Vláda Jejího Královského Veličenstva Alžběty II. trvá již šedesát let. Za totéž období se u nás vystřídalo 7 prezidentů , z nichž někteří byli zločinci a vrahy, jiní trapnými a politováníhodnými figurkami a i ty nejlepší z nich odlišuje od panovníka jedna zásadní věc: i když se snaží být prezidenty všech sebevíce ( a já jim tuto patrně upřímnou snahu nechci upírat ), stejně národ spíše rozdělují než spojují. I když ze své politické strany po zvolení do prezidentského úřadu formálně vystoupí ( někdy ovšem zůstanou, jak víme, alespoň jejími čestnými předsedy ), značná, někdy dokonce převážná část veřejnosti je nikdy nepřestane vnímat jako reprezentanty určité vyhraněné politické koncepce – tedy stranicky. Nic takového ovšem v žádném případě neplatí o panovníkovi obecně, tím méně o panovnici britské. Její dlouhou vládu lze bez přehánění označit za požehnanou. Jistě, lze namítnout, že její vliv na každodenní politiku je pramalý až nulový a její pravomoci zanedbatelné.
Lze také jistě argumentovat, že hrdinná vítězství Velké Británie ve všech válkách minulého století – včetně té tkzv. studené – nejsou zásluhou Alžběty II či jejích předků , nýbrž Winstona Churchilla, Margaret Thatcherové, armády, lidu apod. A v tom to právě je – tito všichni potřebují skutečně platný symbol národní jednoty, nadstranický a nestranický, pojítko přítomnosti s minulostí a budoucností, živou vlajku, na kterou mohou bez obav z toho, že budou zklamáni či dokonce zrazeni, přísahat. A vskutku – Jiřímu VII. přísahali i hrdinní českoslovenští letci, kteří bojovali v uniformách RAF a on, ani jeho nástupkyně tímto aktem a z něj vyplývající věrnosti až k smrti, neopovrhli. To se , bohužel, nedá říci o prezidentech jejich vlastní země. Velká Británie je vzornou a také v podstatě nejstarší demokracií. Panovník je již dávno omezen konstitucí, přesto si prostí Britové článkují chronologii svých životů podlé různých důležitých událostí v královské rodině – obyčejný přístavní dělník Vám například řekne, že se narodil ve 4. roce vlády Jejího Veličenstva, oženil se ve 30. první dítě se mu narodilo ve 33. roce její vlády atd. Narozeniny panovníka jsou i ve všech 11 evropských monarchiích státním svátkem, který je doprovázen nejenom více či méně spektakulárními slavnostmi, recepcemi, ohňostroji apod. , ale především je tento den oslavován skutečně z hloubi srdce všech zúčastněných , naprosto upřímně, někdy i bujaře, v každém případě však bez sebemenšího donucení. Je něco takového myslitelného v případě prezidenta i v nějaké mnohem stabilnější republice než je ta naše ? Ostatně kolikátá to vlastně je ? – já vím záleží na úhlu pohledu při tomto počítání, ale nejméně šestá to bude. Docela „slušný“ výkon za 94 let, že?
Trapného, únavného, nedůstojného, ale také stále nákladnějšího, každých pět let se opakujícího divadla, spojeného s volbou prezidenta a s nechutným politickým kšeftováním parlamentních stran, jež tento akt nutně a logicky provází, je ušetřena i Austrálie, Nový Zéland, Kanada a další desítky členů Commonwealthu. Někde ( např. v Austrálii ) občas republikáni s velkým humbukem uspořádají referendum o zrušení monarchie, ale bez úspěchu. Proč asi ?
Bůh ochraňuj královnu ( a odpusť prezidentům i těm, kdo je volí ) !
Václav Srb, předseda Koruny České ( monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska )
