Koruna Česká uznává, že tkzv. První republika byla demokratickým ostrůvkem, obklopeným obzvláště od počátku třicátých let autoritativními a totalitními státy. Hluboce se skláníme před památkou těch, kteří za ideály svobody a demokracie, jež si ztotožnili s První republikou, umírali v nacistických a komunistických věznicích, mučírnách a na popravištích. (KČ dokonce po roce 1989 žádala obnovení právního statu quo antem nikoli z r. 1918, nýbrž z r. 1938 a naopak, navázání na komunistické „právo“, k němuž bohužel došlo, považuje za mravní fiasko polistopadového vývoje).
Zároveň ovšem KČ rázně odmítá nekritickou idealizaci až zbožnění První republiky, tak jak se jich dopouští stále ještě značná část laické, ale i pedagogické, novinářské a někdy bohužel i odborné veřejnosti, nemluvě o účelové dezinterpretaci a manipulaci v podání nejednoho současného politika, který se křečovitě snaží dokázat, že je legitimním dědicem a pokračovatelem tohoto mýtického a ideálního státního útvaru.
Rozhořčeně odmítáme stále častěji se vyskytující tvrzení, že 28. říjen 1918 je datem vzniku českého státu. Republika, třebaže trvá již 93 let, je stále ještě z hlediska více než 1100 let české státnosti pouhou epizodou. Současně také připomínáme, že 28. říjen 1918 není datem vzniku republiky a už vůbec ne datem zániku Českého království. V tento den byla vyhlášena státní samostatnost. Ovšem sluší se zároveň připomenout, že samostatnost udělil zemím Koruny České císař a poslední český král blahoslavený Karel I. již o 12 dní dříve. Tvrzení, že to bylo pozdě, že k tomu byl donucen okolnostmi, či dokonce, že to „nemyslel upřímně“ rázně odmítáme jako čirou spekulaci. Ale dobře, samostatnost jsme si tedy vyhlásili se vší parádou ještě jednou, 28.10.
O formě státu mělo být ovšem původně rozhodnuto později referendem či alespoň hlasováním zákonodárného sboru vzešlého ze svobodných voleb. Nic takového se však nestalo a republikánská forma samostatného státu byla nastolena způsobem revolučním, aklamací. Je dokonce otázkou, zda tímto způsobem mohlo skutečně být zrušeno České království a zda dosud netrvá. První republika měla své nedostatky, z nichž některé byly závažné a staly se příčinou jejího zániku či k němu alespoň přispěly. Zmiňme především její neschopnost řešit koncepčně otázku národnostních menšin, nešťastnou teorii i praxi čechoslovakismu, nedodržení slibu slovenské autonomie, protektorský a v náboženských otázkách netaktní přístup vůči Slovákům, v demokratickém státě poněkud nestandardní výkon vládní moci na Podkarpatské Rusi, leckdy ne zcela demokratické a férové zacházení s odpůrci politiky Hradu, plané pokrokářství, vyhlašovanou bezkonfesnost, kontrastující ovšem s prakticky prováděnou snahou o vybudování „národní“ církve, tragikomicky mylné stanovení zahraničních priorit naší rozvědky (největším nepřítelem pro ni až do r. 1934 nebyl Stalinův SSSR a Hitlerovo Německo, ale malé, poražené, „zbytkové“ Rakousko a naši agenti se ve Vídni zabývali sledováním soukromého života habsburských arcivévodů místo toho, aby pracovali proti Moskvě a Berlínu).
Nelze také úplně pominout další málo známou vadu na kráse prvorepublikové demokracie: mezi desítkami politických stran a uskupení nesměli existovat monarchisté a nebylo možné psát objektivně ani o Rakouské republice, ani o historii Podunajské monarchie.
Nacházíme-li tedy přes všechny výše uvedené výhrady dostatek důvodů považovat První republiku za útvar převážně úctyhodný a demokratický, rozhodně nejsme s to najít byť jen jediný důvod k tomu, abychom akceptovali kapitulaci jejích představitelů před nepřítelem. Proto se hlásíme ke statečnému a velkodušnému gestu příslušníků šlechtických rodů, jejichž delegace se na podzim r. 1938 marně snažila přimět dr. Edvarda Beneše, aby se nevzdával bez boje. Proto se zároveň hlásíme k odkazu těch tisíců občanů, kteří pochopili, že zlu je třeba vzdorovat vždy a za každých okolností, za což platili na frontách i v domácím odboji cenu nejvyšší. Proto se nehlásíme k „odkazu“ těch, kteří se vzdali předem bez boje a donutili k tomu dokonce i ostatní. A především odmítáme stále trvající, v poslední době dokonce přibývající snahy zbabělost a zradu sebe samých a svých vlastních ideálů nejen nenazývat pravým jménem, ale dokonce omlouvat, ba přímo glorifikovat!
Další republiky (kolik jich vlastně bylo je věcí názoru, ale panuje všeobecná shoda, že žijeme nejméně v páté a nejvýše v sedmé ) si příliš mnoho našeho respektu či dokonce obdivu nezasluhují: o Druhé republice ani o Protektorátu neuvažuje v pozitivních kategoriích nikdo (alespoň ne veřejně), období 1948-1989 je přinejmenším většinovým konsensem považováno za negativní a zavrženíhodné, ale Třetí republika (1945-48) je stále hodnocena jako skvělá a demokratická a proti tomu opakovaně vznášíme zásadní výhrady. Třetí republika byla velice okleštěnou a podmíněnou demokracií a potupně dobrovolné předávání státu komunistům a Sovětskému svazu rozhodně nezačalo 25. 2. 1948.
To, že rozbití obrovského, mnohonárodnostního, ale po dlouhá staletí vysoce životaschopného, kulturně a civilizačně značně jednotného geopolitického prostoru na konci I. světové války bylo přinejmenším diskutabilním řešením, ne-li přímo tragickou chybou, i to, že tříšť nově vzniklých, do značné míry umělých státečků, se dříve nebo později musela zákonitě stát kořistí nacistického Německa či bolševického Ruska, je již několik desetiletí – u nás alespoň posledních 20 let – konstatováno většinou soudných historiků, politologů a publicistů.
Mohou se tedy pouze různit názory na to, jakým způsobem se měla a mohla Podunajská monarchie reformovat, federalizovat atd., aby se stala skutečně moderní, demokratickou a konstituční monarchií a prvořadou evropskou mocností. Náš názor je, že podmínky, které nabízel ve svém posledním Memorandu Wilsonovi poslední císař a český král blahoslavený Karel I., byly dostatečné k tomu, aby se tak stalo a tvrzení, že „to bylo pozdě“, odmítáme. Zvítězily totiž osobní ambice a ješitnost většiny tehdejších hlavních aktérů a jejich krátkodobý politický zájem nad skutečnými a nadčasovými zájmy středoevropských národů, které na to pak po celý zbytek krvavého 20. století doplácely.
Účast českých, moravských a slezských vojáků v bitvách a na frontách Velké války 1914-1918 je největším novodobým výkonem branné moci v českých zemích. V každé naší obci můžeme najít pomníčky těch, kteří padli v boji za monarchii a svého císaře a krále. Otázka, kolik z nich s nadšením, kolik s lhostejností a kolik nerado, je opět čirou spekulací. Spekulací však není jejich utrpení, smrt a statečnost. Jedná se totiž o dědečky či pradědečky téměř každého z nás. Byli to skuteční vojáci, nikoli Švejkové a opravdu padli na poli cti a slávy a proto i oni si zaslouží naši úctu a respekt.
Koruna Česká (monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska) chce přispět k tomu, aby náš pohled na vlastní dějiny byl objektivní, vědecký, nepředpojatý, zbavený iluzí a mýtů, aby nebyla zamlčována či zkreslována fakta, aby bylo více dbáno staré dobré zásady „audiatur et altera pars“ – budiž slyšena i druhá strana. Proto se rozhodla vyhlásit Desetiletí obnovy monarchie v českých zemích 2008 – 2018, které bylo zahájeno Monarchistickým pochodem Prahou 28. 10. 2008. Letošní Pochod je tedy již čtvrtým v pořadí.
Potřeba skutečně nadstranické a nepolitické hlavy státu na pozadí prohlubující se politické, hospodářské a především morální krize, jež dosáhla všech parametrů marasmu, se jeví jako stále výraznější. A nejenom návrat nadčasových mravních imperativů do politiky, ale dokonce nekompromisní podřízení politiky těmto tradičním a osvědčeným morálním regulativům, se již jeví jako podmínka k přežití společnosti a národa. Dovoluji si zakončit zvoláním tří hesel: republiky do času, monarchie na věky! Ať žije české království, moravské markrabství a slezské vévodství! Ať žije král!
