Roman Joch se na webu Neviditelný pes zamýšlí nad tím, jestli bylo před sto lety prozíravé rozbít nadnárodní monarchii a nahradit ji malými republikami, z nichž mnohé měly navíc své vlastní národnostní menšiny.
Republika má sto let, taky už je dospělá, takže můžeme racionálně zvažovat, zda rozhodnutí jejích – našich – otců-zakladatelů před sto lety bylo prozíravé. Ano, v danou dobu jim připadalo nejlepší. Tomáš Masaryk a Milan Štefánik byli velcí lidé. Ale my na rozdíl od nich víme, co vše se za uplynulých sto let stalo. Proto si můžeme položit otázku, zda to, co udělali – tj. rozbili nadnárodní středoevropské soustátí ve prospěch malých národních států, z nichž mnohé měly navíc své vlastní národní menšiny – bylo z hlediska uplynulých sto let prozíravé.
(…) Když se mladá císařovna Zita dozvěděla, že verdiktem dohodových mocností je zánik monarchie, řekla: „Nevěřím, že to je v zájmu Francie.“ Nebyla žádným geopolitickým stratégem, ale uvědomila si, že vytvoření mocenského vakua na východ od Německa bude znamenat relativní posílení Německa, ačkoli poraženého, na úkor Francie, ačkoli vítězné. A předpověděla, že prostor na východ od Německa ovládne buď Německo, nebo Rusko. Následně došlo k obojímu, postupně nás ovládly a okupovaly nacistická třetí říše a komunistický Sovětský svaz. Pohrávaly si, hrály si s námi Středoevropany, jako s bezbrannou obětí.
Samozřejmě argument ve prospěch zachování monarchie předpokládá její zásadní reformu, lepší konstituci, větší demokratizaci, a hlavně federalizaci ve prospěch všech národů se značnou vnitřní autonomií. Společné by byly jen armáda, erár, zahraniční politika – a císař.
Argument pro zachování monarchie tudíž není morální, natož nostalgický, nýbrž je jen čistě geopolitický.
Celý článek si můžete přečíst zde
