Hranice nápravy majetkových křivd z doby komunistické vlády byla stanovena od 25. února 1948. V současné době, kdy jsme svědky pokračujícího morálního úpadku české společnosti, považujeme za nutné vyjádřit se k majetkovým křivdám, způsobeným československým a českým státem obecně. Jsme přesvědčeni, že bez pravdivé reflexe metod státních orgánů, jakož i reflexe mlčení, resp. akceptování jejich metod veřejností nelze dospět ke skutečné obnově morálky v českém státě.
Ponecháváme stranou první pozemkovou reformu, vyhlášenou v roce 1919, i když i zde lze nalézt neodůvodněné zabavení majetku, zejména dětí arcivévody Františka Ferdinanda d´Este a Žofie Chotkové jako údajně habsburského majetku, přestože jejich děti k habsburskému rodu nepatřily a neměly žádná práva členů dynastie.
Zastavíme se u Benešových dekretů o konfiskaci majetku Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů. Dekrety o odsunu a konfiskaci majetku se vztahovaly mimo jiné na osoby, které se v kterémkoli sčítání lidu po roce 1930 přihlásily k německé nebo maďarské národnosti, které sloužily v německých ozbrojených silách včetně wehrmachtu, tedy i na základě všeobecné branné povinnosti. Můžeme říci, že plošná konfiskace majetku a odsun německého obyvatelstva jsou nezdůvodnitelné, když při mobilizaci v roce 1938 nastoupila k obraně Československa cca 1/3 povolaných německých záložníků. Je rovněž neúnosné trvat na tom, že důvodem ke konfiskaci majetku a vyhnání ze země je vojenská služba v německé armádě na základě všeobecné branné povinnosti, když dotyčný měl po Mnichovu říšskoněmeckou státní příslušnost a podléhal říšským zákonům. Zde by konfiskace majetku a vyhnanství měly postihnout toho, kdo v rozporu s ústavou státu vydal část státního území nepříteli a pak vyhnal ze země a zbavil majetku ty, kteří nesli důsledky jeho činů.
Proti plošnému vyhoštění německého obyvatelstva konfiskaci jeho majetku protestovaly státy, jejichž občanů se tento postup dotýkal. Československo uzavřelo smlouvy s Rakouskem, Švýcarskem a Itálií, na jejichž základě občané těchto států podléhali konfiskaci jen, pokud se provinili osobně proti Československu a jeho obyvatelům. Tyto smlouvy byly zcela běžně porušovány a majetek občanů uvedených států konfiskován, i když měli např. italskou národnost.
Ponecháme stranou způsob a metody odsunu německého obyvatelstva, ale uvedeme některé konfiskační příběhy. Jde o případy, dokumentované z českých, nikoli německých archivů. Nejvyšší správní soud opakovaně rušil některé konfiskační kauzy, a to dokonce jako podvodné, kdy k návrhu konfiskace byla na příkaz ministerstva přiložena dokumentace, týkající se jiné osoby (místo opata z Vyššího Brodu byla přiložena dokumentace, týkající se jiného opata). Došlo ke konfiskaci majetku nezletilého, cca 10-letého chlapce české národnosti na základě toho, že se jeho matka (jako vdova) za války údajně intimně stýkala s německými důstojníky (jeden z rodu Thurn-Taxis). Byl konfiskován majetek atašé československého vyslanectví v Paříži, který byl za války emigrant, ale německé národnosti (Colloredo-Mansfeld na Dobříši). Odvolání byla zamítána bez řádných důvodů. V jednom případě šlo jen o to, jestli dr. Beneš potvrdí skutečnost, že dotyčná hlava neutrálního státu s majetkem v Československu skutečně po několik let financovala jeho aktivity v zahraničí. Dr. Beneš tuto skutečnost nepopřel, ale ani nepotvrdil a majetek byl zkonfiskován (kníže Liechtenstein). Nebyla uznávána ani podpora rodin, jejichž živitel byl za odbojovou činnost zatčen a jehož rodině byl po celou dobu zatčení vyplácen jeho plat a byla ponechána ve služebním bytě (zejména, ale nejen Liechtestein). Dokonce nebyla uznávána ani prokázaná pomoc domácímu odboji a krytí jeho účastníků, dokonce italským státním příslušníkem italské národnosti (Torre e Tasso). Došlo i k případu, kdy za aktivní protinacistický odboj nebyl uznán odboj na území Jugoslávie (Thurn-Valssasina)nebo kdy mimořádný lidový soud řízení jako bezdůvodné zastavil, dotyčného osvobodil, uznal jeho protinacistickou činnost, a přesto byla provedena konfiskace majetku. V tomto případě bylo dokonce i odzbrojení jednotky SS a její propuštění na západ považováno za protičeskoslovenský akt (Thurn-Taxis na Vintířově), Snad nejhroznější je případ hraběte Buquoye na Nových Hradech. Za způsob svého jednání k Himmlerovi, který se u něj bez pozvání ubytoval, mu byla nacisty dána vnucená správa na majetek a vykázáno místo nuceného pobytu. Po válce za stejnou věc, přijetí Himmlera na Nových Hradech byl mimořádným lidovým soudem nejprve osvobozen, ale konfiskace majetku nebyla zrušena. Následně, po 25. únoru 1948 byl proces nezákonně obnoven (ani on, ani státní žalobce se neodvolal) a hrabě Buqouy odsouzen k doživotnímu žaláři, ve kterém zemřel.
Z těchto důvodů považujeme naší současnou politickou reprezentací obhajovanou nedotknutelnost Benešových dekretů a odmítání restitucí majetku, zabaveného před 25. únorem 1948 za neopodstatněnou. Navrhujeme, aby byla umožněna přezkoumatelnost konfiskačních výměrů a v případech, kdy došlo k porušení mezinárodních smluv, dotyčný sloužil v německé armádě pouze na základě všeobecné branné povinnosti, nebo byla prokázána, ale neuznána protinacistická činnost a pomoc českému obyvatelstvu, bylo přikročeno k nápravě alespoň majetkových křivd.
