Monarchie

Je rozšířeným omylem, že existuje rozpor mezi demokracií a ústavní monarchií. Z toho bychom rovnou mohli dovodit, že stávajících jedenáct evropských států, kde spolehlivě toto osvědčené státní zřízení funguje, je nedemokratických (například Lucembursko, Švédsko, Dánsko, Velká Británie, Lichtenštejnsko, Španělsko atd.).

Vždyť přeje-li si většina občanů dědičnou hlavu státu, jde jednoznačně o jejich zcela demokratickou volbu. Zcela demokratická je rovněž skutečnost, že v konstituční monarchii je panovník vázán ústavou, tedy nejvyšší právní normou státu, přijatou a schválenou občany většinou prostřednictvím jejich volených zástupců.

V prvé řadě je třeba o správnosti a reálnosti obnovení a výhodách ústavní monarchie přesvědčit občany. Pak se nabízejí dvě možné cesty, jak dosáhnout změny ústavy. První možností je, že když se naše strana stane na základě dobrých volebních výsledků stane silnou stranou parlamentní, mohla by ve spolupráci s ostatními demokratickými stranami prosadit změnu ústavy v parlamentu. Druhou možností je docílit vypsání jednorázového referenda o změně z republiky na monarchii.

Personální obsazení českého trůnu je nejčastější a stále opakovanou otázkou směřující na Korunu Českou. K tomu vždy KČ podotýká, že samotné personální obsazení trůnu není její prioritou, neboť tou je ústavní cestou, tedy demokratickými prostředky provedená obnova království českého. Mimoto vlastní personální obsazení trůnu není v pravomoci ani kompetenci KČ.

Zároveň však jsme si vědomi toho, že základním principem monarchie je legitimita a kontinuita. Proto zcela uznáváme legitimní nárok na český trůn potomků zatím posledního českého krále, blahoslaveného Karla I. Habsbursko-Lotrinského (a tím zároveň právoplatných dědiců Přemyslovců a všech dalších dynastií, které se postupně na českém trůně vystřídaly). V současnosti je tímto nástupcem arcivévoda Karel Habsbursko-Lotrinský, vnuk posledního krále.

Druhou možnou cestou je cesta diskontinuity a obsazení českého trůnu dynastií novou, pocházející z některého významného českého historického rodu. Třetí možností je potom obsazení českého trůnu příslušníkem jiné evropské dynastie, a to bez ohledu na to, zda jde o rod panující, či dočasně nikoliv.

 

Mnoho lidí si bohužel dodnes myslí, že jsme stranou šlechtickou, či jakýmsi šlechtickým klubem, a v minulosti nebylo výjimkou, že někteří zájemci o členství v naší straně dokonce vznášeli dotaz, zda je toto členství možné, když jejich původ je veskrze občanský. V těchto souvislostech musíme jednoznačně konstatovat, že KČ je stranou občanskou, zcela otevřenou a také bezkonfesní. Je budována zcela demokraticky, a to v souladu se zákonem o sdružování v politických stranách a hnutích. Našimi členy jsou příslušníci všech možných profesí a sociálních skupin, tedy pochopitelně i příslušníci z řad aristokracie. KČ nehájí zájmy žádné úzké skupiny obyvatelstva, ale řídí se vždy zájmy prospěchu celku a vlasti, což pochopitelně nikterak nepřekáží našemu vztahu k aristokracii, jejíchž příslušníků si vážíme. V této souvislosti také považujeme zákon o zrušení a zákazu užívání šlechtických titulů za zcela vyhaslý a nefunkční, neboť samotný titul jeho oprávněnému nositeli nezaručuje oproti ostatním žádné výhody a je pro něho pouze zavazujícím imperativem.

 

KČ opakovaně prohlašuje, že nemá ve svém programu jakoukoliv obnovu mocenských privilegií šlechty. Zároveň si je ale vědoma toho, že zákon, jímž byly šlechtické tituly v r. 1918 zrušeny, je vyhaslý a anachronický. Kromě toho časem pozbyl své sankční složky. KČ bude v blízké budoucnosti iniciovat jeho zrušení. Do naplnění tohoto cíle je používání šlechtických titulů jak jejich oprávněnými nositeli, tak těmi, kdo je oslovují, věcí soukromé a dobrovolné volby každého osobně.

Vycházíme z principu historické a právní legitimity a tudíž máme za to, že oprávněnými uživateli šlechtických titulů mohou být jedině potomci těch, kdo byli šlechtici před 18. 11. 1918 nebo byli do šlechtického stavu povýšeni císařem Karlem I. po jeho vynucené abdikaci a měli by tudíž být uvedeni v Gothajském almanachu. Dalším spolehlivým zdrojem informací v tomto směru jsou práce PhDr. Martina Petišky, PhDr. Petra Maška, PhDr. Richarda Pokorného, PhDr. Vladimíra Pouzara a Huga hraběte Mensdorff-Pouilly, Almanach českých šlechtických rodů a Almanach českých rytířských a zemanských rodů, dále odborný názor renomovaných genealogů a heraldiků, konzultovat je vhodné také Vídeňský titulář a v neposlední řadě je nutno také brát v potaz názor žijících historických šlechtických rodů.

Členství a činnost v rytířských řádech je rovněž soukromou záležitostí členů KČ a nesouvisí s činností a členstvím v KČ, přičemž KČ respektuje i v této otázce názor odborníků: Rytířské řády ustanovuje a legitimizuje výhradně duchovní nebo světská moc (tedy papež, biskup nebo panovník, v případě ustanovení biskupem řád může působit pouze na území příslušné diecéze). Směrodatné je tedy v této otázce stanovisko papežské kurie, panovníků (ať již vládnoucích či trůnu přechodně zbavených) a také názor historických řádů.

Právě proto, že jsme monarchisty, nebudeme narozdíl od jiných politických stran měnit své přesvědčení podle proměnlivé nálady části voličské základy. Habsburkové mají neodiskutovatelný nárok na český trůn a naším posláním je spíše tuto skutečnost voličům stále více a více objasňovat, než ustupovat republikánské a zejména komunistické desinterpretaci dějin.

Kdybychom Habsburky rovnou odmítli, protože nejsou populární, vlastně bychom tím onu démonisaci jen dále živili. Proto připomínáme, že Habsburkové jsou potomci Přemyslovců i Karla IV. a podle pravidel dědičnosti českého trůnu na ně historický nárok těchto jejich předků přirozeně přešel. Dokud nebude tato myšlenka populární, trpělivě v jejím objasňování vytrváme, ale nebudeme pevné zásady a daná pravidla měnit podle nestálých nálad nebo osobních preferencí.

Přestože oceňujeme období, kdy byly České země součástí podunajské monarchie, jako dobu jejich všestranného rozvoje, je třeba zdůraznit, že v žádném případě neusilujeme o obnovu Rakouska-Uherska, ale o restauraci svébytné monarchie v Česku. Ostatně do záležitostí jiných zemí zasahovat nemůžeme a ani nechceme – to není naše věc.

Podporujeme však na mezinárodní úrovni užší spolupráci států bývalého Rakouska-Uherska, které mohou těžit z kulturní blízkosti a společných dějin a ve vzájemné spolupráci mohou dosáhnout lepšího prosazení společných zájmů na evropské úrovni.

  • 1