Jak se utvářela současná Evropa a v ní český stát a národ.

„Minulost neustále potřebujeme k vysvětlování přítomnosti a celek k vysvětlení částí“ Sir Edward Tylor, zakladatel kulturní antropologie

Politická a etnická struktura  zemí dnešní Evropy a v ní českého státu a národa , především pak zemí integrovaných do Evropské unie, nevznikla po druhé světové válce,  nýbrž je výsledkem  tisíc pětset let trvajícího vývoje naší části světa po pádu západořímské říše. Ponořme se tedy do „ šera dávných věků“ a připomeňme si historická fakta i mýty.

Češi nebo Bohemané ?

 

 Po dovršení  zániku nejstaršího evropského integračního uskupení západořímské říše ( 486) a s ním vlády lex romanorum ( římského práva)  propuklo v  západní Evropě bezvládí ve kterém platil pouze zákon silnějšího. Tento neblahý  stav umocnilo stěhování národů,  jehož součástí byl i ,zřejmě postupný ,  příchod slovanských kmenů na území dnešního Česka v průběhu 5. a 6.století. V latinsky psané Kosmově kronice ( 12.století), ze které  pod nevyhnutelným dobovým  vlivem národního obrození a rostoucího nacionalismu 19.století vycházel  i A.Jirásek při vytváření českého mýtu,  se však nehovoří o slovanských kmenech, nýbrž jen o jednom kmeni - kmeni Čechů, ačkoliv jeho vůdce nebyl „ praotec“ Čech, či Ceh, či Czech atd., což  jistě bylo možno v nějaké podobné latinské obměně vyjádřit, nýbrž praotec Boemus, což nepochybně naznačuje spojitost s označením historicky prvních obyvatel dnešních Čech, nazývaných v římských zápisech Boios. Ti však  byli etnikum  původu keltského ( galského , jak  je nazývali Římané-Tacitus)  a začali do prostoru dnešních Čech , tehdy Hercinského lesa, postupně pronikat od  čtvrtého století před naším letopočtem a  setrvali v něm až do příchodu germánských kmenů v prvním a druhém století po Kristu. I Kosmas připouští, že Slované nepřišli do neobydlené krajiny. Nepochybně zde žily zbytky keltských a germánských kmenů. Kmen Čechů se usadil v úrodné střední části země, což mu vytvořilo ideální  podmínky pro populační růst  v takové míře, že postupně asimiloval ( slovanizoval) původní obyvatele, a postupně, v průběhu přibližně pěti století od 6. do 10. století, i keltské a germánské  kmeny příhraniční,  v oblasti Jižních a Západních Čech. Minimálně do konce 10. století, byly kmeny obývající  prostor  dnešního Česka označovány ve východofranckých zápisech ( Annales Francofuldum, Fredegar, Anales Metenses, Anales Bertiniani atd.) jako Bohemané. Česká historiografie nám dluží odpověď na otázku kdy,  a za jakých okolností,  přestal být český prostor označován jako Boiohemum či Bohemia a jeho obyvatelé Bohemané,  a přešlo se na označení Čechy a Češi. Nejspíše k tomu došlo  teprve v průběhu 11. a 12.století. Odpověď na tuto otázku je důležitá z hlediska národní identity a mohla by ovlivnit i stávající ,převážně nacionalisticko-třídní,  výklad  českých dějin. Je však velmi pravděpodobné, že pověst o příchodu „ praotce“ převzal český kmen od původních keltských obyvatel.

Český prostor jako historická součást západoevropských integračních procesů.

Politická intergrace.

Raně středověké integrační procesy vyvrcholily vznikem Franské říše v jejímž čele stanul Karel Veliký,  na císaře korunovaný v Římě  roku 800. Krátce nato, roku 806, se kmeny obývající český prostor zavázaly platit Franské říši  tzv. tributum pacis, (mírový příspěvek), což bychom mohli v moderní terminologii nazvat integračním příspěvkem.  Vymáhání této platby ještě  o  více nežli sto let  později (928) bylo příčinou střetu mezi knížetem Václavem Svatým a východofranským králem Jindřichem I.Ptáčníkem.Tato událost je z historie poměrně dobře známá. Nicméně, tímto integračním příspěvkem  byl český prostor a kmeny jej obývající zařazen mezi franské spojence , dnes bychom řekli,  volně přidružen k integračnímu uskupení tehdy ještě Franské říše.

Vztahy mezi kmeny obývajícími český prostor a Franskou říší měly již počátkem 9.století přibližně dvousetletou tradici, neboť i kontakty tzv. Sámovy říše, prvního integračního uskupení kmenů středoevropského prostoru ( první polovina 7.století), s říší franskou,  byly velmi intenzivní, ačkoliv v našich dějinách se scvrkly pouze na bitvu u Wogastisburgu. Konec konců,  válka, jak známo, je jen pokračováním politiky jinými prostředky. Kmeny obývající český prostor, tedy Slované, ale i zbytky Keltů a Germánů, usedlých převážně v jižním a západním příhraničí, zřejmě neměly při kontaktu se svými západními a jižními sousedy ani jazykovou bariéru. Problémy s dorozuměním začaly  zřejmě narůstat  až v první polovině 9.století s  pokračujícím počešťováním  prostoru dnešních Čech.

Kulturně duchovní integrace.

Rovněž duchovně a tím kulturně  byl český a moravský prostor integrován do východofranské říše, která byla ustavena Verdunskou smlouvou roku 843 po rozpadu Franské říše na říši východofranskou, ( dnešní Německo) , západofranskou ( dnešní Francie) a severní Itálii  až k Římu , kde vládl Lothar I. Roku 845, osmnáct let před příchodem tzv. věrozvěstů Cyrila a Metoděje (863), přijalo  v bavorském  Regensburgu ( Řezně) křest čtrnáct významných kmenových vůdců s doprovodem  asi 300 lidí,    převážně ze západního a jižního příhraničního prostoru Čech, za což byli vojensky napadeni  již v následujícím roce středočeskými kmeny. Šíření západní křesťanské civilizace tedy neprobíhalo poklidným způsobem, ale často stejně násilně, neboť se střetávalo s odporem zastánců tradičních kmenových a ideologických hodnot, jako sjednocování středočeských slovanských  kmenů, a dokonce i českých rodů ( Slavníkovců, Vršovců, Těpticů atd.),  v jeden český národ. Český prostor byl zařazen do správy  diecéze řezenské, moravský o něco dříve  do diecéze pasovské( již roku 829). Christianizace Moravy  proběhla o několik desítek let dříve. První křesťanský kostel založil velkomoravský kníže Pribina   v Nitře roku 833, ale archeologické nálezy ( Modrá na Moravě) naznačují, že první zárodky  křesťanství přinášeli do českomoravského prostoru nejspíše irští misionáři již v 8.století,a není vyloučeno, že se zde domluvili.

V podstatě pozitivní vztah kmenů českého prostoru k integraci do západoevropského civilizačního okruhu ukotvil v našich tehdejších západních sousedech představu o jednotě tohoto prostoru, která přetrvala až do současnosti, aby byla  narušena pouze za nacistické okupace,  a zabránil germanizaci, případně exterminaci kmenů českého prostoru,  jak k ní došlo u jiných slovanských, ale i germánských etnik ( Sasové). Kmeny českého prostoru - slovanské, germánské i keltské postupně splynuly a vytvořily základ současného českého národa i státu.

Integrační procesy tak probíhaly v českém a moravském prostoru jako vnitřní i vnější ve vzájemné korelaci. Vnitřní představují utváření českého národa a  státu, vnější jeho integraci do západoevropské křesťanské civilizace. Jedno bez druhého nebylo možné.

Ranně středověký český stát jako zakládající člen Svaté říše římské.

Český národ a stát, lokalizovaný po tisíc pětset let v témž jednotném prostoru,  tak patří k nejstarším evropským národů a státním útvarům. Proces národ-stát byl dovršen v 10.století  a  mezinárodně  legalizován  integrací do tzv. Svaté říše římské ,která vznikla na základech říše východofrancké roku 962 korunovací Oty I.  V Římě na prvního  císaře této říše . Toto dobové integrační uskupení mělo universální charakter a zahrnovalo nejen germánská, ale i románská a slovanská etnika. Když chtěl papež Řehoř III. ponížit roku 1077 Rudolfa Švábského, říšskými knížaty zvoleného římskoněmeckého krále, uznal jej  pouze jako krále zaalpské ( barbarské) části říše, tedy   „ regnum Teutonicum“.

Onen tak často nacionalisty zneužívaný přívlastek „ německého národa“ získalo toto dobové  evropské integrační uskupení oficiálně až roku 1512 na říšském sněmu v Kolíně. Byl to důsledek papežského schizmatu,  který propukl  již ve 14.století a způsobil, že řádně zvolený, tzv. římskoněmecký král ,nevěděl od kterého z několika papežů se dát korunovat na císaře. Obcházelo se to tím, že zvolený král byl současně císařem , tedy hlavou říše, aniž byl korunován papežem. Jedním ze sedmi volitelů římskoněmeckého krále a císaře byl i král český.

Svatá říše římská německého národa zanikla po přibližně osmi staletích v roce 1806, ale v té době již byla nahrazena jiným, tentokrát středoevropským integračním uskupením, - Habsburským impériem, jehož součástí byl od roku 1527 i český stát.

Přemyslovská doktrína racionální integrace – slovo k dnešku.

Čeští panovníci  přemyslovské, později lucemburské dynastie  dosáhli aktivní účastí v integračních procesech zcela výjimečného postavení v tomto integračním uskupení a postupovali vytrvale k nejvyšším postům. V rámci středověké říše se časem ustavily pouze dva královské tituly – volený římskoněmecký král a dědičný král český. Ostatní říšská knížata, včetně Habsburků, stála v říšské nomenklatuře níže, což byl hlavní důvod proč vévodové  ,později  arcivévodové, habsburští usilovali o získání české královské koruny, ke které se navíc pojil titul kurfiřta, jednoho ze sedmi volitelů císaře. Jen přes tyto posty bylo totiž možno zasahovat do říšských záležitostí.

 Za Karla IV.  a Václava IV. byla Praha jakýmsi Bruselem své doby. Přemyslovci a lucemburkové aplikovali ve své politice něco, co bychom mohli nazvat doktrínou racionální integrace. Spočívala v tom, že uměli  velmi dobře využívat  integračních procesů ve svůj prospěch, a tím pro civilizační a kulturní vzestup celé země a národa, respektive  národů, jímž vládli, protože český prostor i po vzniku většinového českého národa byl ,až donedávna, prostorem multietnickým ( Češi a Němci). Na rozdíl od současných politiků nečinilo přemyslovcům problém domluvit se v celé říši, neboť kromě češtiny ovládali  i  němčinu ,  často  jako mateřský  jazyk, neboť jejich matky  – dnes bychom řekli první dámy- byly z politickodynastických důvodů převážně Němky,  a nikomu nevadilo, že sídlily na Pražském hradě. Ve vrcholném středověku stál  český stát a národ, díky přemyslovské doktríně racionální integrace,  na svém politickém a kulturně civilizačním vrcholu.

Politický sestup a následný vzestup  českého státu a  moderního českého národa.

Politický sestup nastal až když se moci ujali „ čeští páni“, z nichž mnozí se příliš nelišili od těch současných. V okamžiku oslabení panovnické moci začali privatizovat královské statky , tedy státní majetek, neboť jak prohlásil francouzský král Ludvík svého času – stát jsem já, a přisvojovat si výkon státní moci, což na počátku 17.století vyvrcholilo stavovskou vládou a povstáním. Český stát ztratil zahraniční působnost i vlastní branou politiku. Nebýt   francouzského osvícenectví druhé poloviny 18.století , německého romantismu počátku 19.století,  a po napoleonských válkách rostoucího  nacionalistického uvědomění v řadě evropských zemí,   především v Německu a Itálii , zanikl by s největší pravděpodobností i český národ. Zmíněné vlivy iniciovaly proces národního obrození, který byl po bouřlivém roce 1848 v průběhu 19.století dovršen formujícím se českým nacionalismem a poměrně rychlým formováním moderního českého národa na starých základech , ale i opce obyvatel českých zemí pro českou či německou národnost. Vznik moderního samostatného státu jen čekal na vhodnou  historickou příležitost. Tou byla I.světová válka. Další dějiny jsou již obecně  známé.

Záleží jen na nás, jaké poučení s z dějin vezmeme, ale bez jejich poznání nejsme schopni pochopit ani politické události současnosti.

 

Václav Makrlík

spisovatel a publicista

 

  • 1