Opět se přiblížilo státem ideologizované datum 6. 7. (1415), které zvláště letos nabývá rituálního významu, neboť jde o 600leté výročí upálení českého kněze a kazatele Jana z Husi v Kostnici před církevním koncilem. Také my monarchisté, z větší části katolíci, se s tímto datem a s touto postavou musíme nějak, co nejpoctivěji vyrovnat.
Existuje mnoho vysvětlení a motivů, kterými je smrt Jana z Husi vykládána. V dnešní sekularistické atmosféře převládají vysvětlení opírající se o mocenské intriky, do nichž se Jan zapletl a na které nestačil ani stačit nechtěl. Existují vysvětlení psychologická, která zdůvodňují Janovu neochotu odvolat a zachránit si život. Existuje a bezelstně se přejímá mnoho nepravd a omylů.
Například ochranný glejt císaře Zikmunda. Je třeba vědět, že tento glejt se vztahoval pouze na cestu do Kostnice a splnil svůj účel. Zikmundův slib slyšení před koncilem byl Janovi posléze také splněn. Je třeba vědět, že Jan, dokud byl vysvěceným knězem, nebyl formálně poddaným Zikmundovým, ale spadal do struktury církevní monarchie. Zikmund mohl zaručit jen jeho bezpečný pohyb po říši, nemohl zaručit jeho bezpečnost v rámci koncilu. Teprve, když byl posledního dne Jan odsvěcen, spadl pod rameno světské moci. Zikmund jej předal městské správě v Kostnici s přáním, aby ušetřili jeho život, ale nepouštěli jej zpět do Čech.
To je vysvětlení dalšího omylu, že Jana nechal upálit Zikmund nebo koncil. Zikmund, jak jsme vysvětlili, to nebyl. Jeho motivy byly přesně opačné. V době Janovy smrti již věděl o významném odporu v Čechách a uvědomoval si, co může následovat, i když nedomyslel, jak silné to bude. Jan Hus v kostnickém vězení by byl pro Zikmunda dobrou vyjednávací kartou v Čechách, s níž by mohl hrát později, až se bude ucházet o svatováclavskou korunu.
Zikmund sám se k Husovi choval umírněně. Dokonce, když byl přítomen jeho slyšení před koncilem a Jan na něho zaútočil tvrzením, že ani králové, pokud spáchali smrtelný hřích, nejsou před Kristovýma očima králi, Zikmund se nerozčílil. Vstal a mírně Husovi oponoval, že nikdo z lidí není bez hříchu, ani Hus sám, čímž odhalil Janovu tendenci soudit druhé z pozice spravedlivého.
Koncil, jako v té chvíli nejvyšší církevní orgán (nebyl papež) nemohl Jana nechat upálit. Podle kanonického práva neměla církev nikdy moc odsuzovat k smrti. Platilo Kristovo – Nezabiješ! Nejvyšším církevním trestem byla vždy exkomunikace. Dokonce nebyl Jan předán ani inkvizitorovi, a kdyby byl, inkvizice také nebyla součástí církve. Koncil nebo církevní intrikáni mohli ovšem světské rameno ovlivnit, což se zde asi stalo. K smrti mohla Jana odsoudit pouze světská moc a tu kostnické městské radě delegoval Zikmund.
Další z výrazných omylů se vztahuje k neochotě koncilu poskytnout Janovi slyšení. Jak se ho domáhal, ale sám byl jako univerzitní činitel znalcem kanonického práva a musel vědět, že není do Kostnice zván k učené disputaci, ale před soud. Středověký soud, ani církevní, ani světský, neměl ve zvyku poskytovat předvolanému právo obhajoby. Bylo předneseno obvinění, vyslechnuti svědkové a předloženy důkazy. Poté byl obviněný nucen k doznání, někdy i mučením. Následoval rozsudek. Jan musel vědět, že přesně tohle ho čeká. Jeho jedinou nadějí na jakousi možnost obhajoby byl Zikmundův slib veřejného projednávání a slyšení před koncilem. Jeho slyšení, byť přerušované, bylo zcela výjimečnou událostí na tehdejší poměry.
Kdo byl tedy Jan Hus a proč se vůbec do Kostnice vydával? Mohl setrvat pod ochranou české šlechty na jejích hradech, psát knihy a snažit se o dorozumění s papežem na dálku. Nikdo by jej v Čechách nepokládal za zbabělce, naopak by byl považován za rozumného. K žádné husitské revoluci by bylo zřejmě nedošlo a Hus rozhodně nejel do Kostnice proto, aby se nechal upálit a tím nějakou rebelii vyvolal. Zikmund by se k svatováclavské koruně dostal zřejmě snadněji a jako římský císař by se byl postaral, aby se o Češích nemluvilo jako o kacířích. Nejspíš by Čechy zaměstnal válkami proti Turkům na Balkáně.
Byl snad Jan Hus pyšným mužem, který si to rozdal s celým světem mocných a nechtěl pak včas couvnout a umenšit se? Cítil se, být soudcem církve a společnosti? Nebo se příliš rozběhl, a když zjistil, kam jeho běh vede, nemohl se již zastavit ani uhnout z nastoupené cesty? Možná od všeho trochu.
Jan Hus byl ale podle mého soudu především mužem, který toužil co nejúplněji a co nejdůsledněji následovat Krista. A Bůh ho vzal za slovo. Vysvětlení Janova osudu má podle mne zejména tento duchovní rozměr. Kristova cesta vede na kříž, který měl v Janově případě podobu hranice. Jan nebyl sám Kristus a nebyl bez viny. Byl zabit pro pravdu, která nebyla a nemohla být čistou Boží Pravdou, protože člověk Jan neviděl věci tak, jak je viděl Boží syn. Ale jeho příběh se až nápadně podobá příběhu Ježíše Krista. Byl odsouzen intrikány a zákoníky sahendrinu – koncilu. Kristus byl ukřižován světskou mocí Říma, Jan byl upálen světskou mocí středověké Římské říše. V Janově příběhu se vyskytl také Jidáš – mistr Pálač a Jan byl zrazován bývalými příznivci. Když umíral, bylo kolem jen několik věrných, ale zastrašených. Jan byl vystaven pokušení odvolat, která odmítl. Jako Ježíš byl obviněn z rouhačství proti správné víře. Umíral s pocitem opuštěnosti, obklopen nesmyslně předimenzovanou nenávistí světa. V posledních dnech se zřejmě ani tak nerozhodoval, zda odvolat, zda by tím nezklamal příznivce doma. Jeho hlavním motivem bylo setrvat na cestě Kristově a nezklamat Pána, kterého miloval a chtěl následovat až do konce. Pokud se trápil, pak možná otázkou, zda to po něm Pán chce, nebo zda se jedná jen o jeho soukromé rozhodnutí, které učinil on sám bez Božího požadavku. Zda dělá to, co má dělat, co od něho Pán doopravdy očekává. Jana nezajímaly mocenské intriky a hra, kterou s kartou jeho kacířské osoby hrají druzí. Jan možná před smrtí připouštěl, že některé věci víry mohl vykládat chybně, ale šlo mu o cestu Kristovu. O následování Krista.
Že Jan Hus nebyl Kristem samotným lze poznat již z následujících dějů. Kristovi učedníci se po smrti a vzkřížení svého Pána nechopili zbraní a nešli zabíjet Římany, naopak se chovali pokorně, nechávali se zavírat i zabíjet a jen hlásali Jeho evangelium. Následovníci Husovi se chovali zcela jinak. Situace v Izraeli v době Kristovy smrti byla také napjatá a zralá na revoluci, přesto zde žádná nevypukla. V Čechách ano. V Husově příkladu musela být tedy obsažena chyba (která vyvolala násilí), která v Kristově příkladu obsažena nebyla. Jan Hus byl nakonec mučedníkem, ale jiného druhu. Kristova smrt byla vykoupením lidstva, Husova smrt se stala pokušením řešit vše zbraněmi, po světsku a často velmi hříšně. To prvé vedlo k pokoře, to druhé svádělo k pýše.
Jan z Husi nikdy k žádné revoluci nevyzýval a byl by se asi zděsil, kdyby viděl, co se jeho jménem děje. V jeho chování a způsobu kázání muselo ale být obsaženo něco, co nakonec k revoluci vedlo. V tomto ohledu postačí srovnání Husa s Františkem z Asisi. František byl také radikálním reformátorem církve, ale začal tak, že vše vztáhl jen na svoji osobu. Kritizoval jen svoji hříšnost a změnil svůj život. Začal se sám chovat podle toho, čemu uvěřil. I on měl učedníky a následovníky, ale on ani oni na církev neútočili, přestože v ní bylo již tehdy mnoho hříšného a zkaženého. Jen využili prostoru, který církevní svět poskytoval, aby začali sami žít podle Krista. Výsledkem nebyla revoluce, ale vznik nového církevního řádu a povznesení církve. František nezačal měnit společnost, ale sebe. Hříšnost spatřoval v sobě samém a vedlo to k omezení hříšnosti v celé církvi i společnosti. Jan Hus spatřoval hříšnost okolo sebe a vedlo to k nárůstu hříšnosti.
Jan nebyl fanatikem ani dogmatikem, ale fanatiky přitahoval, kdežto František přitahoval blázny pro Boha. Jan vykládal Písmo svaté doslovně a odmítal přijmout fakt, že Bible je Bohem jen inspirovaná a výkladu je zapotřebí. Výklad je ovšem vždy problematický a vždy z části lidský. Pokud při výkladu nepůsobí Duch svatý, je často chybný. Cesta ke správné víře je vždy jakýmsi dohledáváním, které musí být spojeno s modlitbou a prosbou o vedení. Musí být ověřeno zkušeností a následky. Přečíst si písmo a doslovně ho aplikovat je příliš snadné, svůdné a Bůh může v takovém procesu zcela chybět. Doslovná aplikace může vést k zbloudění. To byla jedna z námitek, které koncil k Husovi vznesl. Je v tom možno vidět přízrak budoucího protestantství, jakkoliv se Jan považoval až do smrti za katolíka.
Toto je několik z mnoha důvodů, proč církev zřejmě nikdy neprohlásí Jana z Husi za svatého, i když dnes možná přebývá u Pána velmi blízko. Jan byl uznán za reformátora a za mučedníka.
Na český národ mělo jeho působení devastující účinek. Husitské hnutí bylo nakonec potlačeno a mocensky kontrolováno, ale změnilo myšlení Čechů a jejich postoj k Bohu. Ne, že by hned přestali být křesťany, právě naopak, ale zaselo do nich ono pokušení změnit svět, ne sebe samého. Spatřovat hříšnost a chyby ve světě, ne v sobě samém. A hříšný svět odmítnout, separovat se od něho, udělat se pro sebe, proti všem.
Jan Hus nikdy nekázal, že nebude už králů ani papežů. Jeho následovníci ano. Proč? Kde to vzali, když ne od Husa? Ale ano, vzali to u Husa, jen v jiné podobě. Při veřejném slyšení před koncilem Jan v jednu chvíli vykřikl, že hlavou církve je Kristus a nikdo nemá právo ho soudit, jen Kristus sám. Jan Hus byl možná neuvědomělým zastáncem a propagátorem teokracie, přímé vlády Krále králů, Boha. A v tom se s ním nesejdeme my, monarchisté, kteří věříme, že moc krále je od Boha skrze pomazání, že i král je hříšná osoba, ale Bůh ví, koho vyvolil, aby se narodil ve správném rodu ve správný čas, a ať je král osobně jakýkoliv, Bůh tím něco sleduje a lidem to nepřísluší měnit.
Husovi následovníci se domnívali, že to lidé mají měnit, když je král nebo papež či biskup hříšný. A zde je základ budoucí antipatie Čechů k elitám. Vždycky jsou elity nějak hříšné a lidé to mají soudit, reformovat i měnit, jako by lid byl bez hříchu a neomylný. A stále méně má do toho co mluvit Bůh. A protože nikdo není bez hříchu a nelze nalézt dokonalé elity, nemá tento bludný kruh našich dějin řešení. Jenže začátek byl možná u Jana z Husi, i když ani on by nesouhlasil s tím, kam to došlo.
Proto máme my monarchisté nejblíže právě ke katolické církvi. Snažíme se respektovat Boží záměr a plán, i když král ani papež nejsou bez hříchu. Prezident ale není pomazaný a není prezidentem z Boží vůle, stejně jako onen opěvovaný lid. A když prezident vyvěsí nad hradem českých králů husitskou revoluční standartu, má tím možná na mysli, že nebude králů ani papežů, a že on ví nejlépe, i bez Boha, jak reformovat svět. Jsme stále ve vzpouře, mistře Jene. Líbilo by se ti to?
Jan Drnek
