Vy to víte, věrní, že ze všech vášní ta nejčarovnější je naděje.
Jacques-Bénigne Bossuet
Letos slavíme přesně 30 let ode dne, kdy se komunistický režim i v naší zemi začal hroutit. Systém, který jí přinesl nepopsatelné utrpení, ztrátu tolika nadějí, svobody i zdravého rozumu, konečně dospěl na konec své čtyřicet let dlouhé existence, která tak byla právě o čtyřicet let delší, než měla.
Jistě, mohli bychom mnoho mluvit o tom, co bylo špatně. Skartace dokumentů StB, kupónová privatizace, aféra Bamberk, opoziční smlouva a mnoho a mnoho dalšího… Nyní se díváme do minulosti s odstupem oněch třiceti let a víme, že mnoho, co se udělalo, se mělo udělat jinak, nebo raději vůbec ne. A naopak mnohé, co mohlo být dobré a prospěšné, se neudělalo. Obnovou zemského zřízení počínaje a restaurací monarchie konče.
Mohli bychom se mnohem víc zabývat i tím, že teď, po třiceti letech, opět vylézají na světlo přízraky doby minulé a znovu získávají moc.
Ale to není nyní to hlavní. Podstatné je, že 17. listopadu 1989 se režim ve své poslední křeči střetl s nadějí tisíců lidí, a v tomto střetu konečně padl. Tato naděje plynula z víry v to, že lze žít i jinak než v totalitní politice teroru, brutality, iluzí a podvodů, tedy všem tom, co komunismus představuje. Díky ní se lidé rozpomněli na to, co znamená být člověk.
17. listopad nám mnohé přinesl. Ano, nic není dokonalé, a nyní jsme limitováni jinými věcmi než tehdy, ale přeci jen můžeme svobodněji volit, svobodněji cestovat, svobodněji psát, svobodněji vlastnit, svobodněji vyznávat svoji víru…
V neposlední řadě, po roce 1989 mohla u nás po více jak 70 letech legálně vzniknout oficiální monarchistická organizace, jejíž členové se nemusí bát, že je za jejich názory bude někdo pokutovat nebo rovnou zavírat do vězení.
A přece, jakoby se myšlení, které také lze označit za komunistické, pomalu vracelo z míst, z kterých by to dříve nikdo nečekal. Ba dokonce i od mnohých, kteří nyní oslavují a vzpomínají na 17. listopad. Nemá cenu si cokoli nalhávat, vždyť další hodnota, za kterou šli studenti na Národní třídu, byla pravda. A tak stále více jsou slyšet obvinění z jakýchsi ideozločinů (geniální výraz George Orwella), kteréžto zločiny už nejsou spáchány protizákoným chováním, ale jen samotnou myšlenkou, která je v rozporu s novodobým kodexem žádoucího chování a hlavně uvažování.
Přesto však, neměli bychom zapomínat, že 17. listopad zůstává dnem naděje. Možná mnohdy nenaplněné, ale přesto naděje. Tehdejší dění naši zemi, po čtyřiceti letech přešlapování v bezčasí komunistického ,,ráje“, opět posunolo na správnější cestu. Nyní si musíme udržet naději v to, že nám zůstane, co vzešlo dobrého ze 17. listopadu. Také nám, monarchistům, může posloužit jako příklad. Tehdy také mnozí něvěřili, že režim padne, stejně jako dnes nevěří, že by někdy mohla být obnovena monarchie.
Vojtěch Círus
