Podle současné ústavy českého státu došlo k 1. lednu 1993 k obnově samostatného českého státu z vůle zástupců lidu Čech, Moravy a Slezska a současně k vyhlášení Ústavy České republiky. Zde je jasný rozpor. Český stát, který byl obnoven 1. ledna 1993 byl vždy monarchií, tedy přísně vzato došlo k obnově monarchie. Současné vyhlášení ústavy republiky je v tom případě aktem zmatečným (forma a obsah aktu jsou rozporné). K tomu, aby republika byla řádně vyhlášena stačila jediná věta: „Obnovený český stát je republika.“ Ta však v ústavě chybí
Výsledkem je možný jeden ze 2 výkladů: Obnovený český stát je království v režimu interregna, kdy dočasně vykonávají správu státu jiné (republikánské) orgány. nebo i přes zmatečnost ústavy uznáme, že český stát je republika. Přiznávám, že oba výklady jsou teoreticky možné. Mocenskýni orgány českého státu je prosazován druhý výklad.
Pokud jako monarchista zastávám výklad o stavu interregfna, nemohu volit prezidenta (právně neexistující) republiky, protože mám svého krále. V režimu interregna je však možné, pokud panovník dlouhodobě nemůže vykonávat svůj úřad, případně je mu v tom bráněno včetně možnosti jmenování místodržitele, volit na přechodnou dobu regenta.
Při hlasování v prezidentských volbách lze vyjít z teorie liberálního státu (tedy faktického stavu), který nemá žádnou vlastní suverenitu a existuje jen na základě delegování suverenity občany (kteří ji jediní mají) na stát. Vysvětluje se to jako fiktivní smlouva. Protože však nikde není dán rozsah delegované suverenity, je prakticky státu delegována celá suverenita občana a jemu zbývá jen to, co mu stát zákonem dovolí a co mu může kdykoli zákonem odejmout. To je dost tristní stav.
Na základě teorie o delegování své suverenity si volič múže osobovat právo určit, v jakém rozsahu deleguje volené osobě svoji suverenitu, tedy i přímo na volebním lístku napsat, že dotyčného volí jako regenta s tím, že nad ním uznávám vyššího suveréna – panovníka.
Za další, dokonce lepší variantu lze považovat neplatný hlas s tím, že si volič přeje návrat krále. Zde svoji suverenitu republice nepředává, i když respektuje to, co si ji republika může vynutit. Neplatný hlas je hlasování proti systému, neúčast může být vykládána tak, že je mi to jedno. Neúčast ve volbách nemá žádný efekt, nelze tím docílit nic, ani neplatnost voleb. Dřívější ustanovení o tom, že k platnosti voleb je třeba účast nadpoloviční většiny voličů bylo zrušeno.
Druhé kolo voleb prezidenta se však v závěrečné fázi, díky předvolebním televizním diskuzím, dostalo do polohy referenda o tom, jest-li český národ je ochoten zvolit opakovaně usvědčeného lháře, který ve 2 týdny trvající kampani se byl 3 až 4x byl nucen za své lži omluvit, nebo ho odmítne. Zejména neakceptovatelné byly lži o předcích knížete Schwarzenberga, snadno vyvratitelné.
Výsledek voleb je bohužek katastrofický, za 2 týdny opakovaně při lži přistižený kandidát byl zvolen za prezidenta. To dává všem lumpům doma i v zahraničí signál, v Česku můžete lhát, Čechům se to líbí, ještě Vás za to odmění. Dále domyšleno, můžete třeba i krást, a kradené si můžete ponechat.
Myslím, že přes všechny výhrady ke knížeti Schwarzenbergovi by jeho volba byla lepší. Jeho vazby na některé skupiny okolo pana Kalouska, Hávy a Bakaly mohou vzbuzovat obavy, ale dosavadní politika knížete Schwarzenberga ukazuje na to, že dělá vlasní politiku, ne politiku pánů okolo sebe. Lze předpokládat, že by tak činil i ve funkci dočasné hlavy státu.
Zejména lze litovat toho, že po volbě Miloše Zemana je, vzhledem k jeho obhajobě Benešových dekretů, pravděpodobně na nejméně dalších 5 let zablokováno usmíření Čechů s Němci a jejich potomky, nedobrovolně vystěhovanými z bývalého Československa a současně jsou obhajovány všechny nezákonnosti a nespravedlnisti s Benešovými dekrety a jejich prováděním spojené. (viz. „Tiskové prohlášení Koruny České z 13. ubna 2012.“)
Josef Pejřimovský
