Nadávno se na internetu objevil článek vychloubající se tím, že Čechy jsou nejateističtějším státem Evropy, kde žije pouze 5 % věřících. Jsme tedy zřejmě na samém čele pokroku a hrdě neseme prapor rozumu. Přemýšlel jsem, co bych těm 95 % ateistů řekl, kdyby ovšem stáli o můj názor.
Jsem také člověkem rozumu a racionalita je mým živlem, i když jsem prodělal určité duchovní a náboženské zkušenosti vymykající se rozumu. Rozum je také dar od Boha, takže proč na to nejít přes rozum?
Především jde o to, kde se vzal a jak vznikl náš svět. Evidentně nemá nic společného s věčností, protože podléhá vývoji a tudíž musel mít počátek. Musel vzniknout.
Myšlenku, že by vznikl sám od sebe jakousi náhodou nebo zákonitostí, považuji za naprosté selhání rozumu. Nic nevznikne z ničeho a samo. Žádná matematická operace nevykouzlí z nuly ani jedničku, ani cokoliv jiného. Ateističtí vědci si to uvědomují, proto šikovně odsouvají problém počátku na jakési mnohovesmíry, ale i ty by přece musely nějak vzniknout. I zákonitosti by musely vzniknout. Nebylo nic a náhle je něco. Jak to?
Nenalezl jsem jinou možnost, než je ta, že svět musel být stvořen. Akt stvoření predikuje Někoho, kdo může tvořit a také úmysl tvořit. Musí to tedy být osoba, protože jen osoba může mít úmysl. Osoba, která může stvořit něco z ničeho. Osoba, která sama vývoji nepodléhá a prostě JE bez ohledu na čas a zákonitosti. Této osobě říkáme Bůh a je všemocná, všeobsahující, vševědoucí, je absolutní v každém ohledu, je to sama existence.
Pokud Bůh stvořil svět a člověka, nemohl to udělat z nenávisti, ani z lhostejnosti, protože takové úmysly k tvorbě nevedou. Mohl to udělat jedině z lásky. Proto jsem se stal právě křesťanem. Proto, že Bůh – Stvořitel zkrátka musí být láska sama a láska musí být jeho podstatou ve vztahu ke stvoření.
Je to dostatečně logické a rozumné? Tak pojďme dále.
Jestliže mne Bůh stvořil, musí mne milovat. Každého z nás musí milovat, a protože je absolutní bytostí, musí nás milovat absolutně.
Stvořil nás jako nedokonalé bytosti, a z toho plyne, že stále děláme nějaké chyby a sami nejsme schopni jít správnou cestou, žít správně, nejsme schopni si sami pomoci a vytáhnout se z bahna za vlastní paty. Jsme na Bohu a jeho lásce závislí. Máme sepisovat deklarace závislosti a ne naopak.
Nepochybuji o tom, že Bůh stvořil naše tělo vývojem ze zvířat. Ale velmi ostře vnímám, že nejsem jen zvíře. Především disponuji vědomím, také vědomím vlastní smrtelnosti. Mívám pochyby, mám svědomí apod. Nejdůležitější odlišností je ale to, že jsem svobodný v tom ohledu, že se mohu rozhodovat. Zvířata tuto svobodu nemají. Jsou naprogramována instinkty a pudy. Člověk se může rozhodnout proti jakékoliv přirozenosti a je tedy tvorem nepřirozeným.
Jsem bytost závislá a přitom svobodná. To chápu tak, že mne Bůh stvořil kvůli lásce. Lásku nelze naprogramovat, to by nebyla láska. Láska může existovat jen mezi mezi dvěma subjekty a to pouze z dobrovolného svobodného rozhodnutí. Proto musel Bůh člověka ze sebe vyčlenit a obdařit ho svobodou rozhodování i s potencialitou, že to začne zkoušet sám bez Boha. A také začal a podle toho to dopadá.
Pak došlo k tomu, co kniha Genesis popisuje alegorií vyhnání z Ráje. Bůh musel člověka, aby ho zachránil pro lásku a existenci, umístit do prostředí, v němž si sám nepomůže, a bude mít stále šanci se rozhodnout znovu a správně. Do světa časovosti, kde nic není definitivní a věčné a vše je možné napravit. Tak tomu rozumím. Plácám se v tomto světě omezenosti, v této polepšovně, a vím, že jsem za své snahy rozhodovat se sám podle sebe, svou směšnou pýchou a touhu sám nahradit dokonalého Boha nebo ho ignorovat či dokonce zapřít, před Bohem vinen. Vím, že zasloužím nanejvýš smrt a neexistenci. Nesu břemeno dědičného Adamova hříchu.
Vím ale, že Kristovou obětí nám všem bylo odpuštěno a náš příběh může pokračovat i po smrti. I pak budeme nedokonalí, ale již na správné cestě správného rozhodnutí. Pokud Kristovu oběť přijmeme a budeme ho následovat v lásce, v sebeobětování, v nedůvěře ve vlastní moc a schopnosti i možnosti, ve víře, že nám náš život tak úplně nepatří že ho žijeme pro Něho, jsme zachráněni.
Ateisté se nafukují svou rozumovou suverenitou, ale i rozum dostali od Boha, a bez víry v Něho o rozum, jak vidíme všude kolem sebe, přicházejí. Ateisté mohou v to, že Bůh není, jen věřit, protože vědět to nemohou. Jsou tedy stejně věřící jako my, křesťané, ale jejich víra je nihilistická. Jednají sami za sebe, a protože jsou nedokonalí a nepožádali o vedení dokonalou milující bytost, vrší jednu chybu na druhou a už skoro neví, jak z toho ven. Jejich největší starostí je být větší a mocnější, než ti druzí, být něčím víc, dostat se do novin či do televize, nějak nahonit vlastní výzmanost a výjimečnost.
Já se tím vysilovat nemusím. Jsem si jistý, že pro svého Stvořitele jsem nekonečně významný a jím nekonečně milovaný. Proč bych měl stát o uznání od nedokonalých bytostí, když mi rozevírá náruč absolutní dokonalá bytost?
Ateisté bez uznání soutěží, soupeří, nějak se vzájemně poměřují a předhánějí, zadupávají se do země, okrádají, obelhávají a vraždí. A k čemu? Aby se mohli narcisticky naparovat v zrcadle v touze nějak nahradit Boha sám sebou? Aby se tím mohli obelhávat, než přijde tma a nic?
A tak bych se chtěl těch pyšných 95 % zeptat, jaký má jejich život a vše, co kdy dokázali či dokážou, smysl? Jestli není Bůh a posmtrný život, jestli jsme pouze chytřejší zvířata, pak je smrt definitivní. A pokud po smrti následuje nicota, může nám být všechno jedno. Pak není žádný důvod chovat se mravně, dodržovat pravidla a zákony nebo mít ohledy. Ten kdo je hodný a ohleduplný na tom v okamžiku smrti bude naprosto stejně jako ten, kdo se s tím nepáral, ubližoval ostatním, zabíjel, kradl, užíval si, lhal a podváděl. Nebude v tom žádný rozdíl, protože ani jedno, ani druhé nebude mít smysl. Vše, co jsme si kdy užili, prožili apod., zanikne, vyšumí a nebude. Zmizíme a ti, kdo nás znali, také zemřou a zmizí. Zmizí jakákoliv paměť na nás, knihy se rozpadnou, i kámen, a jednou skončí celé lidstvo a celý vesmír, prostor a čas, a bude naprosto lhostejné, jestli tu někdy něco bylo, jestli jsem tu byl já a jak jsem žil a kdo jsem byl. Pokud není Bůh a nemiluje mne, pak by bylo lépe, kdybych se nenarodil.
Pokud se tato republika pyšní tím, že je už témeř christosfrei, že tu vše řídí 95 % ateistů, pak se chlubíme pouze tím, že pro nás nic nemá smysl, protože vše zakrátko stejně propadne nicotě. Pak se chlubíme tím, že pro 95 % Čechů nemá smysl dodržovat jakákoliv pravidla a má smysl jen urvat, co se dá, než zanikneme. Nemá smysl, láska, ohledy, přátelství, nic.
Liberálové to nějak vědí, protože i ten nepatrný zbytek věřících křesťanů, který je nijak politicky neohrožuje, je pro ně tím úhlavním nepřítelem. Na církev je třeba stále pořádat internetové a propagandistické štvanice a dehonestující kampaně, nějak na ni útočit a představovat křesťany světu jako pedofily či nositele nenasytné touhy po majetku apod. Liberálové vědí, že hodnoty, které křesťané vyznávají, problematizují jejich bezmeznou touhu po anarchii. A touhu po tom, aby nic neplatilo, aby vše bylo relativní, aby lež nebyla lží a vražda vraždou, aby člověka nic neomezovalo a mohl cokoliv. Proč mají liberálové = ateisté takové touhy? Protože po smrti nebude nic, a tudíž se všechna omezení jeví jako nesmyslná a je úplně lhostejné, jak žijeme. Chtějí si jen užít, než přijde nicota.
A přesně k tomu směřuje republika 95 % ateistů. K naprosté anarchii a nihilismu. Ukřižujte mne, ale já s vámi do tmy nejdu. Protože mám rozum v hlavě.
Honza Drnek
