Politika se nám zdá být vyprázdněnou formální slupkou bez obsahu, protože jí dominují peníze, obchod a s tím spojená moc. Na druhé straně jí dominují splašené fantické ideje rovnosti, které se neopírají ani o jediný reálný příklad ve světě, jak by si mohlo být něco s něčím rovné. Přitom by měla být politika již podle jména starostí o Polis, tedy obec.
Peníze a majetky, jak známo, rozkládají, rozleptávají vztahy, ale nic nespojují. Každého a cokoliv si koupí a ničí tak zásady, pravidla, zákonnost a spolehlivost. Motivují zločinnost a vedou k otroctví nebo k anarchii. Mají tendenci kolem sebe vytvářet jakési systémy, v nichž se všechnmo poměřuje abstraktními symboly čísel, vše se převádí a kvantifikuje na čísla a tento systém si nárokuje být univerzálním, poměřovat absolutně vše, a tím také vše i ovládat a všemu diktovat.
Naproti tomu je zřejmé, že to, co dělá Polis skutečnou společností, je prodělečné (viděno principem maximalizace zisku a minimalizace nákladů). Vzájemnost, vlídnost, láska, přátelství, sousedství, spolehlivost, čest, mravnost apod., jsou entity zcela prodělečné a nic, kromě světa, ve kterém se dá dýchat a žít, za ně nezískáme.
Obchodníci a finančníci jsou mistry v hromadění kamenů. Dokonce dokážou produkovat systémy, podle kterých lze jejich hromady kamenů třídit, rovnat, systematizovat a převádět na společný jmenovatel abstraktních symbolů hodnoty. Nikdy ale nic nepostaví, protože nemají pojivo, jakousi maltu vztahů, která je zcela neekonomické povahy. Naopak mají tendenci rozebírat a ničit již stojící domy a chrámy civilizace, aby z nich získali více kamenů, a měli větší hromadu, než jiní. Hromada je náhle důležitější, než civilizace a společenství lidí.
Pojivo mají ti druzí, ti, kdo nejsou bohatí penězi, ale duchem, kdo chtějí žít v dobrých vztazích, kdo prostě umí mít rádi svou zemi, své město, své sousedy. Kdykoliv vydělají nějaké peníze, hned je v tomto svém cíli utopí. Peníze pro ně nemají takovou hodnotu, jako pro hromaditele kamenů. Peníze jsou pro ně nástrojem dobré služby, ne nějaké velikosti, významu, berličky sebevědomí či vítězství.
Obchod a směna jsou při tom nezbytným civilizačním jevem a nástrojem, takže je nelze eliminovat. Podle křesťanského učení je bohatství jen darem ke službě a není samo o sobě hříšné. Jen člověk může být hříšný.
Aby vznikla a trvala civilizace a společnost, je zapotřebí obojího materiálu. Kamenů i pojiva. Tyto komodity jsou rovnocenné ve své potřebnosti a ani jedna z nich by neměla určovat tu druhou. Obě komodity se dají převést na společnou hodnotu, a výrazem té hodnoty je to, co se z nich postaví, co slouží Polis, státu, městu, společnosti jako celku. Ani jeden z těchto dvou způsobů myšlení a nahlížení světa nesmí určovat ten druhý a nesmí dominovat. Jen harmonie vede ke stavbě, k budování něčeho velkého a hezkého, co všechny spojí a nadchne.
Lze užít i jiných příměrů. Když budou hřebíky vládnout prknům nebo když budou prkna vládnout hřebíkům, nikdy nevznikne loď, která by vyplula objevit neznámé země a my se nikdy nedostaneme k panenským břehům jiných světů.
A tahle myšlenka v dnešní politice chybí. Chybí dostatečně silná vize, co by se mělo stavět a budovat. Kameny a malta spolu soupeří, místo aby slepili zeď. Nemají projekt, nemají plány, nemají stavitele a neshodnou se na architektovi.
Království Velké Británie neuspělo ve druhé světové válce proto, že mělo mnoho dobrých obchodníků a finančníků, že mělo kolonie a majetky. Naopak. Dokud Britové prodávali spojence Němcům za mír, dokud platili jiným, aby to za ně vybojovali, byla to porážka za porážkou. Teprve, když vyhnali kšeftaře z vlády a povolali tam idealistu, když celé své impérium, zlaté rezervy a vše, co měli, obětovali vítězství, když začali bojovat z úplně jiných důvodů, pro záchranu civilizace a dobré společnosti, právě tehdy začali vítězit.
Nacistické Německo ovšem také bylo výsledkem velké vize, která harmonizovala ochotu Němců sloužit do jedné impozantní stavby. Jenže te vize se neopírala o Boha a služba národu či diktátorovi nezaručuje, že je ta vize dobrá, že vše nesklouzne ke zlu.
Edvard Beneš vůli bojovat za svoji Polis neměl a službu lidí národu nedovedl využít ani harmonizovat. Znemožnil národu, který vizi nalezl, aby jí sloužil. Sbalil si raději uzlíček a odešel do světa hledat někoho, s kým vykšeftuje své poválečné prezidentování. Uspěl, ale po zásluze z toho měl jen trápení a smrt, a s ním celý zbloudilý národ.
Koruna Česká se v rámci politické scény liší právě tím, že se v ní soustředí spíše straníci malty, než straníci kamenů. Její úkol a poslání jsou ale, myslím, ještě jiného a vyššího významu. KČ se má snažit (a dělá to), předkládat ony vize a stavební plány. Má líčit nádheru a posvátnost vysokých chrámů, jejich ticho a možnost uslyšet Boží hlas. Má líčit pohodlí a nádheru domů, v nichž budeme jednou bydlet. Má líčit zelené široké bulváry po nichž se budeme procházet, ale i nedobytné pevnosti, které nás ochrání. Má nadchnout pro vizi říše člověka. Má vzbuzovat touhu po vzdálených březích za obzorem, která vyvolá potřebu stavby lodí. Má vázat uzel věcí, v němž budou smířeny kameny s maltou, křebíky s prkny, a v němž naleznou smysl a naplnění (řečeno s Exupérym).
Koruna Česká si neklade za cíl zničit obchod a vyvolat pohrdání finančníky, ale získat je pro spolupráci, která teprve jejich hromadění dá smysl. Namísto bezduché rvačky a soutěže, namísto porovnávání se a rovnostářství společné budování. Obrácení pohledu do budoucnosti a znovuzískání naděje. Popření dojmu, že žijeme v jakémsi obřím vězení, kde se vše jen stále zhoršuje, rozpadá, a kde již ani nestojí za to žít, natož se tu o něco snažit.
Touha ovládat je syndromem vězení a plodí nihilismus, ale touha sloužit vznešenému, lepšímu, budoucímu, je výrazem svobody a plodí naději. Touha natáhnout ruku, vykročit do neznáma a nechat se vést v důvěře ve velkého architekta (ne toho zednářského), bez ohledu na to, co nás na cestě čeká. Nesnažit se jít pouze tam, kde máme vše zajištěné a pojištěné. Zavřít zadní vrátka, nekalkulovat a jít. K tomu je třeba odvaha, která nekalkuluje a nepočítá. K tomu je ale třeba i vize, ne politická entropie našich dnů.
Žijeme v době vlády mizerných obchodníků, kteří zvolili momentálně přítomná abstraktní čísla na svých kontech namísto absolutního zisku života věčného v lásce Stvořitele. Za iluzi kralování dnešku vyměnili budoucnost, naději a smysl všeho, co dělají. Čísla na kontech samozřejmě znamenají i konkrétní domy, jachty a paláce, ale co s tím, když za pár let zemřou a všechno pro ně zmizí? Co s jakýmkoliv vítězstvím v jakékoliv soutěži a rvačce? Naopak přátelství či lásku si na věčnost bereme sebou. A pokud věříme jen v tento svět tady a teď, pak skutečně žijeme ve vězení a v beznaději, kde nic nemá smysl a vše se pomalu rozpadá, a sjednotit to lze pouze bičem otrokáře.
Proto je v Koruně České tolik věřících křesťanů. Proto jsou naše politické vize neodmyslitelně spojené s vírou v pokračování všeho. Jinak by totiž bylo jedno v jaké jsme politické straně a zda vůbec v nějaké. Polis by nám mohla být ukradená. Hromadění majetků, moci a funkcí by se nám jevilo jako trapně nesmyslná činnost, jejíž význam se za pár let propadne do nicoty.
Pokud bychom se totiž chtěli podobat jiným stranám a korporacím v tom, jak dělají politiku, budeme se jim brzy podobat i v jejich trapné beznaději, nesmyslnosti a bezvýchodnosti jejich úspěchů. Stali bychom se karikaturou politiky.
Pro monarchisty je takovou sjednocující vizí budoucnosti monarchie. Ne ta stará Rakousko-Uherská; ta zemřela nelze ji vzkřísit. Lze se od ní jen učit. Monarchie je vize velké Polis, která sjednocuje nejen hřebíky s prkny a kameny s maltou, ale i naprosto rozdílné národy a společenské vrstvy, bohaté i chudé, chytré i méně nadané. Sjednocuje je tím, že není strukturou a hierarchií moci, ale je strukturou a hierarchií služby. Všichni slouží vlasti a králi, král slouží Bohu a vlast spravuje pro sv. Václava, věčného krále.
Monarchisté neznají žádnou lepší vizi (kromě přímé teokracie), která by mohla dát politice v jejím nejpůvodnějším významu smysl a lidem naději na dýchatelný svět budoucnosti.
Monarchie nabízí bohatým uplatnit jejich schopnosti a bohatství ve službě něčemu vznešenějšímu, než jsou oni. Naprosto stejně ale nebízí i chudým uplatnit jejich práci a dobrotu srdce ve službě obci, která je větší, než oni sami.
Když jdete opravit hospodu, abyste v ní mohli zasednout se sousedy u piva a kytary či harmoniky, děláte stejně velkou službu, jako ten, který dal milióny na stavbu chudobince či kostela. Oba jste proměnili to, co vám Bůh dal na službu Polis a oba jste dosáhli naplnění a po stránce majetku jste prodělali. Je to jediná myslitelná forma rovnosti mezi lidmi.
Monarchie nabízí mužům a ženám zakládání rodin a plození dětí jako službu zítřejší říši. Muž a žena nemají spolu žít celý život a vychovat potomstvo proto, že by jim to osobně přinášelo neustávající rozkoš a zábavu, ale proto, že tím slouží budoucímu světu a Božímu záměru s lidstvem.
Všechny úchylky a zvrácenosti dneška jsou nemoci nihilismu, beznaděje a bezvýchodnosti, nesmyslnosti žití jen pro sebe. Můžeme kritizovat, že si někdo dal chirurgicky zkrátit nohu nebo si nohy potetoval, ale teprve na cestě k něčemu důležitému se ukáže, k čemu jsou nohy dobré a jaké nohy to musí být, aby sloužily k chůzi. Chůze začne mít význam teprve, až se ukáže cesta a touha někam dojít.
Proto je Koruna Česká důležitá nejen jako myšlenková platforma, ale jako politická strana. Protože jiná taková není.
Honza Drnek
