Přinášíme proslov o stržení a zamítnutém obnovení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze, který pronesl spisovatel a člen KČ Jan Drnek v rámci Monarchistického pochodu 28. října 2017.

Vážení přátelé,

je to historie plná omylů a zástupných cílů. Představuji si anarchistickou partu kumpánů Franty Sauera, která 3. listopadu 1918 táhne z památné Bílé hory, aby se pomstila za potupnou porážku z listopadu roku 1620. Asi aby se pomstila za najaté cizí žoldnéře, kteří moc nebojovali a rychle utekli, protože jim čeští stavové mluvící německy nezaplatili žold. Aby se pomstila za jejich velitele, které musel nepřítel vyhánět z pražských hampejzů nebo za nelegitimního Zimního krále, který hodoval a nestaral se o bitvu, a pak utekl. Aby se pomstila za to, že dnes nemluvíme všichni německy a nejsme součástí spolkové německé protestantské říše. Taková vznešená národní idea byla tehdy na Bílé hoře zmařena. To bylo pochopitelně třeba pomstít.

Jak se dočteme v análech, Franta Sauer vybral za prvotní cíl pomsty sochu svatého Jana Nepomuckého na Karlově mostě. Proč? Nu, protože Jan Nepomucký, to byl takový typický kamarád a zaprodanec Habsburků. Náš král Václav IV. ho zajal, když mu utekl arcibiskup Jan z Jenštejna, kterého chtěl v opileckém návalu vzteku zabít a tak zabil milého kanovníka Jana mamísto arcibiskupa. Jako náhradní cíl. Osobně ho pálil loučemi a mrtvolu nechal svrhnout do Vltavy. Král Václav, to byl náš člověk, český král. Ne jako jeho bratr Zikmund, liška ryšavá, ten cizák a Němec. Janovo svatořečení vyplynulo v době baroka ze spontánně vzniklé lidové zbožnosti. Typický český lidový světec. To to ale Habsburkům nandáme, když ho shodíme do Vltavy. Kdyby se to bylo Sauerovi povedlo, dnes by pražský magistrát hlasoval proti obnově sochy sv. Jana Nepomuckého, toho typického symbolu nadvlády Habsburků. Ale Jana z Pomuku před Sauerem ubránili.

Pojďme dále. Parta anarchistů dští oheň a síru na Habsburky a táhne na Karlův most. A přímo v cestě jim na Malostranském náměstí stojí obrovský pomník císařského maršála Václava Radeckého z Radče. Takový loajální služebník Habsburků. Ale dav se pomníku ani nedotkne. Jak to? Stěží lze v Praze najít lepší objekt pomsty a kulturní devastace. Jsou na něm rakouští orli a sochy vojáků v císařských uniformách. Ale dav to nijkterak nepohoršuje. Jejich práci musí o 5 let později zastat republikánské úřady lezoucí servilně do zadku Mussoliniho Itálii.

Dav je zmaten. Jana z Pomuku zničit nesmí a zničit Radeckého je nějak nenapadlo. Musí se hledat náhradní objekt pomsty, a také se najde. Ale zase to není například blízká socha Františka I., proslulého habsburského absolutisty na císařském trůnu, která stojí na Smetanově nábřeží dodnes. Je to Panna Maria, Bohorodička na kamenném sloupu na Staroměstském náměstí. Opět typická kamarádka Habsburků, která se tak smutně proslavila utlačováním věrných Čechů.

Nu, ona vlastně zemřela asi o 600 let dříve, než se nějací Čechové vůbec objevili v ukrajinské stepi. Ale stejně. V roce 1650 si ji tam Pražané postavili jako poděkování za to, že v roce 1648 zachránila Prahu od vyrabování švédským vojskem. Hajzlové! Proč se nenechali povraždit a vyrabovat? Vždyť ti Švédové bojovali proti Habsburkům. Pro Pražany to byla vlastenecká povinnost, nechat se od nich povraždit a vyrabovat. A tahle žena hebrejského tesaře tomu zabránila? Tak to odnese ona. Svrhneme ji. Panna Maria může za to, že nastal žalář národů a 300 let temna.

My totiž žádnou Bohorodičku nepotřebujeme, tím méně samotného Boha. Vždyť to ani není Čech, dokonce ani Slovan. My si teď povládneme sami. Po česku. My teď světu ukážeme, jak se buduje blahobyt, prosperita a mír. Jak se má žít. Národ sobě! Proti všem!

Franta Sauer přilezl ke křížku v roce 1946, a rok před svou smrtí se ze všeho vyzpovídal. A Češi světu ukázali, jak si umí vládnout sami. Ukazují to celých 100 let a ukazují to i dnes. Ještě začátkem roku 1938 hřímal sociologický génius a politický věštec Edvard Beneš do rozhlasu, že Raději Hitler, než Habsburk. Hřímal také, že naším programem je Tábor. Sudlice a palcáty. Nikdy se nevzdáme! Potom Beneš celý národ odzbrojil, nechal ho napospas Hitlerovi, naplival na ústavu státu a sám utekl do Ameriky. Hitler byl strašlivé monstrum. Jak strašný by musel být ten Habsburk?

Možná, že je za tím vším bláznovstvím přece jen něco racionálního. Možná, že 3. listopadu 1918 nešlo o útok na starou monarchii. Proto vůbec nebyly napadeny sochy, které ji symbolizovaly. Možná šlo o útok na věčnou monarchii. Na křesťanský kult jako takový. Jenže pokrokářům nějak nedošlo a stále nedochází, že zavržením kultu ztrácíme i kulturu. Kultura nemůže existovat bez kultu, bez klanění se a bez úcty k tomu, co nás převyšuje.

Tady na tom sloupu nestála jen socha Panny Marie. Tam nahoře, nad hlavami všech Pražanů, bylo věčné a neměnné měřítko hodnot nadřazené všemu a všem. Nepokradeš, Nezabiješ, Nesesmilníš, Milovati budeš bližního svého jako sebe sama. Panna Maria nebyla symbolem politického nebo vojenského vítězství a nadvlády. Byla symbolem nadvlády a vítězství hodnot, které udělaly Evropu Evropou. Války, revoluce, genocidy, mučení, vraždění a okrádání, to nezpůsobil Bůh, tím méně Panna Maria. To způsobili nepokorní lidé, kteří se Bohu vzepřeli a Jeho měřítko hodnot zavrhli. Vymysleli vlastní hodnoty. Rovnost - volnost - bratrství. Založili zvláštní sektu věřících, kteří věří, že Bůh není, protože vědět to nemohou. Ateismus je výrazem touhy, aby Bůh nebyl, protože Boha by nemohli ovládat. Sami se totiž chtějí stát malými pánybohy, kteří nám určí, jak má svět správně fungovat.

Republikanismus je výrazem touhy, aby nebyl dědičný král, protože krále by nemohli ovládat.

Proto nám nechtějí dovolit tento sloup obnovit. Nevadí jim jiné sochy králů a císařů, vojevůdců a vojáků všude po Praze, i když jde podle nich o cizáky. Děsí se toho, aby vysoko nad jejich hlavami nestála Bohorodička. Symbol pokory, lásky a odevzdání se Bohu. Nenávidí všechno, co nemohou ovládat a manipulovat, co by mohlo stát nad nimi a umenšit jejich hodnotodárnost. Děsí je připomínka toho, že sami jsou jen malými nedokonalými a závislými tvory, že jim nepřísluší vládnout, ale sloužit. Děsí je myšlenka, že moc, která není současně službou, je neoprávněná.

A tím se stále znovu ocitají mimo kult a evropskou kulturu. Stále znovu přicházejí s nějakými systémy a modely uspořádání společnosti. S nějakými automaticklými právy a nároky. Jakýkoliv ideál obratem změní v ideologii. Stále znovu se nám snaží představit sami sebe jako naše spasitele. Hlavně aby nemuseli sami na kolena a prosit nějakou vyšší autoritu o ochranu a o vedení. Aby se nemuseli vzdát své iluze bohorovnosti a svých opiátů moci. Pasovali se na vynálezce demokracie, ačkoliv jsme ji převzali od staré monarchie. A ona, potvora nám vždycky nakonec umožnila zvolit si demokraticky diktaturu. Možná jí chyběli demokrati. Možná ale žádná demokracie nemůže existovat na principu rovnosti, protože ani žádná rovnost neexistuje. Při prvním rozhlédnutí je jasné, že si tu nikdo s nikým rovný není a nikdy nebyl. A jestli je rovnost iluzí, pak i taková demokracie je iluzí.

Děsíme se privilegií. Zakazujeme šlechtické tituly a přesto se každý dere o to, aby byl něco víc, než ti ostatní. Každý chce být privilegovaný, být ostatním nadřazený. Jako by lidské veskrze umělé modely mohly nahradit věčné duchovní principy. Jako by se stržením kamenné sochy dala strhnout Panna Maria i ze samotných nebes. Jako bychom se sami mohli pozvednout za vlastní uši. Můžeme zplanýrovat i hory, aby nás nepřevyšovaly, ale nic vznešeného tím nevytvoříme. Jen nudnou a fádní placku plebejského světa, v němž žijeme.

Tady na sloupu stála socha ženy tesaře. Králové a císaři se jí chodili klanět. Kdo jsme my, že se klanět nechceme? Bez klanění jsme jen stádo bez kultury, bez morálky a bez úcty, které jiní pasou, dojí a občas je zaženou na jatka. Nakonec za pár šupů prodáme nejen lithium, ale i celé tohle město, stát i národ cizincům. Svatovítský chrám prodáme někomu na kameny, protože jinou formu zisku si nedovedeme představit. Tisíciletou historii státu a národa zredukujeme jen na posledních sto let podvodů, kradení a ubohostí. Dětem ve školách zatajíme, že kdysi byly hory a nížiny, budeme předstírat, že jen tahle placatost je hodná národní hrdosti. Abychom z toho udělali heroické dějiny, bude muset znovu zatajovat a lhát. A čím bude jasnější, že pokrokář je nahý, tím fanatičtěji budeme muset vylhané roucho pokroku obhajovat a vzdychat jak je krásné.

Akt zamítnutí obnovy mariánského sloupu se rovná aktu jeho znovuzboření. Nejsem Pražan a v této chvíli jsem tomu rád. V Praze, která znovu odmítla ochranu Panny Marie, bych se bál žít.

Mariin syn Ježíš Kristus řekl Petrovi o církvi, že síly pekelné ji nikdy nepřemohou. A kdo jsem já, abych o tom pochyboval? Kdo jsem já, abych nebyl optimista?

Jan Drnek

 

  • 1