Nizozemsko slaví! Královna Beatrix abdikovala a předala trůn svému nejstaršímu synovi; po 123 letech se tak v čele Nizozemského království znovu ocitá muž. Není Vám také trochu líto, že nám takové oslavy chybí?

Pro Nizozemské království byl letošní 30. duben svátkem celonárodní radosti, země se oděla do oranžové barvy a oslavuje; královna Beatrix se rozhodla dát prostor nové generaci a odstoupila ve prospěch svého nejstaršího syna, prince Willema-Alexandra. Dopoledne jsme mohli být díky přímému přenosu svědky podepsání abdikační listiny a prvního vystoupení nového krále Willema-Alexandra (nebo chcete-li Viléma-Alexandra) na balkoně královského paláce. Divákům jistě neuniklo dojetí na tváři odstupující královny, předávající svému synovi jeho životní roli, nervozita nastupujícího krále ve velký den jeho života, pohnutí jeho krásné manželky, nové královny, a dojemná lidská gesta mezi jednotlivými účastníky.

V odpoledních hodinách pak proběhla slavnostní inaugurace krále před oběma komorami parlamentu a před vystavenými korunovačními klenoty v amsterdamském Novém kostele. Nadšený dav shromážděný na náměstí před palácem spontánně jásá a slaví, stejně jako zbytek národa na náměstích po celé zemi před velkoplošnými obrazovkami i doma u svých televizí a počítačů. Ne snad, že by se Holanďané radovali z toho, že se staré královny konečně zbavili; z reakcí lidí je zřejmé, že sváteční nálada je plna stejně tak vděčnosti královně Beatrix za oddanost své zemi během jejího třiatřicetiletého panování, jako nadšení z nového královského páru s jeho třemi roztomilými princezničkami, který dává monarchii opět novou tvář.

Zdá se Vám to jako malování kýčovitého obrázku růžovými barvami? Bohužel, v našich krajích jsme podobným oslavám během 20. století poněkud odvykli, nebo se na ně pod dojmem povinných komunistických oslav díváme s nedůvěrou. Přitom jsme i my měli staletou tradici královských korunovací a má národní hrdost mi říká, že ve Svatovítské katedrále a na Pražském hradě by se takový obřad vyjímal ještě mnohem lépe než v amsterdamském Nieuwe kerk. A takové oslavy a momenty společné radosti každý národ potřebuje, a tak nám v Českých zemích nezbývá, než slavit Nový rok nebo příležitostné vítězství českých hokejistů. Ale při vší úctě ke sportovním výkonům posuďte sami: Co má pro život lidí i v následujících letech větší význam; změna hlavy státu, nebo vítězství jednom sportovním utkání?

Přímo se ovšem nabízí otázka: Jak to, že mohou Nizozemci takto radostně oslavovat nástup nového krále, stejně jako v minulých letech oslavovali Britové či Švédové své královské svatby, zatímco nám je takové štěstí odepřeno? Copak jsme snad nenahradili královskou funkci zcela adekvátně funkcí prezidenta? Nebo dokonce ještě lépe, protože prezident se opírá o vůli lidu a nikoli o nějaké rozmary dědičnosti? Copak by demokraticky zvolený prezident neměl být ještě větším důvodem k oslavám než nějaký panovník?

Zeptejte se sami sebe; měli jste po volbách chuť oslavovat? A to nemá být žádná protizemanovská agitace (byť nezastírám, že protikandidát mi přišel jako přijatelnější ze dvou nevhodných možností). Dávají vůbec volby lidem někdy příležitost spontánně oslavovat? Zřídkakdy. Maximálně těm, kdo se identifikují se stranou, která zrovna vyhrála, ovšem to je pak trochu jiný druh oslavy: Naše strana vyhrála, náš kandidát vyhrál, My jsme vyhráli! Vy jste prohráli!

A takové oslavě jeden zásadní moment chybí. Nebo jinak řečeno, chybí jí ta část obyvatel, která volila jinak a místo oslav truchlí kvůli své porážce.

Prezident, stejně jako všichni ostatní politici, je totiž z podstaty své funkce osobou, která rozděluje. I kdyby ho volilo 90 % lidí (a současného čeho prezidenta volilo jen 41 %), pořád tu bude těch 10 %, kteří hlasovali aktivně proti němu, a ti jej jen těžko přijmou za svého. Přitom hlava státu by měla spojovat, sjednocovat, reprezentovat celek. To se také zpravidla od prezidentů čeká, ale právě proto, že prezident je jenom politik, nevyhnutelně pak přichází zklamání. V českých poměrech je to neobyčejně dobře vidět; prezident, který úřaduje v sídle českých králů, má už od dob T. G. Masaryka tradičně téměř královskou autoritu a tomu odpovídající očekávání. Každý nově nastoupivší prezident se těší neobyčejně vysoké důvěře, protože lidé doufají, že to konečně bude ten moudrý panovník, ale postupem času během funkčního období s různými šlamastykami tato popularita postupně více a více upadá. Tak Václavu Klausovi se podařilo na konci svého funkčního období srazit důvěru v prezidentský úřad na pouhých 26 %. I Václav Havel, který rozhodně nebyl typickým stranickým prezidentem, ztratil ke konci svého působení většinu své původní popularity.

Miloš Zeman nastartoval opět se solidními šedesáti procenty, takže je spousta místa pro pokles a můžeme se těšit na to, jak budou lidé z jeho politických aktivit postupně poznávat, že to není žádný zázračný moudrý tatíček, ale pořád ten starý známý Zeman. Ale není to žádná česká specialita; v sousedním Německu byli dokonce dva poslední prezidenti kvůli různým skandálům nuceni předčasně odstoupit z funkce.

A teď si to porovnejte s podporou občanů v monarchiích, například norskému králi Haraldovi V. i po dvaadvaceti letech vlády vyjadřuje podporu 93 % lidí. A i tam, kde se na osobu panovníka snáší jistá míra kritiky (jako v poslední době ve Španělsku či Švédsku), lidé spíše podporují abdikaci ve prospěch následníka trůnu a tím zajištění kontinuity, než aby byla královská funkce nahrazena prezidentem.

Přitom by to i u nás mohlo být jinak. Jak už bylo zmíněno, máme tisíciletou tradici české monarchie, proti níž je devadesát let republiky jen pouhou epizodou. Máme nádherné korunovační klenoty, které budou paradoxně právě u příležitosti zvolení nového prezidenta vystaveny pro veřejnost na Pražském hradě (a schválně sledujte, kolik lidí si přijde prohlédnout tyto symboly monarchie, které by teoreticky v republice nikoho zajímat neměly). Máme jako zemského patrona knížete svatého Václava a za největšího Čecha považujeme císaře a krále Karla IV. Máme mnohé jemné monarchistické symboly přítomné v běžném životě, počínaje korunami v našich peněženkách.

Samozřejmě nevíme, jaká část lidí by si obnovení Českého království přála. Pravděpodobně by to po desítkách let republikánské výchovy zatím nebyla většina, ale možná by to také bylo překvapivě vysoké číslo. Je škoda, že se na toto téma nedělal (pokud vím) v ČR žádný seriózní průzkum. Podíváme-li se však za hranice do Německa, které stejně jako my přišlo o svou monarchii v roce 1918, uvidíme výsledky, které asi mnohé překvapí: Podle průzkumu veřejného mínění z roku 2010 se 13 % Němců vyslovilo pro obnovu monarchie, překvapivě mezi mladými lidmi byla podpora nejvyšší 19%. Nyní, o tři roky později, byl uskutečněn nový průzkum, který ukázal zajímavý posun: Celková podpora monarchie vzrostla už na 19 % a mezi nejmladší generací dokonce na 34 %. Uznejte sami, to už opravdu není zanedbatelné.

Zbývá samozřejmě položit si jednu zásadní otázku: Pokud bychom chtěli mít zpět České království, kdo by měl být tím českým králem?

Odpověď se nabízí sama: Pokračujme v tradici, kterou zosobňují svatý Václav a Karel IV., kterou zosobňuje i poslední český král, blahoslavený Karel I., a držme se rodové linie. Právě konec letošní konec dubna nám k tomu nabídl jedinečné povzbuzení; krásnou tradiční akci Audienci u císaře Karla I. v Brandýse nad Labem 27. dubna navštívil císařův vnuk a jmenovec, arcivévoda Karel, který tu udělil vyznamenání představitelům historických vojenských a civilních spolků, které vykonávají záslužné dílo v připomínání našich dějin. Doprovodily jej jeho dvě dcery, taktéž krásné princezny, i když už o něco odrostlejší než ty holandské.

Tato krásná každoroční brandýská akce plná historických uniforem představuje příjemný závan nikoli jenom historie, ale i trochu jiného pojetí současné společnosti, než na jaké jsme zvyklí z médií. I takovéto akce dávají v menší míře ochutnat pocit sounáležitosti a spontánní radost z oslavy, která neznamená vítězství jedné strany a porážku druhé.

Měli bychom se zamyslet nad tím, jestli lpěním na současné podobě státu a státního zřízení jako republikánské demokracie s odvoláním na to, že hlavou státu musí být za každou cenu volený prezident, nepřicházíme o jistý podstatný rozměr, který by zdravá společnost měla mít.

Matěj Čadil

Publikováno na blogu cadil.blog.idnes.cz.

  • 1