a nastolení kolektivní vlády jestřábů. Znamenalo, že se české státnosti nebude zastávat nikdo a země bude rozparcelována neurozenými kořistníky.
Odkaz svatého Václava je v tomto srovnání zřejmý. Václav je duchovním věčným knížetem české země, ale pokud se k němu neobracíme v modlitbách a s pokornou prosbou o pomoc, není nám to, ani zemi nic platné. Prospěch českého státu byl vždy určován oním vztahem mezi duchovním věčným vládcem a světským dočasným vládcem. My nemáme ani světského krále, respektive máme, ale neuznáváme. Chceme si vládnout sami a kupodivu to neumíme, divíme se, že nás dravci a jestřábi vždy oklamou, oberou o vše a prodají do otroctví. Bodejť by to nedělali, když je nikdo nedrží na uzdě, když je samé nikdo neovládá, když mohou řádit, jak se jim zlíbí. Prezident to zřejmě neudělá. Chybí tu král. Sami se dravcům nepostavíme, musel by nás někdo vést a zorganizovat. Chybí nám král. Česká země se pravděpodobně rozplyne v nějaké nové evropské říši. Nemá kdo ji zastupovat vůči takové říši. Chybí nám koncepce, chybí nám král.