KORUNA ČESKÁ uznává, že tzv. první republika byla demokratickým ostrůvkem, obklopeným obzvláště od počátku třicátých let autoritativními a totalitními státy. Hluboce se skláníme před památkou těch, kteří za ideály svobody a demokracie, jež si ztotožnili s první republikou, umírali v nacistických a komunistických věznicích, mučírnách a na popravištích. (KČ dokonce po roce 1989 považovala obnovení právního statu quo antem z r. 1938 za velmi žádoucí a naopak, navázání na komunistické „právo“, k němuž bohužel došlo, považuje za mravní fiasko).
Zároveň ovšem KČ rázně odmítá nekritickou idealizaci až zbožnění první republiky tak, jak se jich dopouští stále ještě značná část laické, ale i pedagogické, novinářské a někdy bohužel i odborné veřejnosti, nemluvě o účelové dezinterpretaci a manipulaci v podání nejednoho současného politika, který se křečovitě snaží dokázat, že je legitimním dědicem a pokračovatelem tohoto mýtického a ideálního státního útvaru. Rozhořčeně odmítáme stále častěji se vyskytující tvrzení, že 28. říjen 1918 je datem vzniku českého státu.
Republika, třebaže trvá již 90 let, je stále ještě z hlediska více než 1100 let české státnosti pouhou epizodou. Současně také připomínáme , že 28. říjen 1918 není datem vzniku republiky a už vůbec ne datem zániku Českého království. V tento den byla vyhlášena státní samostatnost a o formě státu mělo být rozhodnuto později referendem, či alespoň hlasováním zákonodárného sboru vzešlého ze svobodných voleb. Nic takového se ovšem nestalo a republikánská forma samostatného státu byla nastolena způsobem revolučním, aklamací. Je dokonce otázkou, zda tímto způsobem mohlo skutečně být zrušeno České království a zda dosud netrvá. První republika měla své nedostatky, z nichž některé byly závažné a staly se příčinou jejího zániku, či k němu alespoň přispěly. Zmiňme především její neschopnost řešit koncepčně otázku národnostních menšin, nešťastnou teorii i praxi čechoslovakismu, nedodržení slibu slovenské autonomie, protektorský a v náboženských otázkách netaktní přístup vůči Slovákům, v demokratickém státu poněkud nestandardní výkon vládní moci na Podkarpatské Rusi, leckdy ne zcela demokratické a férové zacházení s odpůrci politiky Hradu, plané pokrokářství, vyhlašovanou bezkonfesnost, kontrastující ovšem s prakticky prováděnou snahou o vybudování „národní“ církve, tragikomicky mylné stanovení zahraničních priorit naší rozvědky (největším nepřítelem pro ni až do r. 1934 nebyl Stalinův SSSR a Hitlerovo Německo, ale malé, poražené, „zbytkové“ Rakousko a naši agenti se ve Vídni zabývali sledováním soukromého života habsburských arcivévodů místo toho, aby pracovali proti Moskvě a Berlínu). Nelze také úplně pominout další málo známou vadu na kráse prvorepublikové demokracie: mezi desítkami politických stran a uskupení nesměli existovat monarchisté a nebylo možné psát objektivně ani o Rakouské republice, ani o historii podunajské monarchie.
Nacházíme-li tedy přes všechny výše uvedené výhrady dostatek důvodů považovat první republiku za útvar převážně úctyhodný a demokratický, rozhodně nejsme s to najít byť jen jediný důvod k tomu, abychom akceptovali kapitulaci jejích představitelů před nepřítelem. Proto se hlásíme ke statečnému a velkodušnému gestu příslušníků šlechtických rodů, jejichž delegace se na podzim r. 1938 marně snažila přimět dr. Edvarda Beneše, aby se nevzdával bez boje. Proto se zároveň hlásíme k odkazu těch tisíců občanů, kteří pochopili, že zlu je třeba vzdorovat vždy a za každých okolností a za to platili na frontách i v domácím odboji cenu nejvyšší. Proto se nehlásíme k „odkazu“ těch, kteří se vzdali předem bez boje a donutili k tomu dokonce i ostatní. A především odmítáme stále trvající, v poslední době dokonce přibývající snahy zbabělost a zradu sebe samých a svých vlastních ideálů nejen nenazývat pravým jménem, ale dokonce omlouvat, ba přímo glorifikovat!
Další republiky (kolik jich vlastně bylo je věcí názoru, ale panuje všeobecná shoda, že žijeme nejméně v páté a nejvýše v sedmé) si příliš mnoho našeho respektu či dokonce obdivu nezasluhují: o druhé republice ani o protektorátu neuvažuje v pozitivních kategoriích nikdo (alespoň ne veřejně), období 1948-1989 je přinejmenším většinovým konsensem považováno za negativní a zavrženíhodné, ale třetí republika (1945-8 ) je stále hodnocena jako skvělá a demokratická a proti tomu opakovaně vznášíme zásadní výhrady. Třetí republika byla velice okleštěnou a podmíněnou demokracií a potupně dobrovolné předávání státu komunistům a Sovětskému svazu rozhodně nezačalo 25.2.1948.
To, že rozbití obrovského, mnohonárodnostního, ale po dlouhá staletí vysoce životaschopného, kulturně a civilizačně značně jednotného geopolitického prostoru na konci I. světové války bylo přinejmenším diskutabilním řešením, ne –li přímo tragickou chybou, i to, že tříšť nově vzniklých, do značné míry umělých státečků, se dříve nebo později musela zákonitě stát kořistí nacistického Německa či bolševického Ruska, je již několik desetiletí – u nás alespoň posledních 20 let – konstatováno většinou soudných historiků, politologů a publicistů. Mohou se tedy pouze různit názory na to, jakým způsobem se měla a mohla podunajská monarchie reformovat, federalizovat atd., aby se stala skutečně moderní, demokratickou a konstituční monarchií a prvořadou evropskou mocností. Náš názor je, že podmínky, které nabízel ve svém posledním Memorandu Wilsonovi poslední císař a český král, blahoslavený Karel I. , byly dostatečné k tomu, aby se tak stalo a tvrzení, že „to bylo pozdě“, odmítáme. Zvítězily totiž osobní ambice a ješitnost většiny tehdejších hlavních aktérů a jejich krátkodobý politický zájem nad skutečnými a nadčasovými zájmy středoevropských národů, které na to pak po celý zbytek krvavého 20. století doplácely.
Účast českých, moravských a slezských vojáků v bitvách a na frontách Velké války 1914-1918 je největším novodobým výkonem branné moci v českých zemích. V každé naší obci můžeme najít pomníčky těch, kteří padli v boji za monarchii a svého císaře a krále. Otázka, kolik z nich s nadšením, kolik s lhostejností a kolik nerado, je opět čirou spekulací. Spekulací však není jejich utrpení, smrt a statečnost. Jedná se totiž o dědečky či pradědečky téměř každého z nás. Byli to skuteční vojáci, nikoli Švejkové a opravdu padli na poli cti a slávy a proto i oni si zaslouží naši úctu a respekt.
KORUNA ČESKÁ (monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska ) chce přispět k tomu, aby náš pohled na vlastní dějiny byl objektivní, vědecký, nepředpojatý, zbavený iluzí a mýtů, aby nebyla zamlčována či zkreslována fakta, aby bylo více dbáno staré dobré zásady „audiatur et altera pars“ – budiž slyšena i druhá strana. Proto se rozhodla vyhlásit Desetiletí obnovy monarchie v českých zemích 2008 – 2018 , které bylo zahájeno monarchistickým pochodem Prahou 28.10.2008
V Praze dne 27.10.2008
