Pro existenci a definici rodiny existují dva důvody. Jeden je přirozený, druhý nadpřirozený. Když se žena dá dohromady s oslem nebo muž s oslicí, mohou sice k sobě vzít nějaké bezprizorní dítě, ale jejich vlastní dítě se nikdy nenarodí. Tím není řečeno, že mezi oslem a člověkem nemůže existovat vztah čisté lásky a že by tato láska byla málo hodnotná. Láska je vždy hodnotná. Ale rodina to není, protože prostě a jednoduše nerodí děti a oba láskyplní partneři se nemohou stát rodiči. Totéž platí i pro lásku mezi osobami stejného pohlaví. Nazývat jejich vztah či soužití rodinou je cesta k tomu, abychom rodinou nazývali člověka, který se zamiloval do krabičky od zápalek. Omezovat ho v tom by přece byla diskriminace.
Nadpřirozený důvod je ten, že v základech evropské civilizace stojí víra v jednoho Boha. Podle monoteistické víry stvořil Bůh člověka jako muže a ženu. Nestvořil dva lidi, ale jednoho, rozděleného do dvou verzí. Každý z nich má to, co druhému chybí a to je důvod k jejich vzájemnému vztahu, k touze po splynutí. V křesťanství bylo logicky odvozeno, že k vzájemnému splynutí muže a ženy je třeba dlouhodobé, ne-li celoživotní sdílení se. Proto jeden muž a jedna žena, a na celý život.
Sexuální přitažlivost a tzv. zamilovanost je chemický či hormonální proces řízený pudy a instinkty a týká se těla, neboli zvířete, neboli nosiče nadpřirozeně stvořené duše. Endorfinová sekrece (zamilovanost) je druhem opiátového opojení a může být spouštěna prakticky čímkoliv, i partnerem stejného pohlaví, i oslem, i krabičkou zápalek (u pyromanů). Za rodinu tedy považujeme svazek dvou osob, z něhož se ve zvířecí přirozené rovině rodí potomstvo, a který v nadpřirozené duchovní rovině vede k dlouhodobému srůstání rozděleného člověka v jednu
bytost.
Člověk je ale tvor nestálý a nedokonalý a jeho záměry často narušuje jeho zvířecí přirozená část, která instinktivně usiluje o co nejefektivnější a časté míchání genových variací. Jakmile pomine endorfinová sekrece vyvolaná jedním partnerem, člověk instinktivně hledá jiného partnera, který by mu umožnil znovu nastartovat tuto sekreci a v podstatě drogové opojení. Prostě rychle opouští původního partnera a zamilovává se do jiného. Mnozí se na stálém vyvolávání takového rauše stávají doslova závislí. Tato variabilita ve zvířecí rovině je ovšem zcela v rozporu s potřebou vychovávat potomstvo. Proces udržení potomstva naživu u zvířat zajišťovala tlupa a dnešní sociální zajišťování svobodných matek s dětmi je v podstatě pouze sofistikovanou
obdobou tlupy. Civilizace, která vnikla vlivem nadpřirozené a duchovní části člověka, ovšem vyžaduje více, než základní výchovu v tlupě na úrovni první signální nervové soustavy.
Z výše uvedených důvodů byla lidská civilizace nucena vyvinout instituci manželství, tedy svazek dvou partnerů, který by nějak pojišťoval jejich dlouhé soužití i poté, kdy pudová zamilovanost pomine. Šlo o to, aby nadpřirozená rovina existence člověka převážila onu přirozenou a zvířecí úroveň. Manželství navíc řešilo i majetková a právní poměry ve společnosti a určovalo míru zodpovědnosti i rozdělení rolí v rodině. Muž i žena museli před svědky, před komunitou v níž po celý život žili, jasně a nahlas vyslovit své sliby a přijmout závazky. Z instituce manželství vyplynul zákaz promiskuity a příkaz celoživotní věrnosti, což společenství povyšovalo nad pouhou tlupu.
Současné snahy udělat z manželství pouhou formalitu nebo tuto instituci úplně odbourat, umožnit časté rozvody a tím partnery osvobodit k promiskuitě, naopak vrací společnost k úrovni zvířecí tlupy či stáda.
Veškeré snahy liberálů jsou marné. Člověka nelze osvobodit v tomto světě, protože je tvor nedokonalý a na mnoha okolnostech závislý. Nelze ho osvobodit od závazků a pravidel. Veškeré pozemské osvobozování vede pouze k anarchii a vytváří prales. Pokud budeme relativizovat definici rodiny a instituce manželství, nebo je úplně popírat, popíráme tím civilizaci a navracíme se k zvířecí tlupě. Současně tím přiznáváme, že jsme naprosto nepochopili podstatu lásky, která nesouvisí s rozkoší, ale se sebeobětováním.
Svoboda je nedělitelná. Pokud osvobodíme králíčky z králíkáren pravidel a závazků, osvobodíme tím i šelmy a nastane masakr. Civilizace se svými svazujícími institucemi je prostředí, které umožňuje králíčkům částečnou svobodu a bezpečí, protože v civilizaci jsou šelmy zavřeny v klecích. To ale za cenu, že jsou v nějakých klecích zavřeni králíčci. Je možná diskuse o velikosti či zařízení klece, ale není možno diskutovat o existenci klece a osvobozovat se od ní.
Civilizaci a kulturu nelze vybudovat přes noc, trvá to celá staletí, a nedá se to udělat bez víry v cosi vyššího a nadřazeného našim chtěním. Pokud se vzdáme civilizace ve jménu absolutní svobody, svoboda nenastane, nastane prales a každý z nás bude donucen zabíjet, aby ochránil svůj život, svůj majetek a své blízké.
Jan Drnek
Vyšlo v Monarchistickém zpravodaji č. 79
