Lidé nemající iracionální a nacionální odpor k rodu Habsburků si občas kladou otázku, zda mají Hohenbergové právo vládnout. Ferdinand d’Este si z upřímné a opětované lásky vzal hraběnku Chotkovou, která byla následně povýšena na kněžnu z Hohenbergu. Podle tehdejších rodových zákonů to byl tzv. morganatický svazek, čili nerovnorodé manželství, jehož následkem bylo zřeknutí se práva na trůn pro děti vzešlé z tohoto svazku. Mají právo na trůn rakouský, český a uherský či nikoliv?
Lidé nemající iracionální a nacionální odpor k rodu Habsburků si občas kladou otázku, zda mají Hohenbergové právo vládnout. Ferdinand d’Este si z upřímné a opětované lásky vzal hraběnku Chotkovou, která byla následně povýšena na kněžnu z Hohenbergu. Podle tehdejších rodových zákonů to byl tzv. morganatický svazek, čili nerovnorodé manželství, jehož následkem bylo zřeknutí se práva na trůn pro děti vzešlé z tohoto svazku. Mají právo na trůn rakouský, český a uherský či nikoliv?
Ač toho o současném životě potomků následníka Františka Ferdinanda d´Este a jeho ženy Žofie, rozené hraběnky Chotkové příliš mnoho nevíme, můžeme se setkat s názorem, že právě knížata z Hohenbergu (pouze hlava rodu užívá titulu vévoda) by dle některých royalistů měla usednout na český trůn. Ač se jedná o názor spíše ojedinělý, není jeho teoretické východisko nezajímavé, proto se pojďme společně na tuto problematiku blíže zaměřit.
Je nesporně positivní, že příznivci toho stanoviska vycházejí z reálných faktů a případný nástup Hohenbergů tak zdůvodňují poměrně logickými argumenty. Prvním z nich je Ferdinandovo nesmyslné zřeknutí se nástupnického práva pro své potomky. Nikdo se totiž nemůže zříkat práv jiných lidí, bez ohledu na to, zda vlastních, byť třeba ještě nenarozených, dědiců. Ostatně i sám budoucí císař Karel se po úmrtí Františka Ferdinanda d´Este podivoval nad tím, že jeho strýc nekladl jeho nástupnictví žádné překážky a nechystal právní kličky, kterými by ještě za svého panování legitimisoval své děti v právu nástupnickém. Druhým silným argumentem bývá absence pojmu morganatický sňatek v českém právu, který je také možno uznat (Hohenbergové byli vyloučeni z nástupnictví právě pro morganatický sňatek svých rodičů). Republiková vláda navíc zabavila majetek Hohenbergů jakožto Habsburkům, čímž je v podstatě sama legitimisovala a postavila tak do pozice následníků! Třetím stanoviskem bývá spíše emocionální než logický argument nástupnictví Hohenbergů. V dnešní době, kdy ještě lidé přijímají jméno Habsburg s jistou nevolí, rádi by viděli na trůnu „Čecha“, ale nechtějí porušit u nás zatím stále kontinuální nástupnickou linii, vidí v příslušnících Hohenbergů jistý kompromis, který by mohl vyhovovat jak legitimním snahám tak proudu více nacionálnímu, neboť Hohenbergové jsou po otci vlastně Habsburkové a po matce v podstatě „národnostně“ Češi. Příznivce rodu Hohenbergů na českém trůnu bychom tedy názorově kategorisovali jako odnož proudu legitimistického, protože jejich snaha vychází z genetických, tedy dědičných předpokladů příslušníků tohoto rodu na nárok důstojenství českého krále.
Je však třeba také poznamenat, že uplatnění jejich nároku není nesporné! I ve šlechtických rodech v Čechách, tedy ne pouze v rodu panovnickém, byl uplatňován institut morganatického sňatku, ačkoliv se jím právo nezabývalo. Neznamená to však, že tento institut byl zaváděn protiprávně. Udělování a podmínky dědičnosti titulů totiž vždy záležely na vůli panovníkově. Znamená to tedy, že pro jakoukoliv „manipulaci“ se šlechtickými tituly je rozhodující slovo panovníka a ne obecně právo, které, s vědomím si této panovníkovy pravomoci, do jeho kompetence nezasahuje. Proto nemusí být pojem morganatický sňatek právně upraven. Vládnoucí rody se řídí vlastními protokoly, obecně však platí, že následník je povinen pojmout za manželku ženu sobě rovnou, tedy buď kněžnu nebo vévodkyni, nebo také například i hraběnku, ale to v případě, že pochází z rodu vládnoucího či dříve vládnoucího. U Habsburků byl pak protokol ještě přísnější, neboť kritérium alespoň dříve vládnoucího rodu bylo uplatňováno vždy. Jak jistě víte, dnes se od těchto předpisů upouští a princům nebývá bráněno v případě, že se rozhodnou vybrat si partnerku dle jiných kritérií. Již dříve zde však byly snahy tyto změny nastolovat. František Ferdinand d´Este tedy de facto nemusel nic podepisovat, neboť jeho sňatek s Žofií Chotkovou morganatický byl. Kdyby se tedy, čistě hypoteticky, rozhodl pro nějakou hraběnku z rodu dříve vládnoucího, jeho potomci by podrželi rodinná důstojenství jmen, titulů a nároků a bezesporu by dnes byli jasnými kandidáty na český trůn, leč nestalo se tak. Podobně jako před pár lety Otto von Habsburg, byli také již dříve osloveni Hohenbergové v otázce nástupnictví. Na rozdíl od Otty, který vidí možnost nástupu habsbursko-lotrinských na český trůn stále otevřenou, Hohenbergové se vyslovili jasně proti svému vlastnímu nástupu – je však možné ptát se nadále jejich potomků… Kdyby se však podařilo, např. na základě již zmiňované absence pojmu morganatický sňatek, Hohenbergy jaksi zpětně legitimisovat a uznat je jako následníky českého trůnu, zařadili bychom jejich nárok v pořadí až po nárocích mužských potomků z rodu Habsburg-Lothringen, avšak pravděpodobně ještě před nároky žen z rodu Habsburg-Lothringen, které by byly uplatňovány postupně v případě, že by mužští příslušníci rodu vymřeli, nebo se českého trůnu vzdali. Nesmíme totiž zapomínat, že potomci rodu Habsburg-Lothringen (tedy i Hohenbergové) se řídí v těchto věcech nejprve vlastními protokoly a pak až možnostmi, které jim na základě vlastního (navíc proměnného) právního rámce „nabízí“ ten který stát. Hohenbergové by tak na náš trůn mohli usednout v nejlepším až v případě, že by se podařilo je legitimisovat a zároveň by Habsburkové vymřeli nebo se svého nároku na český trůn vzdali.
Petr Nohel
