Chtěl bych vám poděkovat , že jsme byli pozváni na tuto vaši krásnou slavnost, děkuji bl. Karlovi, že se se sv.Petrem dohodli i na tom ukončení deště , to, že jsem si říkal, že ten můj projev se omezí opravdu jen na poděkování. Nicméně v každém případě nepřijel jsem proto, abych přednášel o blahoslaveném českém králi a císaři rakouském Karlovi I. z Domu Rakouského, protože mě zkušenost učí, že právě na takovýchto shromážděních jsou přítomni vždycky ti, kteří o blahoslaveném Karlovi, posledním českém panovníkovi leccos vědí. A mnohdy opravdu ne málo. Ti, kteří nevědí, ti tu s námi nejsou.
My cítíme jako náš úkol, abychom právě takovými akcemi, jako je dnes, dali naší veřejnosti na vědomí to, že naším posledním panovníkem nebyl František Josef I., blahé paměti, ale že to byl i v té nejtěžší době první světové války, ty dva roky od roku 1916 do roku 1918, do rozpadu monarchie byl naším králem právě Karel, z Domu Rakouského, který byl roku 2004 blahoslaven. Je tedy po sv. Václavovi druhým českým panovníkem, který vstoupil do panteonu českých světců, a stal se tedy blahoslaveným katolické církve.
Ta jeho cesta – lidská – byla v podstatě velice krátká. Dovolte mi tedy, možná se to tady ode mě očekává, abych připomněl alespoň ta základní data.
Narodil se v Domu Rakouském jako arcivévoda z manželství arcivévody Otty a saské princezny Marie Josefy na zámku Persenbeug 17. 8. 1887 a zemřel 1. 4. 1922 ve vyhnanství na ostrově Madeira ve věku nedožitých 35 let.
Je to tragický osud. Byla to osoba, která byla vystavena během svého krátkého života tak těžkému údělu, že nebylo v podstatě nikoho, kdo by v té době, ani dnes, byl schopen tak těžký úděl unést. A přesto blahoslavený Karel ten svůj osud nesl tak, že mohl být po padesáti letech velice přísného procesu ve Vatikáně v procesu blahořečení prohlášen papežem Janem Pavlem II. za blahoslaveného. Takže ten jeho životní příběh byl velmi přísně posouzen. Já se velice často při svých takovýchto vystoupeních setkávám s otázkami, kdy lidé poukazují na to, že to byl přece panovník, který vedl monarchii v době první světové války, kdy byl použit na bojištích otravný plyn, atd., atd. A já jen pro klid vaší duše podotýkám: „Ten proces blahořečení byl opravdu velice přísný. A při tom procesu sedí církevní úředník, prelát, který je tzv. Advocatus diaboli – tedy čertovým advokátem, jehož úkolem je přinést na stůl všechno a cokoliv, co by danou osobu znedůvěryhodnilo a co by zabránilo jako historický fakt tomu, aby byla blahoslavena. Takže věřme tomu, že vše v tomto smyslu, co se týká těchto otázek, bylo ve Vatikáně za padesát let probráno, prodiskutováno a posouzeno.“
Chceme – li se tedy o tom víc dozvědět, je dnes již spousta historického materiálu sepsáno, můžete si to sami prostudovat, pro tuto chvíli jsem chtěl jen připomenout i tento fakt, že můžeme bez pochyb a pochybností být na našeho posledního českého krále hrdi. Jako na panovníka, který byl panovníkem opravdu moderním, který byl panovníkem sociálně citlivým, který byl především císařem míru, jak je nazýván. Protože od toho 21.11.1916, kdy v den úmrtí císaře Františka Josefa I. nastoupil na trůn až do rozpadu monarchie se snažil, aby válku, vedoucí válečné strany ukončily.
Ano, dá se říci, že se mu to nepodařilo. Z důvodů politických, vojenských, ale to jeho nezlomné úsilí, kterému se plně obětoval, kterému neváhal obětovat i své vlastní bezpečí a bezpečí své rodiny, tak s tím úsilím vydržel až do rozpadu monarchie.
Byl to panovník. Byl to císař. Byl to král. Jemu nemůžeme z pohledu dnešního názoru na svět po těch zkušenostech XX. stol. nikde zazlívat, že se snažil udržet monarchii jako zřízení, že se snažil udržet stát tak, jak existoval. Naopak. My velmi dobře víme, že ta dnešní střední Evropa by měla mnohem více zasahovat do osudů dnešní střední Evropy, že ta střední Evropa má v současné evropské unii, která se potácí v problémech, zejména duchovních a hodnotových, že má mnoho co nabídnout. A blahoslavený Karel byl v tomto směru jasnozřivý a hájil monarchii jako dědictví otců, dědictví tisíce let společné historie deseti národů a dalších menšin na tom území těch států, které patřily odedávna k sobě.
My jsme také patřili těch tisíc let do Evropy. Do Evropy křesťanské, tam kam nás zavedl svatý Václav. A my si také musíme při této příležitosti říct že Karel Habsbursko–Lotrinský nebyl, jak nás učí učebnice, žádným cizákem na českém trůně. Byl to přímý pokrevní potomek Přemyslovců, byl to přímý potomek naší svaté Ludmily. A dokonce Marie Josefa, princezna ze saského vládnoucího rodu byla pra pra pra pra pravnučkou Zdeny, dcery našeho tzv. „husitského“ krále Jiřího z Poděbrad. Ta si vzala za manžele saského vévodu a Marie Josefa, matka našeho posledního krále byla potomkem Zdeny a Jiřího z Poděbrad v přímé linii. „Cherchez la femme!“… Vždycky za tím samozřejmě stojí maminky, babičky, ta rodina.
Měli bychom se učit vidět našeho posledního krále také jako Přemyslovce, jako muže, kterému vláda v této zemi patřila právem. Jurisdikcí, genealogií s právem pokrevním a co se týká vztahu blahoslaveného Karla k Čechám, ten je velmi specifický. A pro nás je to velmi důležité.
My často podotýkáme, že byl korunován uherským králem, a že se nechal korunovat jen v Uhrách, vyšel vstříc tomu velikému tlaku uherské politiky, která měla velkou sílu v dobách, kdy Rakousko bojovalo na frontách Velké války.
Karel měl dostatek důvodů k tomu, aby těmto tlakům vyhověl. A neměl dostatek času, aby naplnil svá předsevzetí, aby naplnil to, co také bylo jasně vyřčeno. Prof. Galandauer to dokládá ve svém životopise o blahoslaveném Karlovi, že Karel jasně deklaroval svůj úmysl nechat se korunovat v Praze. A my můžeme vidět ten nedostatek času jako důkaz i v tom, že se nemohl nechat korunovat ani císařem rakouským ve Vídni. Uherská korunovace byla opravdu jedinou, ale to na věci nic nemění. Korunovace je samozřejmě akt, který bychom byli velmi rádi viděli. Jak u císaře Františka Josefa I., tak u Karla, už proto, že by určitě vztahy Čechů ke Karlovi byly mnohem srdečnější a byly by považovány za historicky potvrzené. Nicméně korunovace je aktem především duchovním, církevním a nic nemění na tom, že Karel byl legitimním českým králem a celý rod, který pokračuje – bohatě – ta rodina jsou Karlovi legitimní dědici českého trůnu, jako to byl zesnulý arcivévoda Otto von Habsburg, kterého jsme v Čechách také několikrát vídali a přivítali a kterého jsme si nesmírně vážili pro jeho obrovskou moudrost, a pro to, co předvedl, a co je pro nás také důležité.
My blahoslaveného Karla nemusíme obhajovat jen jako historickou osobu, jejíž osud byl v podstatě ukončen v nějaký den roku 1922. My ho musíme také vidět jako světce a jako světce moderního, jako člověka naší doby. Není žádným světcem starověku, který zahynul strašlivou smrtí někde u mučednického kůlu nebo na nějakém roštu. To byl člověk, který obětoval svůj život, který žil, i ten okamžik smrti za úkol, který mu Prozřetelnost svěřila. Že se má starat a zasloužit se o své národy. A je to světec dnešní doby, a je to světec moderní. A jak té jeho předčasné smrti litujeme, tak máme takový zvláštní pocit, protože on, ten Karel, pro celé dějiny zůstává takovýmto Karlem. My ho neznáme jako starého pána, tak jako Františka Josefa I., který je pro nás velebný kmet, pro někoho dědek, tak my ho vidíme; nevidíme ho jako Františka Josefa I. ve svých čtyřicetinách, kdy řešil problémy Rakousko–Uherského vyrovnání, nebo ještě o dvacet let později, kdy se snažil prosadit v parlamentu všeobecné volební právo. On mnohokrát usiloval o to, aby se parlament shodl na zavedení volebního práva. My nic z těchto věcí dnes nevíme a nevnímáme. A mějme tedy radost z toho, že máme našeho blahoslaveného Karla jako člověka mladého, člověka krásného, jako člověka naší doby, který může vést také to poselství mladé generaci, protože – vracím se k tomu, co jsem už nakousl, o čem jsem mluvil – my jej potřebujeme pro budoucnost. My ho potřebujeme vnímat jako světce, který nás může pospolu zpátky doprovázet. A jednou nám Otto von Habsburg na dvoře brandýského zámku řekl: Já vám všem – liebe Landsleute – milí krajané – tady přeju, abyste našli zpátky vy všichni, kteří patříte do střední Evropy, do toho podunajského prostoru bývalé monarchie, abyste znovu našli cestu k sobě, abyste si zajistili dobrou budoucnost ve sjednocené Evropě. Domyslete to celé…
Náš poslední král Karel nám v tomto může sloužit, co se tedy týká Čech. Karel u nás žil, ale osud z tohoto hlediska byl výjimečný, protože Karel v Čechách prožil šest let. V roce 1906 nastoupil na pražskou univerzitu Karlovu ke studiu – studoval u česko–německých profesorů a o českých dějinách mu nevyprávěl nikdo menší, než prof. Goll, a máme opravdu dostatek důkazů, že Karel byl skutečně vzdělán.
Já často nesouhlasím s historiky, kteří často říkají, že nebyl připraven na svůj úřad. On na ten úřad jako člověk, svým vzděláním a svým rozhledem připraven byl. On na to nebyl připraven srdcem, ale i rozumem – v tom smyslu, že by byl ochoten udělat všechno, co politika v té době potřebovala, chtěla, k tomu, aby vítězila. On vždycky cítil tu hranici, kde končí člověk, kde končí lidská dobrota, kde končí soucit, to byl také velký rozměr jeho osobnosti. Rakousko–Uhersko od roku 1917 mělo první na světě ministerstvo sociálních věcí. Následovalo krátce nato ministerstvo zdravotnictví. Zřídil komise, které řešily problémy nájemníků, dělnictva, stavěl se proti práci dětí. Je tam celá řada zaznamenaných, doložitelných aktů, které on, jako panovník, poslušný člověk v té době podepsal.. A to je profil jeho osobnosti. A to je také i to, co Karla dovedlo ke cti oltářů, protože on, ten sociálně spravedlivější svět, sociálně pozorný svět neviděl a nemusel vidět prostřednictvím žádného marxismu a žádného socialismu a podobných zvěrstev. On si to dokázal představit jako řešitelnou otázku na základě sociálního učení církve, víry.
V Čechách po těch dvouletých studiích kdy se leccos dověděl, byl komandován do Brandýsa nad Labem, kde sloužil jako důstojník u „sedmých“ dragounů. Byl tam do roku 1912, zase je to velmi dobře zaznamenáno, dokonce máme i filmový záznam, dne, kdy si do Brandýsa přivedl svou novomanželku Zitu Bourbon – Parma v roce 1911.
Mluvil tam česky. Stýkal se s běžnými lidmi. Brandýs není žádné německé město. Je typicky české. Karel tam byl oblíben, a tak je zajímavé číst, s jakými rozpaky byla v Brandýse „přivítána“ nebo prováděna likvidace monarchie v roce 1918. A já snad chci ještě připomenout, jaký vztah má k tomuto kraji.
Projížděl tudy v roce 1912. Poté, co sedmí dragouni z Brandýsa přijížděli do své nové posádky do Kolomeje na hranici tehdejší Haliče, dnes to je již na Ukrajině.
2.3.1912 vyjeli z Brandýsa, 12.3. Karel navštívil tehdy kadetní školu v Hranicích na Moravě, 16.3. byl v Novém Jičíně, a pak jeli dále. Frýdek Místek, směr Bělá, Vadovice, Kolomea.
A potom se tady ještě v Českém Těšíně objevil v době války, hlavně v těch prvních letech, kdy byl přidělen k velení armády, protože v Českém Těšíně bylo sídlo spojeného velitelství vlády, ale tyto první dva roky války bylo to zároveň něco, co Karla přesvědčilo o tom, že je potřeba válku ukončit.
Už to dále nechci prodlužovat. O Karlovi by se dalo mluvit hodiny. Já jsem chtěl jen stručně pro pořádek připomenout jeho osobnost. O tom se bavme, v jakých souvislostech. A na závěr chci samozřejmě poděkovat. A to strašně poděkovat. Protože to, co nám dnes chybí ve velkých městech, to se děje na venkově.
Minulý týden jsme byli v Návarově, kde byl odhalen – to není úplně přesné – prostě svátek pramene, který tam tryská ze skály, a který místní kolegové, kamarádi, starosta pojmenovali pramenem blahoslaveného Karla. Pod těmi staletými smrky v tom lese je ten pramen blahoslaveného Karla, a je tam i místo, kde se o tom může mluvit, kde se o tom může přemýšlet. A najednou jsme tady – ve Slezsku – a nic to nemění na věci, že jsme tady daleko od Prahy – jel jsem to vlakem, tak jsem viděl jak je to daleko a tady zase najednou ten Karel bude žít. Tak já strašně děkuju. Především majitelce zámku paní Hegrové–Philippi, že měla tu odvahu dál to tady jak vyprávěla upravit, aby to byl opravdu krásný prostor, krásné náměstí blahoslaveného Karla. Je to úžasné, děkuju panu slezskému zemskému hejtmanovi za to, že je nápomocen této věci. Má to i turistický rozměr, že tady takto i blahoslavený Karel zůstane, tak je tady vyfocen jako plukovník uherského husarského pluku, takže i maďarští turisté, když pojedou okolo, ať se zaradují a mohou říct: „Tak tady je náš panovník“ – jednoznačně ho poznají, jako poznali arcivévodu Georga v Praze. Nevěřili byste tomu, jak arcivévoda Georga Habsburský, bratr úřadující hlavy Domu přijel na oslavy Karla IV. V Praze a šli jsme někde u židovské synagogy po plné ulici a najednou se z druhé strany ozvalo maďarské zahalekání a skupina maďarských turistů se k nám řítila – to se nám stalo asi čtyřikrát nebo pětkrát. V Praze, cizím městě, v jiném prostředí, kde byste to neočekávali, ti Maďaři, kteří se jeli podívat do Prahy, najednou rekognoskovali zcela neomylně svého arcivévodu.
Jak rekognoskujeme tedy zcela neomylně našeho posledního krále, protože je to osobnost historická, na kterou můžeme být hrdi. Zatím, bohužel, většina z nás neví, na co můžeme být hrdi, a nebo jsme hrdi na to, nad čím si slušný člověk drží čistý kapesník.
A takovéto osobnosti jsme v naší historii a dějinách zapomínali, zapomínáme a dlužno podotknout, že stále je dostatek vůle k tomu, aby byly zapomínány ty osobnosti plánovitě, účelově.
Měli bychom se vracet do té historie, abychom se poučili, a abychom věděli.
Dovolte mi tedy na úplný závěr citovat arcivévodu Otty von Habsburg. On říkal: Když někdo neví, odkud přišel, tak taky neví, kam jde. Protože neví, kde zrovna je…
A to jsou moudrá slova našeho korunního prince, teoretického císaře a krále, který mohl vládnout téměř sto let a kdo ho znal, a jsou mezi námi i takoví, tak mi dá za pravdu, že to je již dnes ztracená pohádka.
Tak objevujme blahoslaveného Karla na takovýchto místech v celé naší vlasti.
Ještě jednou – děkuju mockrát, že jste to udělali a přeju vám, ať vám Bůh žehná.
Záznam: Miroslav Pauřík
P.S.: Celý projev byl přednesen tzv.: „ex tempore“, a tak text byl v malých detailech drobně, restylizován, aniž by došlo ke změně významu jednotlivých částí či celku. – M.P.
