Před lety sice naši zákonodárci zavedli svátek svatého Václava, který je tedy dnem pracovního klidu, ale oficiálně jej nazvali dnem české státnosti a tak je uveden i v kalendáři. To samo o sobě vůbec není špatné – naopak: Dějiny našeho státu přece nezačínají rokem 1918, jak je, žel, často tvrzeno, ale nejméně o tisíc let dříve a výše uvedený oficiální název tento nesporný fakt zřetelně vyjadřuje a podtrhuje. Nemohu se nicméně zbavit dojmu, že polistopadové zákonodárce k této formulaci vedla i jakási forma „politické korektnosti“, i když tato hloupost tehdy ještě nevládla tak všeobecně: svátek sice uznáme, ale, abychom nevypadali příliš „klerikálně“, nazveme jej jinak. Pokud se můj dojem blíží pravdě, pak se jedná jen o další z řady důkazů, že vztah značné části veřejnosti ke sv. Václavu je dvojznačný. Ano, je to náš svatý kníže, zemský patron, ale….. Tuto dvojznačnost prokázal více než výmluvně také ing. Miloš Zeman: Je třeba si uvědomit, že na rozdíl od svého bratra Boleslava a koneckonců i na rozdíl od ostatních Přemyslovců dospěl Václav k názoru, že ohnutá páteř je tím nejlepším způsobem, jak se vyrovnat s velkým sousedem
– neváhal říci v roce 2000 při projednávání novely zákona o státních svátcích. Na druhou stranu, po svém zvolení prezidentem se rovněž tak neváhal sv. Václavem zaštiťovat, jeho ostatkům se poklonit a snad dokonce se před nimi, ač je dle vlastního vyjádření „tolerantním ateistou“, pomodlit. A není sám: politici, kteří jsou na hony vzdáleni ideálu sv. Václava nejen svou životní a politickou praxí, ale mnohdy dokonce i ideově, si neváhají, obzvláště pochopitelně tehdy, když se v časové blízkosti svátku ocitají volby a volební kampaň, rezervovat přední řady a nejlepší místa ve Staré Boleslavi a dokonce někteří neváhají ani zasahovat do průběhu bohoslužeb a pronášet během Národní pouti ke svatému Václavu svá politická „moudra“.
My však víme, že ustanovení císaře a krále Karla IV. , podle něhož je kníže Václav REX PERPETUUS, tedy „věčný král“, jediný trvalý vládce české země, a každý panovník je jen jeho místodržitelem, stále platí. Na lebce svatého Václava spočívá svatováclavská koruna a každý panovník ji má od svatého Václava jen zapůjčenu a musí ji vrátit. Po dobu svého panování má ovšem zároveň od „věčného krále“ propůjčenu i legitimitu. To se ovšem pochopitelně netýká prezidentů – jimi je tradice a legitimita přerušena. Nemůže se to týkat , a to z podstaty věci, žádného z nich, bez ohledu na jeho osobní a politické kvality. Tedy ani toho případně nejlepšího. O to méně se to může týkat prezidentů špatných, národ nikoliv spojujících, ale tragicky rozdělujících.
My také víme, že prezident, i kdyby obešel, změnil, přepsal či nechal přepsat všechny časné zákony, nemá pražádnou moc změnit zákony věčné, které panují nade vším a nade všemi. A proto víme, že svatý Václav nedá zahynouti nám ni budoucím
, proto víme, že všechny prezidenty, dokonce i ty nejhorší, přežijeme. Proto víme, že návratu legitimního panovníka, jemuž svatý Václav opět propůjčí korunu, se dočkáme my možná, „budoucí“ určitě!
Václav Srb, čestný předseda Koruny České
