Přesně měsíc poté, kdy jsme vzpomněli 100. výročí zavraždění arcivévody Františka Ferdinanda a jeho choti v Sarajevu, prožíváme 100. výročí počátku Velké války, která se v průběhu desetiletí začala nazývat I. světovou válkou. A opět , tak jako v případě samotného sarajevského atentátu, můžeme i v případě výročí Velké války s částečným uspokojením konstatovat, že řada výstav, článků, přednášek, dokumentů, pořadů atd., jež toto velké výročí doprovázejí, byla a je do značné míry věcná, objektivní a od nánosu různých ideologií, jakož i ahistorických předsudků a nevědeckého, jednostranného pohledu, oproštěná. Ale zároveň také musíme opět konstatovat, že hlavní tíha práce, spojené s důstojným uctěním památky našich padlých dědů a pradědů spočinula především na dobrovolných spolcích a organizacích, v prvé řadě na klubech vojenské historie , historických vojenských jednotkách a také na církvích, jež svými bohoslužbami vzpomínají památky našich předků.
Domníváme se však, že účast státu a politické reprezentace mohla a měla být mnohem významnější a ze strany minimálně všech hlavních veřejnoprávních médií měla být poskytnuta několikanásobně intenzívnější pomoc a podpora, a to především propagační, těm subjektům a jednotlivcům, kteří se o důstojné uctění památky našich dědů zasloužili. A měl by jim být rovněž ze strany státu a jeho představitelů vysloven hodně hlasitý dík. Vždyť přece 100. výročí čehokoliv může drtivá většina z nás prožít jen jednou za život a 100. výročí Velké války je jednoznačně výročím epochálním.
Velká válka v určitém slova smyslu totiž neskončila dodnes, její následky přetrvávají. Neskončily také spory o její hodnocení, přetrvávají spory o výklad historie celých desetiletí, jež Velké válce předcházela i těch, která ji následovala. O tom, že vítězný mír se ukázal záhy být pramálo vítězným a především spolehlivě dlouhodobým, o tom, že destrukce středoevropské mocnosti a její přetvoření v množství mezi sebou se hašteřících státečků bylo geopolitickou katastrofou, která vedla k porobení tohoto prostoru nacistickým Německem a leninsko-stalinským Ruskem, panuje dnes mezi objektivně a racionálně uvažujícím odborným i laickým publikem dosti značná shoda. To je jistě dobře, nicméně je třeba jasně říci, že účast vojáků Zemí Koruny České, a to všech národností, ve Velké válce, byla největším výkonem branné moci v tomto prostoru od Třicetileté války dodnes a totéž platí, samozřejmě, i o počtu padlých. Utrpení civilistů, v prvé řadě příbuzných padlých vojáků, se v oficiálních vojensko-historických statistikách nikterak nekvantifikuje, neboť to ani není možné. Neznamená to ovšem, že nebylo značné, ba dokonce nesmírné. Velká válka prošla doslova každou naší rodinou. Je nevyvratitelným historickým faktem, že více než devadesát procent našich vojáků padlo a bojovalo za svého krále, Boha a vlast. Zůstali věrni své přísaze až do chvíle, kdy je dnes již blahoslavený císař a král Karel této přísahy zbavil, tedy do 4.11.1918. Je zbytečné a nedůstojné spekulovat o tom, zda tak činili rádi nebo neradi, „jenom“ kvůli rozkazu či „jenom“ kvůli přísaze. Prostě a jednoduše tak činili a učinili. V řadách těchto, až do konce své přísaze věrných vojáků, byli i synové nejednoho „muže 28.října“, např. Jan Masaryk.
Při této příležitosti bychom rádi zdůraznili, že Koruna Česká nevolá po odstranění či hanobení pomníků a památky těch, kteří se proti své přísaze, proti své širší vlasti a proti svému králi postavili, vedeni ideály svobody a demokracie a touhou po jiném, lepším světě. V žádném případě. Koruna Česká volá jen po tom, aby byla řádně uctěna a ctěna památka VŠECH padlých, bojujících a trpícíh. Aby nebyly kladeny překážky těm, kteří tak chtějí , mnohdy vlastními skromnými silami a za své nevelké soukromé finanční prostředky činit, například formou obnovy příslušných pomníků a památníků či jejich znovuzřízením. Aby této iniciativě kompetentní orgány a instituce nejen nekladly překážky, ale aby ji naopak zaštiťovali a přidali se k ní. Aby bylo dbáno staré dobré zásady římského práva : “ audiatur et altera pars – budiž slyšena i druhá strana „. Abychom si již nadále nelhali o své vlastní historii. Abychom naplnili reálným obsahem slova našeho význačného současného historika: „ Je již nejvyšší čas vrátit Rakousko- Uhersko do naší historie. Bez idealizace a přikrašlování, ale také bez démonizace a hanění “ .
Jménem Koruny České (monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska )
Václav Srb, předseda
